Možná málokdo ví, že od 5. do 13. dubna probíhal festival dokumentárních filmů o lidských právech pod názvem Jeden svět. 11. dubna odpoledne jsem s kolegyní a klienty Domova Barevný svět ze Čtyřlístku v Ostravě navštívila klub Atlantik, kde se promítal film Hranice práce. Příjemné prostředí a přiměřený počet diváků, kteří se mezi sebou většinou znali, ve mně vyvolal velmi příjemný pocit. Po zhlédnutí filmu už tomu tak nebylo.
Novinářka Saša Uhlová se vydala na vlastní kůži prozkoumat pracovní podmínky nejhůře placených zaměstnání v Česku. Motolská prádelna, vodňanská drůbežárna, pokladna v Albertu, žiletkárna a třídírna odpadu. Dověděli jsme se, kde všude se porušuje zákoník práce a jaký je život s minimální mzdou.
Diváci se museli vyrovnat se záběry na množství kuřat na pásu a jejich balením tak, aby vyhovovaly prodejcům, ne už zákazníkům v obchodech. Poučení pro zaměstnance znělo: „Méně kvalitní dolů na tácek a čerstvé kousky nahoru, aby to dobře vypadalo!“ Není divu, že se ozvalo z hlediště hlasité: „Fuj, kuřata už nejím!“
S odpudivým výrazem ve tváři jsme sledovali, jak v prostorách ostravské třídírny odpadu pobíhají krysy a potkani. Většina diváků se divila, že se v supermarketu pracuje i více než 12 hodin na směně a v prádelně že jeden člověk pracuje za tři.
Smutně jsme se tvářili při porovnání výhod pro stálé zaměstnance a agenturní pracovníky, kteří za stejnou práci dostávají mnohem méně peněz než zaměstnanci stálí. A také rozdíl při poskytování oběda – zaměstnanci za 25 Kč a agenturní za 65 Kč. Takže si ho při malé mzdě nemohou ani koupit.
Při odchodu jsem zaslechla buď: „Nikde nechci pracovat“. Nebo: „Ještěže pracuji v naší pojízdné kavárně a je tam s námi vždycky dobrovolník“.
A tak si říkám, zda by snímek neměli vidět úplně všichni v naší populaci a hlavně ti, kteří takové pracovní podmínky zaměstnanců dovolí.