30. výročí vzniku odborového svazu je příležitostí nejen zavzpomínat a hodnotit, ale také připomenout mladším z nás, jak odborový svaz vznikal. Děkuji současnému vedení odborového svazu, že se chce odborové minulosti a historii našeho svazu věnovat. Stojí to za to. I nám pamětníkům to připomene chvíle, které jsme díky dynamice dění nemohli řádně vstřebávat. Právě prožité bylo rychle převrstveno novými potřebami, úkoly a událostmi. Dnes jsou v odborovém svazu také členové, kteří se narodili po roce 1989 a informace o tehdejších událostech mají jen zprostředkované.
Kontext s děním v ČR po listopadu 1989 je elementární. Odbory, respektive jejich stávkové výbory – jako zcela nová obrodná struktura – byly iniciátory generální stávky, která se v Československu uskutečnila 27. listopadu 1989 a která se, díky masové účasti, stala zásadním bodem zvratu společenské situace v zemi. Poté, co se do pohybu daly další společenské procesy, mohly se odbory zaměřit na svůj vlastní problém, který se jmenoval Revoluční odborové hnutí. V přípravě jeho transformace do nových odborů se angažovaly v té době jen relativně samostatné odvětvové a oborové odborové svazy.
Ještě než se sešel mimořádný všeodborový a všesvazový sjezd, který měl za úkol osamostatnit odborové svazy, řešit majetek po ROH a nakonec dospět ke vzniku odborových konfederací, scházely se mimořádné sjezdy odborových a odvětvových odborových svazů, které měly za úkol nastartovat změny a vyřešit česko–slovenské odborové vztahy.
Ze Slovenska zněl hlavní požadavek na autonomii slovenských odborů. Tomuto požadavku pro zdravotnictví a sociální péči vyhovělo sjezdové jednání na konci ledna 1990. Hned následující den po společném rokování v Praze si čeští a slovenští delegáti v Praze a v Bratislavě zvolili přípravné výbory svých odborových svazů a stanovili úkoly do řádných sjezdů. Ten český byl připravován na konec června, na dobu, kdy už naše země měla mít po prvních parlamentních volbách.
Úkolem zvoleného přípravného výboru bylo zejména vypořádat se s minulostí a připravit pro budoucí sjezd návrh stanov, programu, pravidel hospodaření a volebních procedur. Zatímco příprava dokumentů svazu byla více méně technickou záležitostí, hledání reálného programu v měnící se situaci nebylo nic lehkého. Vypořádání se s minulostí mělo dvě témata. První bylo řešení pracovněprávních vztahů zaměstnanců aparátu ROH a České odborové rady. Druhé téma vyvstalo v průběhu práce přípravného výboru. I v něm se projevovaly zásadní hodnotové a názorové rozdíly, členové výboru do jeho práce přinášeli pozitiva vlastních zkušeností a schopností, ale i negativa praxe uplynulých let a různorodé zájmy.
I proto se v průběhu několika měsíců změnilo vedení přípravného výboru a díky tomu se podařilo včas a kvalitně připravit červnové sjezdové jednání. Z mého osobního hlediska byl rozhodující morální vklad tří členů přípravného výboru – Aleny Štěpánkové ze severní Moravy, Jana Slabého z Prahy a Bohumila Volfa ze středních Čech.
Nemá cenu rekapitulovat obsah dokumentů, které byly přijaty na řádném svazovém sjezdu v červnu 1990 v Hradci Králové, je třeba připomenout, co sjezd přinesl a co pro práci svazu zůstalo charakteristické.
Právní subjektivitu získaly základní odborové organizace. To byl projev skutečné svobody odborového sdružování. Od vůle základních organizací a jejich delegátů na sjezdech a konferencích se odvozovala úloha ústředí odborového svazu. Aktuální krajská a oborová struktura se vygenerovala až postupně z intenzivní činnosti svazu. Základní však byl respekt k jednotlivým profesím a jejich specifikům a uznání postavení sociálních služeb vedle služeb zdravotních. Vnitřní demokracie pomohla vybudovat elementární důvěru členů k jejich svazu a reprezentacím.
Solidarita byla vyjádřena širokou autonomií oborovou a profesní a také hospodářskými pravidly, která umožnila fungování svazu s vybudováním efektivně fungujícího servisu pro ústředí, základní organizace a členy svazu. Záhy se na základě majetkového vypořádání s Majetkovou správní a delimitační unií odborových svazů pro práci svazu podařilo získat jak majetkovou autonomii a materiální zázemí, tak i odborníky, včetně mladých, jejichž skvělá odborná erudice pomáhala naplňovat potřeby svazu a jeho členů a zároveň zvyšovat prestiž odborového svazu u politiků, veřejné správy i zaměstnavatelů ve veřejném i privátním sektoru.
