Nebudu unavovat výčty, stezky, kritikou. Domnívám se, že ve veřejných i neveřejných mediích je tohoto tématu tolik, že „otevřeme skříň a je tam COVID-19“. Ale vážně. Bylo hodně díků, byly slzy, bolest, radost. To vše i v krizových situacích, a hlavně v nich, k životu patří.
Mnozí čekali, čekáte, že nejen naše společnost byla na něco upozorněna, že bychom si měli něco uvědomit. Věřím, že snad ano. Kdo ví?
Je možné, že se časem vše, bohužel, bohudík, vrátí do stejných kolejí. Mnozí mne znáte. Křesťanského ducha hlásám stále, i když jsem ekumenická a v podstatě nemám nic proti ateistům. Ti první si uvědomují, že Bůh může nebo nemůže existovat. Víra je dar. Možná jsem idealista, ale proč by společnost nemohla být založena na víře, naději a lásce? Je mi úplně jedno, kdo mne odsoudí či se nad tímto názorem usměje.
Během uplynulého období se mi nelíbilo, a nejen mně, že se s kritikou ministrů a vlády a mnohých jejich opatření, nařízení a kroků často roztrhl pytel. Zažili jsme dříve podobné období? NE! A nemohu říci, že vláda prohrála bitvu. Ano také nemohu tvrdit, že vše bylo naprosto ideální. Nebylo. Zajímalo by mne ale, co by dělali všichni ti kritici, kdyby byli na místech vládních představitelů.
Moje heslo, a nejen v době krizí, je staré mušketýrské: Jeden za všechny a všichni za jednoho. Je pravdou, že mušketýři byli jen čtyři a nás je více, na druhé straně jejich ideály: odvaha, rozhodnost, pomoc druhým a ochrana království, by nám cizí být neměly, i když máme republiku.
Přeji všem pěkné dny a hodně sil i zdraví.