Jak už název mé glosy napovídá, čeká nás zajímavé období přijímání cizích zkušeností a znalostí od lidí, kteří vše četli (většinou na netu), všude byli (většinou na netu), vše již zažili (na netu – pardon slyšeli, takže vlastně již prožily a několikrát).
A jak je to s těma odborama, jsem se dozvěděl na posledním přijímání zaměstnanců v nejmenovaném pražském institutu od mlaďoučkých sestřiček. Na informaci, že tady jsou i odbory, s nadšením odpověděla, že „ona to zná, to už ví, na čem je, protože její dědeček říkal, že on v práci v nich byl taky, že nejlepší je na tom všem to, jak se oblíkne uniforma a jde se střílet, že k nám, jako do odborů, jde hned taky“.
Málem mě odnesli. Asi jsem v nějakých divných odborech nebo si pletu dobu a činnost, tak jaksi vše kolem odborů.
No v odborech jsem více než 25 let, ale asi v špatných, nebo co. Kde je střílení? Kde jsou uniformy a nevím co ještě? Nebo jsem vše, co bylo, zapomněl?
Ale kdepak, samo sebou, že tak naivní nejsem a vím, že to byly lidové milice, že to nebylo tak růžové, jak se doma vypráví – nu což, pobaví to.
Největší radost mám z toho, jak nás mladí lidi znají, jak jsou naší věcí zapálení… Teda i po tom vystřízlivění snad budou. Sílu jí to v tu chvíli vysvětlovat jsem nenašel.
Za to se odborům upřímně omlouvám. Slibuji, že dané slečně vše vysvětlím, jakmile mně donese podepsanou přihlášku za členku našich i jejích odborů, kterou dostala. Pokud jde o uniformu – sestry své uniformy mají. Se zbraní bych to tak jednoduše neviděl, ale řekl bych, že je taky určitě mají.
Rád jsem se podělil o novinky, které nás snad nečekají. A přeji vám vždy úsměv na tvářích.
P. S.: Všech zdravotních sestřiček si velice vážím a obdivuji je za jejich práci. A ty nejmladší zvlášť za to, že jsou ochotné za tu almužnu a s žádnými pravomocemi po čtyřech letech studia zakončených maturitou jít pracovat do nemocnice. Ostatně všichni naši zdravotníci a další personál jsou vlastně mladí. Jak jinak!