Když se mě někdo zeptá, zda jsem členem odborové organizace, odpovídám s hrdostí: „Ano, jsem.“ Ne proto, že by to byla nějaká módní záležitost nebo povinnost, ale protože věřím v principy kolektivního vyjednávání, spravedlivých pracovních podmínek a solidarity mezi pracujícími. Chápu, že spravedlivé pracovní podmínky se nevytvářejí samy od sebe, ale jsou výsledkem dlouhodobé práce a vyjednávání.
Přesto mě trápí jedna zásadní otázka: Proč v zemi s více než pěti miliony zaměstnanců nedokážeme vytvořit odborovou sílu, která by adekvátně odpovídala našemu vlivu na pracovní trh a ekonomiku státu bez ohledu na momentální rozložení politických sil?
Představte si to číslo: přes 5 milionů zaměstnanců v České republice! To je obrovská síla, která denně vytváří hodnoty, pohání ekonomiku a zajišťuje fungování celé společnosti. Od zdravotníků přes učitele, dělníky, IT specialisty až po úředníky – všichni jsme součástí jednoho velkého mechanismu. Pokud bychom dokázali tuto sílu koordinovat a sjednotit, měli bychom potenciál zásadně ovlivňovat nejen pracovní podmínky, ale i směřování celé ekonomiky.
Realita je však jiná. Odborová organizovanost v České republice se pohybuje kolem pouhých 10-12 % zaměstnanců. To znamená, že z pěti milionů pracujících je organizováno pouze něco přes půl milionu lidí. Zbytek? Stojí stranou, často s pocitem, že odbory jsou relikt minulosti, že nepotřebují kolektivní ochranu, nevěří, že by odbory mohly něco změnit, netuší, že odbory existují, či jsou pouze tzv. hezky česky vypočítaví.
Pokusím se vyjmenovat největší důvody, proč dle mých zkušeností nejsou české odbory tou silou, jakou by být mohly a měly:
- Historické stigma: Komunistický režim zneužil odborové organizace jako nástroj kontroly a manipulace. Revoluční odborové hnutí (ROH) nebylo skutečným zastáncem pracujících, ale prodlouženou rukou komunistické strany. Někteří lidé dodnes vnímají odbory s nedůvěrou, jako něco, co je spíše svazuje, než osvobozuje. Ale nikdy není nic černobílé a každá doba má své. Bylo mnoho lidí, kteří se snažili dopady režimu na odbory dostávat do lidské roviny, a při převratu byly odbory důležitou hnací silou sametové revoluce. Nicméně tato historická zkušenost zanechala hlubokou stopu nejen v kolektivní paměti, ale i ve vnímání vlastní individuální pozice zaměstnance – o nic se nestarej, nepřemýšlej, vše vyřešíme za tebe.
- Individualistická společnost: Po roce 1989 jsme se vrhli do světa tržní ekonomiky s představou, že každý je svým vlastním pánem. Individualismus se stal hodnotou, kolektivismus naopak něčím zastaralým. Mnozí zaměstnanci věří, že si dokážou vyjednat lepší podmínky sami, že nepotřebují nikoho, kdo by za ně mluvil. Odbory se snažily přežít svoji klinickou smrt a myšlenky na zaměstnance spíše vystřídaly starosti s rozdělením majetku. U mnohých zaměstnanců se ze strachu o práci a díky taktice zaměstnavatelů – drž ústa a krok – prohlubuje nastavení: o nic se nestarej, nepřemýšlej, vše vyřešíme za tebe. Pouze stranu vystřídali nekompromisní manažeři. Realita je ovšem taková, že individuální vyjednávací pozice běžného zaměstnance je vůči zaměstnavateli nesrovnatelně slabší a jediné, co to může změnit, je odvaha a odhodlání jednotlivců se organizovat pod hlavičkou roztříštěných odborů.
