V červenci jsem měl možnost zúčastnit se Letní školy v Saalfeldu pořádané německým odborovým svazem ver.di. na téma „Moc a bezmoc v Evropě“. Letos se ze zahraničních hostů zúčastnili i odboráři z Rakouska a Rumunska. Příspěvky lektorů a pohled zahraničních kolegyň a kolegů mě nutí k zamyšlení nad tím, kudy se ubírá Evropská unie.
Jako řadový občan vítám možnost volného cestování po EU, možnost zaplatit eurem a nemuset cestou do Chorvatska měnit několik měn podle počtu států, kterými budu projíždět, a vidina možnosti práce v zahraničí je také lákavá. Na druhou stranu rozdíl v ceně práce v rámci eurozóny je zarážející. Jak je možné, že minimální hodinová mzda kupříkladu v Německu se pohybuje podle náročnosti profesí mezi 6 a 12 eury a v ČR těsně dosahuje 2 eura? Samozřejmě, že životní náklady jsou v Německu vyšší, především náklady na bydlení a služby, ale ceny některých potravin v supermarketech a spotřebního zboží jsou stejné jako u nás.
A pak jsou tu tendence na posílení konkurenceschopnosti jednotlivých států eurozóny mezi sebou. Ano, zdravá konkurence přináší vývoj a zlepšování služeb a nabídky, ale jsou opravdu všechny státy eurozóny vzájemně konkurenceschopné? A komu taková konkurence prospívá? Zlevňuje se cena práce, vzrůstá počet lidí, kteří žijí těsně nad hranicí chudoby, pomalu se ztenčuje tzv. střední vrstva a bohatí bohatnou ještě víc. Sociální propast mezi chudými a bohatými se neustále zvětšuje.
Nedávné prohlášení šéfa Světové banky o tom, jak nám imigranti pomohou s péčí o staré, protože budou ochotni poskytovat tyto služby ještě levněji než pracovníci ze střední a východní Evropy, je zarážející. Ne proto, že bych nechápal důvody, proč lidé ze zemí třetího světa chtějí žít v lepších podmínkách, a proto opouštějí domovy, ale proto, kam až povede snižování ceny práce. Ve Španělsku se mnohdy o staré lidi starají imigranti z Latinské Ameriky za stravu a ubytování. To je naprosto nedůstojné a rovná se to otrocké práci.
Opravdu je toto cesta, kterou se chce EU ubírat? Nedoplatí na to zase jen „obyčejní“ zaměstnanci, kteří budou nuceni pracovat za stále nižší mzdy, jen proto, aby byli konkurenceschopní?
Pokud se najde pracovní síla ochotná v ekonomicky vyspělé zemi pracovat za „almužnu“ nebo jen stravu a ubytování, doplatí na to zaměstnanci právě této vyspělé země. Pro ně nebude zaslouženě ohodnocená práce. Komu pak půjdou zisky, kdo bude profitovat z klesající úrovně mezd? Vždyť osobní náklady tvoří ve většině firem nejvyšší položku na straně nákladů. A když se budou tyto náklady snižovat při zachování tržeb, čisté zisky se budou zvyšovat. Sídla takových firem jsou často v „daňových rájích“.
Dalším efektem snižování mezd jsou nižší platby na zdravotní a sociální pojištění a odvody daní fyzických osob. Zatím po nás naštěstí nikdo nechce, abychom pracovali za stravu a byt, ale i my v ČR jsme zažili „budování“ konkurenčního prostředí. Zahraniční firmy (především z Francie a Německa) privatizovaly české podniky a následně výrobu přesunuly jinam a podniky uzavřely. Tím si vlastně konkurenci zlikvidovaly.
Černého Petra si vytáhlo Řecko. Informace, které jsou nám servírovány v médiích, jsou neúplné a často zkreslené. Řecko mělo finanční problémy už v době svého vstupu do eurozóny. Co celou dobu konaly kontrolní orgány EU? Proč se začaly zajímat o falšování údajů o hospodářských výsledcích Řecka až v době první krize? A opravdu jsou příčinou všeho řadoví Řekové, jak je navenek prezentováno? Vždyť právě oni ponesou největší břímě úsporných opatření.
A zase se dostávám k tomu, jestli jsme si všichni občané a státy EU rovni. Kupříkladu Německo, jako spolehlivý klient, dostane bezúročnou půjčku od Mezinárodní banky a tyto peníze obratem půjčí Řecku se 7% úrokem a ještě s podmínkou dovyzbrojení řecké armády německou technikou. Není v pořádku, aby bohatší státy profitovaly na úkor těch méně ekonomicky úspěšných.
Kancléřka Merkelová prosazuje snahu o oslabení role Evropského parlamentu při rozhodování o ekonomických otázkách. Argumentem jí je zdlouhavost diskuzí a rozhodování Europarlamentu. Co bude dál? Pokud bude oslabována role jakéhokoliv parlamentu, nelze už potom hovořit o parlamentní demokracii. Z historie známe údobí, kdy byla role parlamentů či senátů omezena, ale téměř vždy se to vztahovalo na válečné stavy. Ale my ve válce nejsme a, doufám, ani nebudeme.
Fandím jednotné Evropě, skrývá v sobě velký potenciál, ale jednotlivé členské země eurozóny musí spolupracovat, musí se vzájemně vyrovnat nejen legislativně, ale i ekonomicky. A vzájemnou konkurencí a snižováním ceny práce toho nedosáhnou.