Přinášíme otevřený dopis premiérovi Babišovi s autentickými příběhy a argumenty těch, co odešli ze zdravotnictví, nebo to chtějí udělat.
Za tímto dopisem přinášíme jako přílohy ke stažení další dopisy a e-maily od zaměstnanců zdravotnictví adresované premiérovi Andreji Babišovi, případně ministrovi zdravotnictví Adamu Vojtěchovi.
Kvůli ochraně pisatelů před jakýmikoliv nepříjemnostmi jsme z dopisů odstranili jména jejich autorů a názvy pracovišť.
***
„Bez sester to nedáme!“, řekl premiér Babiš při tiskové konferenci po setkání vládních zastupitelů se zástupci soukromých i státních nemocnic. Mně, jako sestře z praxe, tam ale chybí ještě i další články týmů, které až společně tvoří kompaktní a fungující celek. Kde jsou sanitáři, ošetřovatelé, praktické sestry? Ale i ostatní lidé, co pracují v laboratořích, na rentgenech, v sociálních službách a dalších pracovištích. Tady bych pana premiéra opravila. Bez zdravotníků všech profesí a sociálních pracovníků, to nedáme!
Vážený pane premiére,
opět se tu licituje o tom, komu přidat, komu ne, komu více a komu méně.
Všichni jsou potřeba! Všichni jsme tým a jeden bez druhého se neobejdeme. Otázkou by nemělo být kolik a komu, ale jak dosáhnout toho, aby se přidalo opravdu všem! Aby se platy konečně spravedlivě narovnaly také všem. I těm níže odborně postaveným, i těm v soukromém sektoru, i těm, kteří nepracují přímo u lůžek.
Návrh Ministerstva zdravotnictví je nesystémový. Žádný ředitel nemocnice ani poskytovatel zdravotní péče přeci nikdy nedá lidem peníze navíc, když nemusí. Léta našich osobních zkušeností o tom vypovídají. Vždyť vám to lidé z nemocnic na setkání odborů opakovaně říkali, jaké jsou rozdíly mezi platem a mzdou.
Ptejte se jich, jaká je situace.
Svou liknavostí k problematice strašně riskujete. Už dnes se kvůli nedostatku personálu uzavírají celá oddělení. Chcete, aby se uzavíraly celé nemocnice?!
Ptejte se lidí v ambulantních provozech, u lůžek, v domovech důchodců, v laboratořích, prostě všude, kde zdravotníci pracují, jak se mají. Já se jich zeptala…
A ve facebookové skupině Odbory a nelékaři jsem dostala spoustu odpovědí.
Čas vypršel. Lidé odešli mimo resort
● Já jsem odešel před 3 lety z našeho zdravotnictví do zahraničí hlavně z důvodů platového ohodnocení.
● Odešla jsem ze zdravotnictví kvůli malému platu v porovnání s psych. a fyz.vypětím a odslouženým dnům v měsíci. A podtrhl to kolektiv a přístup vedení. Mám 4 roky praxi na interně a práce ve zdravotnictví mi chybí. Momentálně pracuji v rodinném prostředí, na klidném a dobře placeném místě.
● Ve zdravotnictví jsem pracovala od roku 1999, poslední roky na infekčním jipu. Po mateřské v roce 2016 jsem se nevrátila. Hlavním důvodem byly hodně špatné vztahy na pracovišti, únava, na kterou jsem za ty tři roky doma nezapomněla, hromada přesčasů a minimální rodinný život.
● Jako zdravotní sestra jsem pracovala v pražských nemocnicích, v Saudské Arábii a potom jsem dělala audity zdravotnických zařízeních pro americkou armádu. Následovalo stěhování do Zlínského kraje a rodičovská dovolená. Po skončení jsem si plánovala pracovat v některé z nemocnic v okolí, nicméně všechny jsou ve vlastnictví kraje, tudíž platové podmínky mizerné. Momentální představa práce je u nějaké nadnárodní firmy se zdravotnickým zaměřením. Uvidíme.
● Já už jsem odešla… Po mateřské jsem se nevrátila na neurologické oddělení, kde jsem dělala sedm let. Pásová výroba aplikována na lidi není můj styl a ještě navíc za almužnu. Teď jsem u soukromníka a jsem docela spokojená (ve výzkumu).
● Já odešla do DE. Je to to nejlepší, co jsem za svůj pracovní život mohla udělat. Když je člověk nějakou dobu venku, má možnost srovnání. Tolik mě mrzí, že podmínky v ČR jsou tak mizerné… A to po všech stránkách. Jak finance, tak pracovní doba. Když jsem v DE nastupovala, divila jsem se, že nebudu sloužit 12hodinouvou směnu, jak jsme všichni zvyklí. Bylo mi řečeno, že sestra přece nemůže pracovat 12 hodin v kuse. Noooo….jsem se jen usmála.
Ti co odcházejí, se již nikdy se do systému nevrátí!