Záhy jsme na základě internacionalizace – zapojení se do světových a evropských odborů ve veřejných službách – byli schopni aplikovat převzaté zkušenosti. Autoritu jsme si vybudovali i v zahraničí.
Náš svaz byl díky autoritě a velikosti permanentně součástí vrcholového sociálního dialogu u nás, byli jsme zakladateli odvětvového dialogu ve zdravotnictví a sociálních službách v ČR, stáli jsme u iniciativy výboru pro sociální dialog ve zdravotnictví v rámci EU, včetně pozice místopředsedy tohoto výboru. Podíleli jsme se na formulaci evropské směrnice o pracovní době a byli jsme spoluautory návrhu směrnice o prevenci úrazů ostrými předměty ve zdravotnictví, který za své vzala pro směrnici Evropská rada, to vše poté, co se tato regulace nedočkala úspěšného schválení v osmiletém vyjednávacím maratónu v Evropském parlamentu
Byli jsme veskrze moderním odborovým svazem, který nejen hájil zájmy svých členů, ale angažoval se i ve společenských inovacích, ovlivňoval legislativní proces a veřejné mínění. Publicitě našeho odborového svazu konkurovala prakticky jen Českomoravská konfederace odborových svazů. Sám jsem byl překvapen při rekapitulaci, že to byly za dvacet let mého působení stovky článků nejen o nás, ale také našich autorských, které byly otištěny v nejčtenějších periodikách.
Má-li být připomenutí 30 let odborového svazu užitečné, nemělo by jít jen o rekapitulaci událostí a úspěchů, ale také o zamyšlení, zda se pozitiva vytvářená na počátku a v uplynulých letech podařilo alespoň udržet, případně rozvíjet dál, ale také, co se třeba nedaří a jaké je z toho východisko. Každá doba je specifická a hodnocení nemohou činit lidé minulosti, ale jen ti, kteří odborovou prací nadále aktivně žijí. A těm všem chci popřát hodně úspěchů v jejich snažení.
Neodpustím si pár poznámek k budoucnosti.
Sdílím názor, že česká medicína a ošetřovatelství jsou špičkové. Neplatí to ale podle mne o českém zdravotním systému. Organizace péče a její efektivita jsou špatné. Cestou ke zlepšení, včetně většího osvobození lékařů, zdravotních sester a dalších profesionálů ve prospěch pacientů, je digitalizace, práce s informacemi, mobilita ambulantních služeb. Až se touto cestou otevře časový prostor pro prevenci, podaří se prodloužit dobu života ve zdraví, což je český handicap oproti řadě států EU.
Zdravotní a sociální služby trpí mírou přemírou regulace. Ty pak brání inovacím.
U sociálních služeb je to takřka smrtelné. Bez evidence smluv poskytovatelů s klienty včetně obsahu služby nelze transparentně řešit finanční podporu od státu. Nutností je implementace asistivních technologií. Bez nich není budoucí potřeba služeb stárnoucí společnosti realizovatelná ani společně profesionály a osobami blízkými.
Zdravotní pojištění musí být finančním nástrojem dostupnosti zdravotních služeb pojištěnců, a ne byrokratů a poskytovatelů. Odbory a zaměstnavatelé jako zástupci majoritních plátců pojištění by měli mít větší podíl na řízení pojišťoven.
V případě ozdravění zdravotního pojištění by obdobný systém mohl pomoci i financování sociálních služeb, zejména ambulantních. Zásadní je vyřešení zdravotně sociálního pomezí a efektivní rehabilitace.
Okolnosti nás donutí vrátit se k řadě osvědčených postupů a receptů, ke zdravějšímu způsobu života v souladu s přírodou. Tento vývoj by mohl rehabilitovat i léčebné lázeňství. Ne nadarmo se nyní mluví o terapeutické krajině. Každý z nás má místa, kde se cítí skvěle a kam rád chodí nebo jezdí relaxovat. Je to svědectví, že jsme ještě úplně neztratili přirozenost.
Debaty o těchto vážných věcech potřebují více pokory a odbornosti, než ideologie a emocí. Každá platforma, na které se tak bude dít, je kýžená. Včetně té odborové a tripartitní.