Vážené kolegyně, vážení kolegové, milí spolupracovníci a vlastně všichni spolubojovníci v dnešní dá-li se to tak říci válečné době proticovidové. Již přes rok tu máme, a tvrdím, že nikým nezvaného, nebo nezvanou, nebo dle jakého rodu, nedej bože pohlaví COVID-19 a druhou vlnu s ním (omlouvám se, jestli je to ona nebo něco jiného, ale já tomu budu říkat on). Málo úvodem, a tak snad abychom začali.
Obdivuji VŠECHNY pracovníky, kteří jsou nějakým způsobem covidem postižení, ale stále dělají svou práci, jak nejlépe umí, a snaží se všem pomoci. Ale jako zástupce našich odborářů a samozřejmě i ostatních zaměstnanců ve zdravotnictví a sociálních službách se chci pozastavit nad zajímavostmi, které se dostávají k našim uším, ale nejsou totožné s tím, co je slyšet v masmédiích, nebo co je na papíře, ale co se pobrukuje v kuloárech na Ministerstvu zdravotnictví, a jaký mají pocit lidi, kterých se to bytostně dotýká.
ANO, JSOU TO PENÍZE. A světe div se, všude se říká, jak jich není dostatek, jak dá ministerstvo odměny a všem. Jak je málo zdravotníků, lékařů, pracovníků v sociálních službách, obslužného personálu a všech, kteří musí zajišťovat provoz. Ale již se neříká, že by měli mít nárok na odměny i ti neviditelní (mám na mysli všechny pracovníky, kteří se starají v nemocničních a sociálních službách o provozní práce, bez kterých by nemohli naši zdravotníci odvádět tak neskutečně obětavou a opravdu těžkou práci).
Možná bez problémů se vyplatily odměny na Ministerstvu zdravotnictví a ještě se pochlubili v médiích, kolik toho pro lidi udělali. Super, až na to, že ani zdravotníci ani nikdo z nemocnic a sociálních služeb odměnu za druhou vlnu, která mimochodem ještě pořád probíhá, nedostal. A jak to vypadá, tak kdo ví, jestli ji všichni dostanou. No nejsme ministerští, a to bych si nedovolil tvrdit, že tam se nepracuje. Ale? Ano a teď to ale, snad by se jim nic nestalo (kromě toho, že by svoje odměny dostali ve stejný termín jako všichni zaměstnaní ve zdravotnictví a v sociálních službách). Ale to by je pak mohlo potkat to, co hrozí obslužnému personálu, že nedostanou nic. Jo, to v televizi hráli a tisku psali.
Všichni dostanou odměnu, jako minule, všichni.
Co oko nevidí, srdce nebolí. Mýlíte se, BOLÍ! Jestli si myslíte, že všichni, tak pozor, na ministerstvu si asi řekli, že pracují jenom zdravotníci a lékaři. Ano, pracují, ale zároveň také upozorňují, že nejsou samotní, že bez těch „neviditelných“ to nejde. Tak snad dostane někdo rozum a tvrdě řekne, že plním, co jsem slíbil a neruším proto, že se mi to hodí. A jak to bude, to uvidíme. Pevně věřím, že jim (těm co rozhodují), nejsme jenom pro smích.
Věřím na boží mlýny, nebo na: do roka a do dne tě MINIS-KARE LOMI-STŘE VOLÁM NA BOŽÍ SÚD!
A teď z jiného soudku.
Vše nejlepší k MDŽ a hodně zdraví a štěstí všem ženám, dívkám a co bych to neřekl, přeji vše nejlepší, hodně zdraví, štěstí a božího požehnání všem, kdo lásku dávají bližnímu svému i nebližnímu a ostatním taky. Ale hlavně bych chtěl popřát našim ženám, protože nejen jedna směna v práci, nebo více směn v práci si zaslouží obdiv, ale často i ony, jakožto neviditelné pracovnice, nastupují druhou i třetí, ba i čtvrtou směnu doma. A buďme k sobě my chlapi upřímní, jsme jim vždy oporou?
Já si myslím, a je to můj osobní názor na moji drahou polovičku, že bych ještě něco málo mohl přidat, ještě jsem vše, co pro ni můžu udělat, úplně neudělal. A za sebe chci místopřísežně prohlásit, že se co nejvíce vynasnažím jí (teda mojí milované Agátě) udělat, co jí na očích uvidím (snad toho tam tak moc nebude, ale i snaha se počítá).
Nechci teď psát o těžkostech s dětmi, ale jelikož se toto téma týká i nás doma, snad vám snaha o malou psanou sondáž vrátí trochu úsměvu na tvář. Kluk 11 let (teda až za cca 2 týdny), ale dle něho to již je čtvrtá třída a již aby byli ve škole. No, co dodat, z mého pohledu již bylo distanční výuky docela dost, i když školství to nezvládne, že to nejde, ale, asi jsme na světě jediní, protože jenom u nás jsou děti doma. Pardon, kolega v práci říká, že jeho bratr, doktor v Lékařích bez hranic, v Africe tvrdí, že ani tam nechodí děti do školy – asi proto, že tam nemají školu, jak jsem se od něj dověděl. Takže zase tak zvláštní nejsme.
I děti toho mají dost. No a dcera (16 let). Škoda mluvit, furt na netu, úkoly a úkoly. Dokonce dostávají známky i z tělesné výchovy (kdo ví, co předvádějí učitelům?). Hlava mně to nebere. Ani nevím, jestli je můžu nebo nemůžu vypustit ven (teda nevím, jestli to akorát někdo zase zakázal, nebo právě povolil…). K tomu se s dětmi máme učit češtinu. Bomba, žena Maďarka a já Slovák, oba vystudovaní na Slovensku za komunismu, jak tomu někdo rád říká. No, co vám mám k tomu ještě říci. Je to těžké a je to jedno, na kterou stranu se podíváte.
Závěrem bych vám chtěl opravdu popřát, aby vše zlé šlo z cesty pryč a jenom to dobré v práci i v životě vás všechny potkávalo a úsměv na vašich tvářích vyvolávalo.
Krásný březen a duben a tak dále…
Bc. Dušan Papcún – vizitka
V lednu 1996 jsem nastoupil na pracovní pozici technika informačních technologií v pražském IKEMu, kde působím do nynější doby. V různých odborových organizacích působím od svého nástupu do práce, ve zdravotnických odborech od roku 1996. Před osmi lety jsem úspěšně ukončil studium andragogiky v Praze. Rád pomáhám lidem. Miluji děti, sport, knihy, zvířata, jídlo a život.