● Jsem sestra tělem i duší, od prvopočátku, když jsem nastoupil do praxe, jsem se snažil dělat ošetřovatelství podle nejlepšího vědomí a svědomí. Dodržování standardů, dělat věci tak, jak se mají, byl můj denní chleba. Mnohdy jsem byl z toho vysílen, když jsem pozoroval, že tento entuziasmus mám jen já. Mezi pacienty dělám už od svých 18 let, kdy jsem začínal jako ošetřovatel. Nyní po sedmi letech soustavné práce ve zdravotnictví, kdy jsem vystřídal funkci jak řadové sestry, tak i vrchní sestry, mne ubíjí hlavně jeden fakt, a to ten, že managementy některých nemocnic záměrně přehlížejí nedostatek personálu a já musím doslova o do písmene okrádat pacienty o kvalitní péči mnou podanou. Pracuji na oddělení se sedmi monitorovanými lůžky a deseti standardními lůžky a na tento počet jsme dvě! A tak dochází k situacím, kdy si musíme vymýšlet fyziologické funkce, podávají se v jiné časy časované léky a každý musí vést dokumentaci tak, jako by vše bylo správně. Už nemůžu takhle dál. Proto jsem dostal absurdní nabídku dělat obsluhu výčepu v jednom malebném městečku. Tak co myslíte? Mám to vzít?
● Dnes, po noční službě, která byla vlastně dvacetičtyřhodinovou, jsem dal výpověď. Je to neúnosné. Několik let praxe, VŠ vzdělání, základ 19 800 Kč. Za květen jsem měl 22 služeb, noční, víkendy, svátky, čtyřiadvacítky. V práci žiju. Jediným benefitem je hezký výhled z okna. Jsem v soukromém sektoru. Pamatuju doby, kdy na našem oddělení bylo 15 sester, po mém odchodu jich zbyde 5, se staniční 6 v nepřetržitém provozu, na sálech. Upřímně, je mi jich moc líto, ale stejně jako já mají možnost volby. Příští rok bych měl státnicovat v magisterském programu Ošetřovatelství. No, dělat už to nebudu. Vlastně teď mě ve zdravotnictví drží jen to, že v zimním semestru potřebuju potvrzení, že pracuju jako všeobecná sestra, abych mohl studovat a dostudovat. Těch pár měsíců už to někde uklizenej vydržím, ale hned po uznání praxe končím a končím definitivně. Vždycky jsem chtěl být sestrou, kam moje paměť sahá. nedokázal jsem si představit nic lepšího, úžasnějšího, užitečnějšího. Vystřízlivěl jsem. Na Váš dotaz ohledně odchodu ze zdravotnictví odpovím jednoznačně ANO. Nevidím důvod setrvat v tomto „obchodu“. Práce mne naplňuje a neskutečně baví, ale za takové peníze to dělat nechci. Nemám žádný soukromý život a moje rodina na úkor toho trpí. Věřím, že sestry z Ukrajiny budou plně kvalifikované a zastanou nás v oboru.
● Už dlouho přemýšlím nad tím, že odejdu ze zdravotnictví, už jenom z toho důvodu, že moje sestra dělá operátorku v telekomunikaci, 8 hodin sedí a jenom telefonuje. Ano, i ona je unavená z nadávek od lidí, ale bere za to dvakrát tolik, co normální zdravotní sestra. Plánuju odchod ze ZZS po 10 letech jsem ZZ. Co budu dělat, ještě nevím, ale zdravotnictví to určitě nebude.
● Chci jít kamkoliv jinam, nebudu mít problém se uchytit. Mluvím plynně anglicky, zvládám i němčinu a francouzštinu, nadstandardně pracuji s PC, dobře řídím, mám kurzy pedikúry, masáží…
● Práci sestry miluju, ale vše má své hranice. Neustále sliby a vytáčky od politiků (čili nulová naděje na reálné zlepšení situace ve zdravotnictví), zákoník práce je tu pomalu sprosté slovo, mzdy mizerné, neustálé přetěžování ze strany vedení (počty směn, počty pacientů), šikana a vydírání zaměstnanců na denním pořádku… kašlu na to, opravdu.
Takových příběhů je mnohem více
A mám takových příběhů mnohem více. Čtení je to opravdu velice smutné.
Lidé jsou unavení, znechucení, pracují v konfliktních kolektivech, ve stálém psychickém stresu. Jsou vyčerpaní fyzicky a jdou raději za kasu nebo call centra, než by dělali práci, kterou milují a pro kterou se narodili. Ti jazykově vybavení již odešli do zahraničí. Za lepšími podmínkami, za lepšími výdělky odcházejí i absolventi škol. Lákají je tam agentury, které slibují nadstandardní platy.
Ale kdo se postará o naše pacienty?
Zaměstnanci ve zdravotnictví sledují problematiku, vidí, jak se situace nepříznivě vyvíjí, a nechtějí ztrácet čas někde, kde si jich vláda neváží.
Ano, kdyby to totiž bylo jinak, nebude dělat rozdíl mezi odbornostmi, nebude se vkládat další klín mezi dva sektory. Nebude se vytvářet konfliktní prostředí, protože lidé chybějí prostě všude.
Dlouhodobý stres a přepracování vytvářejí nejen konfliktní prostředí, ale jsou také velkým rizikovým faktorem při ošetřování pacientů. A nám se chyba stát nesmí, nám se neodpouští. My všichni máme v rukou zdraví našich občanů. Máme obrovskou zodpovědnost a za tu chceme náležité ohodnocení a úctu. Nechceme se obětovat pro systém.
Mnohde se porušuje zákoník práce právě proto, aby se systém nezhroutil.
Uvědomte si už, prosím, závažnost situace!
Dana KRÁSOVÁ, všeobecná sestra, s přispěním členů facebookové skupiny Odbory a nelékaři
Další dopisy a e-maily premiérovi Babišovi a ministrovi Vojtěchovi viz níže jako soubory ke stažení.