Ministr zdravotnictví Leoš Heger s tváří hodného a starostlivého dědečka tiše a nenápadně likviduje dostupné zdravotnictví pro většinu občanů. Někteří důvěřiví už tuto přetvářku a klam odhalili, mnoho dalších ale stále doufá, že všechna opatření z dílny ministra jsou nutná a budou pro systém zdravotnictví přínosem. Ostatně tak je jim to demagogicky vnucováno už mnoho let a coby neodborná veřejnost nemají šanci získat jiné a reálné informace. Až tito oklamaní občané poznají skutečnost, bude pravděpodobně pozdě. A právě na to, nejen pan ministr, ale celá vláda spoléhají. Změny budou nevratné! Čím rychleji je provedeme, tím méně prostoru zbude na protesty odborníků. A tak ministerstvo zdravotnictví chrlí velmi chaoticky a nekoncepčně návrhy jedné změny za druhou. Tak rychle, že často ani není čas a ochota projednat je se sociálními partnery.
A personál se bude usmívat…
Krásně se nezasvěcenému pacientovi poslouchají sliby o tom, jak bude váženým klientem a zdravotnický personál se na něj pod hrozbou sankcí bude usmívat. Ano, možná se skutečně usmívat bude. Jen se tomu stejnému pacientovi neříká, že jako klient bude, stejně jako klient například bankovních institucí, platit a platit… Také se mu neříká, že usmívající se sestřička a lékař nebudou v jeho okresním městečku a v nemocnici, kam celý život dochází, ale bude za nimi muset cestovat třeba i 100 km. Nic jiného totiž plánovaná redukce 10 000 akutních lůžek ve výsledku znamenat nemůže.
Bohužel mnoho občanů stále věří, že v nemocnicích je takové množství nevyužitých prázdných postelí a logicky tedy z důvodu úspor souhlasí s jejich zrušením. Kdo by také nesouhlasil, že? Vůbec v situaci, kdy ani netuší, že nemocnice jsou financovány jinak než podle počtu lůžek a redukce těch prázdných neznamená snížení nákladů. Neví, že letos plánované redukce se už týkají i postelí obsazených, respektive celých oddělení. Mediálně a takticky to má pan ministr se svými poradci brilantně vymyšlené. Manipulaci s veřejným míněním a prezentaci polopravd dotáhl v posledních měsících skutečně k dokonalosti. K tomu všemu navíc využívá vlnu nevraživosti (často i závisti) velké části společnosti k lékařům a někdy i dalšímu zdravotnickému personálu. Tuto zášť v pacientech hýčká a opakovaně přiživuje tak, aby se pozornost veřejnosti příliš neupírala na skutečné problémy ve zdravotnictví. Problémy, které sice navenek údajně řeší, ale legislativní návrhy, jako součást reformy sypající se z Ministerstva zdravotnictví, vypovídají o pravém opaku.
Kdepak dvacet minut
Proklamace typu „pojišťovny vám musí péči zajistit, už nebudete pracně shánět zubaře a čekat dva roky na operaci“ jsou sice krásné a pro nás jako pacienty radostné, ale tito lidé žijí v iluzi, že zajištění péče bude povinné v jejich regionu tak jako dosud. Vůbec netuší, že se připravuje historicky první vyhláška o místní a časové dostupnosti. Tato vyhláška bude jakýmsi závazným manuálem pro všechny zdravotní pojišťovny a bude určovat maximální dosah jednotlivých oborů medicíny od místa bydliště pacienta, tedy vlastně klienta. Ano, pojišťovna vám skutečně bude muset zajistit péči podle tohoto zákona. Tato péče ale může být vzdálena i tři hodiny jízdy autem. Pokud auto nemáte, nikoho to zajímat nebude a můžete cestovat veřejnou dopravou klidně i celý den. Tím bude zákonná povinnost pojišťoven splněna a údajně také ústavní nárok na dostupnou péči. Myslíte, že toto lidé tuší a opravdu by to tak chtěli? Nemyslím.
Naprostým výsměchem a cynismem je potom tato vzdálenost u super akutní medicíny typu traumatologie, kardiochurgie nebo neurochirurgie, a to i v oblasti ambulantní péče. Člověk s těmito diagnózami nemá, podle mě, šanci vyhnout se trvalému poškození zdraví, pokud vůbec do daného zdravotnického zařízení dorazí. Mnozí známí mi říkají, že přeci záchranná služba nemůže vézt tyto pacienty tak daleko, že tu máme zákonný časový limit nějakých 20 minut. Netuší, že 20minutový limit pro dojezd se týká příjezdu sanitky k pacientovi, nikoliv jeho dopravy do nemocnice.