- Nedostatečná komunikace a modernost: Odbory často selhávají v komunikaci se svými současnými i potenciálními členy. Používají jazyk a metody, které oslovují spíše starší generaci zaměstnanců. Všeobecně nám chybí moderní přístup, digitální strategie a schopnost ukázat mladým lidem, že odborová ochrana má smysl i v 21. století. Zde musím vyzdvihnout náš odborový svaz, kde si dovolím říct, že jsme byli jedni z prvních a stále jsme jedni z mála, kteří tuto problematiku aktivně řeší a považují ji za jednu z priorit pro budoucnost odborů.
- Fragmentace pracovního trhu: Dnešní pracovní trh je mnohem různorodější než před třiceti lety. Vytvářejí se skupiny pracujících, které je obtížné organizovat. Bohužel privatizace, různorodost zřizovatelů a financování veřejných služeb naši práci poměrně komplikuje a způsobuje roztříštění sil.
Změna není nikdy snadná, ale je možná.
Přál bych si, aby zaměstnanci pochopili, že odbory jsou jedinou silou, která může dlouhodobě hájit jejich zájmy, aby pochopili, že být členem neznamená jen vlastní profit a že k pracovnímu životu patří prohry i výhry stejně jako v běžném životě a svým nečlenstvím odbory oslabují. Slabé odbory znamenají slabší pozici všech zaměstnanců.
A o co vše můžeme přijít? Konkrétně ztrácíme vyjednávací sílu při rozhodování o růstu mezd a platů. Zatímco v zemích se silnými odbory (Skandinávie, Německo) rostou mzdy v souladu s produktivitou, u nás zaostávají. Ztrácíme ochranu pracovních práv. Bez silné odborové podpory jsou zaměstnanci zranitelnější vůči nekalým praktikám zaměstnavatelů. Ztrácíme vliv na legislativu. Slabé odbory mají menší vliv na podobu pracovněprávních předpisů a sociálních reforem. Ztrácíme sociální dialog. Tripartita (vláda, zaměstnavatelé, odbory) funguje efektivně pouze tehdy, když jsou všechny strany silné.
Přál bych si, aby všichni, kteří získali důvěru svých členů a přímo se podílejí na činnosti odborů v jednotlivých úrovních hierarchie, věřili, že modernizace image a komunikace, udržení stávajících členů, zaměření se na techniky náboru a organizování, zviditelňování konkrétních úspěchů a upřednostnění solidarity místo ega jsou tou správnou cestou do budoucna.
Být členem odborů v roce 2026 není projev zaostalosti, ale projev odpovědnosti. Je to uznání faktu, že společnost funguje lépe, když jsou všichni zaměstnanci chráněni, když mají hlas a když mohou ovlivnit podmínky, ve kterých tráví třetinu/polovinu svého života.
Máme potenciál být jednou z nejvlivnějších sil v této zemi. Otázka nezní, zda to dokážeme, ale zda to chceme. Zda jsme ochotni překonat historická stigmata, individualistické ego a pohodlnost. Zda jsme připraveni budovat odborové hnutí, které bude moderní, efektivní a reprezentativní.
Já svou odpověď znám. Jsem členem odborů a jsem na to hrdý. A vy?
Bc. Jan ŠUSTA, člen výkonné rady OS za Jihočeský kraj
Jan Šusta – vizitka
Je mi 45 let, jsem ženatý a mám dvě děti. Bydlím v Českých Budějovicích. Vystudoval jsem obor zdravotnický záchranář a od listopadu 2009 jsem zaměstnancem Nemocnice České Budějovice, a. s. Do odborů jsem vstoupil v roce 2012, členem výboru ZO jsem se stal v roce 2014, od roku 2015 jsem předsedou ZO, od května 2017 jsem plně uvolněným předsedou. Jsem předsedou krajské rady, místopředsedou RROS Jihočeského kraje a členem výkonné rady OS. Mezi mé koníčky patří práce s fotbalovou mládeží, hraní šipek a všeobecné sledování sportu s přáteli. Rád čtu a poslouchám rockovou a metalovou hudbu. Relaxuji v rodinném kruhu.
