O lásce se často říká, že hory přenáší. A tak teď, když jsem se vrátila z Vysokých Tater (kde jsem měla příležitost se proškolit v sociálním dialogu, v přípravách kolektivního vyjednávání a načerpat řadu odborářských rad a postřehů), jsem se rozhodla napsat vám něco málo o té lásce. Prakticky odborářkou jsem od své zletilosti, kdy bylo samozřejmostí být součástí odborů, protože to bylo „moudré rozhodnutí“ se spoustou benefitů během pracovních let a prakticky i v letech mateřské dovolené.
Sametová revoluce nám v tom trošku udělala rozstřel a člověk sám si musel uvědomit, že čas, který plynul jen tak samozřejmě po boku cestovních kanceláří, masérských salónů či odborových chat a rekreací, je tentam a nasnadě je otázka: „Proč? A co dál?“
A vida, přišla na řadu hlava, aby se použila. A zatímco někteří přepočítávali, zda ušetří, když přestanou platit členské příspěvky, jiní si říkali, jak by se vlastně mělo správně používat kolektivní vyjednávání a jak dát do souladu svoji práci s tím, co bychom si mohli a měli u svých zaměstnavatelů vyjednávat a prosadit.
A čas se neptal. Nebrzdil. Ale také, jak se říká, nepomáhal.
Každý z nás odborářů dělal, co mohl i na co stačil. Starší členové ve vedeních odborových organizací opouštěli pozice a tehdy my mladší, starostmi nepolíbení, jsme se dostávali do funkcí v jednotlivých krajích, nemocnicích, organizacích.
A do toho všeho to v naší zemičce vřelo a my stávkovali za lepší podmínky od roku 2005 takřka kontinuálně.
Moje odborová kariéra začala ještě za vedení odborového svazu Jiřím Schlangerem a tehdy se to stalo. No to … s tou láskou…
V roce 2009 v Hradci Králové na celostátní konferenci odborového svazu zdravotnictví jsem se s ní srazila. Byla to pecka a pro mě to bylo něco neuvěřitelného. Zatímco já byla členkou odborové organizace v příspěvkovém zařízení, on byl členem odborové organizace nemocnice, které se postupně začalo týkat převedení na a. s.
Byla jsem u vytržení. Zatímco naše organizace vcelku neměla problémy s vyjednáváním (byli jsme bezvadná parta a společně s LOK a Unií sester jsme tvořili pevný tým), nebyl pro nás problém vypravit na stávku 2-3 autobusy a když už jsme zažívali nějaká ta pokoření, byla povětšinou spíš úsměvná, oni bojovali téměř o nemožné.
Byli zapálení, naštvaní, chtěli zachovat rozsah zdravotní péče i důstojné platy zaměstnanců.
Měla jsem oči rozšířené obdivem.
On byl ze „západu“, já z „východu“.
Byl pro mě panem dokonalým a já pro něj velikou láskou.
Smáli se nám a říkali: „To jsou ti naši mladí odboráři“ Brzy nás všichni znali jako nerozlučnou dvojku. Sedali jsme bok po boku na všech akcích odborového svazu zdravotnictví a já poznávala všechny ty lidičky ve vedení, posléze hlasovala pro naši Dášu do čela odborového svazu a svět se mi zdál super.
I moje kariera byla prakticky na vrcholu. Byla jsem radiologickou asistentkou s atestací, milovala jsem svoji práci a úplně nejvíc tu na CT či angiografii, získala jsem řadu certifikátů ze školení v IKEM, v Nemocnici na Zeleném pruhu, stáž na MR v Hradci Králové. Byla jsem pyšná na naši první digitální angiolinku i na nové generace CT přístrojů, které jsme obsluhovali. Byla jsem patriotem pyšným na své město.
Bylo mi něco přes 40 a bylo to najednou silnější než já. Ten chlapák ze západu mě udolal svým šarmem, květinovými zásilkami i ztřeštěným plněním mých přání.
Od roku 2010 jsem se proto stala součástí západočeské fakultky.
Tam mi vrátili oči do důlků, postavili nohama zpět na zem. Utrpěla jsem šok při střetu s nezájmem o mou odbornost či erudici. Ale nebojte, píšu o lásce.
Jen pro ty z vás, co myslíte, že na západě je to lehčí – NENÍ. Všude je chleba o dvou kůrkách, jen jde o to, jestli vám ho vůbec někdo ukrojí či podá.
Bydlím na západě naší země s tou svojí láskou a za odbory jsme v tom pořád spolu. Dnes vím, že člověk nesmí přestávat bojovat za své cíle, že musí hodně chtít a pak se třeba málo splní, ale každopádně to za to stojí!!!
A ta láska? Ta nejvíc! A to už je dnes o té lásce dočista všechno. Konec dobrý – všechno dobré.
Tak si mě tak třeba pamatujte, jako tu Terezu, co k tomu Peťanovi patří. A doufám, že ta naše odborářská láska nám vydrží ještě alespoň sedm volebních období.
Mějte se rádi a jestli chceme, aby bylo líp, tak pro to prostě „furt“ něco dělejme!
Bc. Eva Tereza Veselá – vizitka
Ve zdravotnictví pracuji od roku 1984, kdy jsem začínala jako dětská sestřička ve Fakultní nemocnici Hradec Králové, životem jsem proletěla vždy jako odborářka, ale až od revoluce je ze mě aktivní odborářka. Dálkově jsem si doplnila maturitu i na všeobecnou sestru, abych přelstila nějaký paragraf z roku 1977 a mohla si doplnit studium na radiologickou asistentku. Mým ročníkům doba nepřála, takže neustále se někomu zdá naše vzdělání nedostatečné a my studujeme a studujeme. Mám tedy tři maturity, dvě specializace, řadu certifikátů a k padesátým narozeninám jsem si nadělila promoci. V Nemocnici Jihlava jsem byla zvolena předsedkyní ZO a také předsedkyní krajské rady. Pak mě osud zavál do Rokycan. Pracuji ve Fakultní nemocnici Plzeň jako radiologický asistent na ozařovnách ORAK (Onkologická a radioterapeutická klinika). Jsem členkou dozorčí rady odborového svazu a členkou výboru sekce nemocnic odborového svazu. Mám tři dospělé syny a spoustu mizerných zkušeností z toho, jak s vámi kdo chce, může zamést. A uvědomila jsem si, jak důležitá je fungující odborová organizace u zaměstnavatele.