Ušetřit! Neposkytnutím péče
Jsme znovu u toho, že neodborná veřejnost nemá ani tušení, jaká pravidla hry se připravují a o co všechno se ve skutečnosti hraje. Právě na to ministr zdravotnictví a zástupci pojišťoven sázejí. Jediným cílem je ušetřit, a to formou snížení spotřeby zdravotní péče. Omezením jejího čerpání. Nevědomost občanů a složitost systému jim velmi nahrávají. Dnes už je zřejmé, že nepopulární opatření z dílny bývalého ministra zdravotnictví Tomáše Julinka byla nicotná proti dnes připravovaným „reformám“. To, co dnes leží na stole, je skutečná likvidace zdravotnictví jako veřejné služby dostupné všem občanům.
Nechci být zlým prorokem ani šířit poplašné zprávy, přesto jsem si prakticky jistá tím, že lidé budou umírat v důsledku špatné dostupnosti péče. U plánovaných operací vzdálenější místo jako problém nevidím. Stejně tak souhlasím s koncentrací vysoce specializované péče do center. Ostatně dnes to tak téměř všude funguje. Běžná akutní medicína, kterou potřebuje 90 % pacientů, by však měla být na dosah všude. Pojišťovny tvrdí, že postačí ambulantní specialisté v regionu, má osobní zkušenost mi napovídá, že tomu tak není. K čemu mi bude dostupná ambulance bez návaznosti na lůžkové zařízení v případě infarktu, nenadálého porodu či cévní mozkové příhody?
A pokud i nebude ohrožen přímo život pacienta, kdo si dnes může dovolit financovat opakované cestování autem stovky kilometrů za relativně banálními výkony nebo za dítětem hospitalizovaným na vzdáleném dětském oddělení, když se tato mají v malých nemocnicích rušit? Mnoho matek samoživitelek na mateřské dovolené už dnes doslova ekonomicky přežívá. Totéž staří lidé, kteří zdravotní péči potřebují opakovaně. Připravované návrhy neberou na tyto sociální skupiny žádný ohled. Stejně tak neberou ohled na psychickou pohodu hospitalizovaného pacienta. Velká vzdálenost od rodin bude obrovským problémem pro tyto těžce nemocné a dlouhodobě hospitalizované.
Jeden lékař na 90 pacientů
Dalším střípkem celé mozaiky je personál. Dlouho všichni volali po vyhlášce určující počet a strukturu zaměstnanců na jednotlivých pracovištích. Dnes je tento počet stanoven pouze na dětských odděleních, ARO a JIP. Poslední roky se setkáváme stále častěji se snižováním počtu ošetřovatelského i pomocného personálu z důvodu úspor. Setkáváme se s opakovaným porušováním zákoníku práce a dalším norem. Konečně se tedy začalo pracovat na personální vyhlášce a všichni s nadějí doufali v nápravu stávajícího stavu a zlepšení často už neúnosných pracovních podmínek. A skutečnost? Původní návrh byl přepracován tak razantně, že ještě snížil na některých odděleních počet úvazků pod současný stav. Jenom blázen mohl navrhnout, aby jedna všeobecná sestra měla na starost 30 lůžek a jeden lékař ve službě 90 pacientů.
Stejně tak považuji za šílené slučování odlišných oborů do jednoho oddělení nebo zástup lékařů různých specializací mezi sebou. Nejen že tedy nebude zdravotní péče dostupná pro ty, co žijí mimo velká města, ale když už se na lůžko pacient dostane, lze opravdu pochybovat o kvalitě léčby s takto nastavenými počty a strukturou personálu. Pan ministr sice opět demagogicky tvrdí, že jsou to pouhé spodní limity a že každý zaměstnavatel si může obsadit personálně svá oddělení lépe. Který ředitel to však udělá v situaci, kdy chybějí finance na vše a nemocnice jsou v milionových ztrátách každý rok?
Až jednotlivé dílky zapadnou
Vlastně jde o naprosto geniální politický tah: zrušíme stovky oddělení, někde i celé nemocnice. Pojišťovny ušetří tím, že spousty pacientů odradí od návštěvy zdravotnických zařízení a jakási pomyslná ústavní dostupnost zdravotní péče bude zachována (vyhláška bude přeci dodržena). Personál už nám tím pádem taky chybět nebude. To, že zničíme léta budovaný systém zdravotnictví, který je dnes v České republice na světové úrovni, už nikoho nezajímá.
Nakonec vlastně nebudou chybět žádní lékaři ani nelékaři, nebude nutné nikomu dávat, nebo alespoň lživě slibovat, vyšší platy a mzdy. Zaměstnanci budou rádi, že nepřijdou o místo. Možná se i odměňování všech zaměstnanců ve zdravotnictví ještě zhorší, vždyť nebudou mít kam jít se svou specifickou specializací, a tak budou pokorně mlčet. Určitě i tohle je součást plánu.
Už vidíte, jak absurdně dokonalé je tohle puzzle? Jednotlivé části do sebe precizně zapadají. Chce to mít jen oči otevřené a zatím samostatné dílky si představit složené. Vnímat víc než jen informace v médiích. Kruh se uzavírá.