Jsou to právě dva roky, co se Leoš Heger stal ministrem zdravotnictví. I přesto, že jsem z nově ustavené vládní koalice neměla žádnou radost, obsazení postu ministra zdravotnictví se mi docela zamlouvalo. Věřila jsem, že když se ministrem stane nemocniční lékař a také dlouholetý úspěšný ředitel, dokáže vnímat nedostatky systému i potřeby pacientů lépe než jeho předchůdci.
Dnes vím, že to byl omyl. Nic horšího nás asi nemohlo potkat! V čele resortu zdravotnictví stojí bezohledný, lhostejný a cynický člověk plnící jen politické zadání. Člověk, jehož posledním zájmem je zdravotník nebo pacient.
Asi nejsem jediná, kdo se sám sebe ptal PROČ?
MUDr. Leoš Heger je specializací rentgenolog. Krásný obor, plný převratných změn, novinek a moderních technologií. Můj obdiv má každý, kdo často z nicneříkajících černobílých skvrn dokáže určit diagnózu, a to především v době nedávno minulé bez přesných moderních přístrojů a digitalizace.
Druhou tváří tohoto oboru je ale to, že není akutní. Lékař se s pacientem setkává většinou jednou, maximálně dvakrát. Není součástí jeho další léčby, nevidí pacientovu bolest, utrpení, případně i smrt. Pravděpodobně proto nedokáže takový člověk, byť zdravotník, pochopit, jak některým nemocným svými změnami (a rádoby reformami) ubližuje.
Asi jen proto dokáže hovořit o tom, že se zdravotnictví dělí na pravicové a levicové. Takový nesmysl! Zdravotnictví je buď dobré, nebo špatné, dostupné, nebo nedostupné… našli bychom spoustu dalších příkladů.
Oproti tomu znám v politice lékaře, který vše, co Leoši Hegerovi chybí, má. Tímto člověkem je, alespoň pro mě, profesor Jan Žaloudík – brněnský onkolog a dnes senátor.
Nejsem příznivcem ani jedné politické strany, které oba zmiňovaní pánové reprezentují, přesto veřejné vystupování Jana Žaloudíka, jeho názory, články i stanoviska k fungování systému, mi mluví z duše. Znovu se ptám PROČ?
Nejspíš proto, že onkolog setkávající se celý život s vážně nemocnými a trpícími vidí zdravotnictví a potřeby pacientů úplně jinak. Dívá se na ně s lidskostí, soucitem a pochopením. Je mu jasné, že bez solidarity společnosti by tito lidé vůbec neměli šanci.
V posledních měsících se oba politici často potkávají v různých televizních debatách. Přestože ministr Heger navenek čím dál víc neúspěšně hraje „hodného dědečka“ a snaží se obhajovat své „pravicové zdravotnictví“, v konfrontaci s distingovaným a lidským profesorem Žaloudíkem prohrává, z pohledu občanů a pacientů, na celé čáře.
Zkrátka, není lékař jako lékař… Leoš Heger by nutně potřeboval strávit nějaký čas třeba právě na té onkologii. Snad potom by se konečně přestal dívat na nemocné a postižené přes chladné sklo, tak jak to dělal celý život jako lékař a jak to dělá dnes coby ministr zdravotnictví.