Konec světa 21. prosince nenastal, naštěstí. Došlo jen k některým změnám: Karel Gott není zlatým slavíkem, Pavel Horák není ředitelem VZP, prezident Václav Klaus vyčistil věznice, aby byly volné postele, ale noví vězni z řad politických stran se jaksi na uvolněná lůžka neženou. Karolina Peak není ministryní obrany, nejdříve pod tlakem emocí a silných zásad se z vlády odcházelo, pak přišly svátky klidu a míru, emoce se zklidnily a LIDEM je v koalici dále.
Každý má nárok na změnu názoru, postoje a chování a ani se nemusí červenat. Poslanecká sněmovna legitimizuje přeběhlictví a strana LIDEM bude mít klub, aby mohla čerpat finance daňových poplatníků na svou zásadovou, křišťálově čistou činnost proti korupci. V tisku jsem četla, že premiér Petr Nečas má prý novou známost, tak nemohl na oběd k prezidentovi. Že by se bál, že by mu přeběhla?
Mezi tím vším se zvyšují životní náklady obyvatel. Ve zdravotnictví se ruší nepřipravená restrukturalizace lůžek, a to i díky práci krizového štábu, jehož jsme členem. Zdravotní péče se neomezí restrukturalizací, to bylo politicky nevhodné, ale cestou úhradové vyhlášky. Podle propočtů některých krajů zajistí úhradová vyhláška financování péče do konce října. Někteří zaměstnavatelé a kraje se chystají snižovat cenu práce zaměstnanců. Proč ne? Nejjednodušší cesta manažerského řízení je vyděsit.
S připravovaným převodem fakultních nemocnic na univerzitní se chystá převedení systému odměňování z platů na mzdy. Až k tomu dojde, zruší se platy ve zbytku nemocnic, příspěvkových organizací. I zařízení sociálních služeb budou po deinstitucionalizaci na řadě.
Co je smyslem státu? Mělo by to být zajištění kvalitních veřejných služeb, poskytovaných kvalitními zaměstnanci v bezpečném prostředí, při nastavených jasných podmínkách!
V sociálních službách skončilo dotační řízení, v této době sledují poskytovatelé nevěřícně jeho výsledky, které jsou na stránkám MPSV zveřejněny. Proti roku 2012 došlo k poklesu částek, které stát na dotace pro poskytování sociálních služeb vyčlenil. Kdo ponese důsledky tohoto rozhodnutí? Zaměstnanci? Jak krásně jsou zaměstnanci oceňováni ze strany vlády za těžkou, náročnou práci, kdy stárnou klienti, ale samozřejmě i zaměstnanci! Oko by nezůstalo suché, když slyšíte slova chvály, ocenění… Děs by vás bral, když slyšíte, ano, je nutné zaměstnance ocenit, ale chápejte, teď ne, je krize, nebo sucho, nebo povodně, nebo doba voleb, nebo něco… Jednáme o zvýšení ceny práce dále, ale až dojde zaměstnancům trpělivost, nasměřují si to na úřad pro sociální dávky, často i pro příspěvek na péči. Vyjde to stát levněji?
Chléb a hry, taktika stará jako lidstvo samo. Zahráli jsme si na volbu prezidenta, na chvíli jsme se přenesli nad denní starosti a zažívali pocit důležitosti. Do hry se zapojili hráčky a hráči vyslaní svými obdivovateli a obdivovatelkami. Někteří šli naivně s čistým přesvědčením pozitivních změn, někteří jako následovníci starých pořádků. Neradila jsem, kdo jak má volit. Pokud máme právo volby, máme odpovědnost výběru, máme každý své zkušenosti, znalosti a paměť.
Zajímavý byl přístup některých politických stran ke svým hráčům. Přály si, nebo nechtěly své hráče na Hradě? Postoje některých stran nebyly jasné. Čemu se divíme? V tom velkém domě, v Poslanecké sněmovně Parlamentu, sedí skupina starších, zkušených, o kterých občas nevíme, za koho mluví, kam patří a jak to s republikou a námi skutečně myslí.
Jako odbory se musíme o sebe postarat, to je stálé. Sociální dialog je zásadní formou, jak docílit zlepšení pracovních podmínek pro naše členy.
Nezbývá nám nic jiného, než se spoléhat na náš vlastní rozum, na sebe. Nevěřit slibům, ale skutkům, vzpomenout si na historii – držet pohromadě, nevyčítat si, kdo dal kterému kandidátovi přednost. Protože jen čas ukáže, kdo viděl líp a dál.