Posledních několik okolností mě nutí se zamýšlet, zda sekce lázeňství má nějaký smysl. Lázeňství přežilo vlnu tsunami (omezení indikací, krácení veřejných prostředků na lázeňskou péči), z pohledu návštěvnosti a zřejmě i prosperity se mu daří. Bohužel však stále přicházejí vlnky, které způsobují, že pracovní podmínky nejsou na takové úrovni, aby i zaměstnanci mohli konstatovat, že nastává období klidu a času se skutečně věnovat práci a léčit si pošramocené nervy z období permanentního stresu a tlaku na zvýšení efektivity.
V pátek 2. října jsem se účastnil odborného semináře, který pořádalo Sdružení lázeňským míst ČR, hlavním tématem byl vliv zahraniční klientely na samotná lázeňská místa. Na této konferenci se řešila také budoucnost a směřování lázeňství. Atmosféra zde panovala více než optimistická, ale zejména zde byl soulad samospráv, zaměstnavatelů a i z pohledu zaměstnance se na těchto závěrech se sociálními partnery v názorech shodujeme. Shoda tedy panuje v konstatování, že budoucnost lázeňství je v zajištění odborného a kvalifikovaného personálu, zlepšování kvality poskytovaných služeb, a to zejména prostřednictvím investic do vzdělávání a trainingu zaměstnanců, vytváření příjemného pracovního prostředí a také obnovení výzkumu.
Důvodem, proč se vůbec zamýšlím nad působením odborů v lázeňství, je naprostá netečnost drtivé většiny základních odborových organizací a ignorování podání pomocné ruky k hledání společného řešení problémů celého sektoru, ale především sociálního dialogu v tomto odvětví. Jsme sektor, který nemá na celorepublikové úrovni relevantního sociálního partnera na úrovni zaměstnavatelů. Jsme odvětvím, které je sice velmi významné z pohledu národohospodářského, ale ve jménu zaměstnanců vystupuje jen několik jednotlivců. Jsme odvětví, které nemá řízený sociální dialog a působí v něm několik zájmových spolků, které sice dohromady v podstatě říkají totéž, ale nedokážou se dohodnout na společném řešení a společné efektivní práci. Výsledek pak je, že když se potkáme, tak to vypadá, že si vzájemně vykrádáme myšlenky a chceme každý za svojí lobbistickou skupinu získat co největší pozornost. Proč to tak je? Zkuste se zamyslet sami, proč nemůže náš svaz být efektivnější v řešení sociálního dialogu, proč jen neustále doháníme své znalosti z tohoto oboru? Proč i když jsme si vybudovali respekt, tak se na práci při tvoření klíčových dokumentů v podstatě nepodílíme?
Můj názor je, že většina z nás na té nejnižší úrovni selhává a neuvědomuje si, že jejich základní organizace je součástí většího celku. Neuvědomujeme si, že být odborovým představitelem je poslání a ne výsada, kterou si mohu dát na vizitku. Neuvědomujeme si, že žijeme v rychlé době propojené moderními technologiemi založenými na komunikaci online, což naši partneři velmi dobře vědí. Další důvod, dle mého názoru, je, že se neustále bojíme zrady, ponížení, výsměchu, tlaku, komplikací. Když už jsme odhodlaní, tak si myslíme, že jednotlivec vyjedná více než skupina.
Co má toto za následek?
Každý si stejně dělá, co chce. Být zaměstnancem = být otrokem, být odborář = být extrémista, být představitelem odborů = být bláznem odtrženým od reality, a to zejména díky nedostatku informací.
Pojďme to společně změnit! V minulosti se velmi podařilo lázeňství zviditelnit mediálně, podařilo se prosadit, aby bylo tématem zahraničních cest prezidenta ČR, jednalo se o něm na tripartitě. Chcete, aby ti, jimž se to podařilo a kteří se dál snaží za lázeňství bojovat, si mysleli, že to stejně nemá význam, když ti, kterých se to bezprostředně týká, nejeví žádný zájem, žádnou aktivitu? Důsledkem vašeho mlčení a přehlížení podané ruky může být rozpuštění sekce lázeňství. A také třeba konec účasti zástupců zaměstnanců v procesu příprav směřování tohoto důležitého odvětví z pohledu národní ekonomiky. A také zhoršování pracovních podmínek zaměstnanců v sektoru lázeňství, které už dnes patří k těm nejhorším v oblasti poskytování zdravotní a sociální péče.