Jak to bylo jednoduché, přijet na jednání, setkat se osobně s odboráři, zaměstnavatelem a jednat, sledovat výrazy souhlasu, nesouhlasu, pochopení, vzteku a občas opovržení. To jsou věci, na které vzpomínám s nostalgií. Když se podaří v současné době domluvit termín se zaměstnavatelem, když se podaří, aby se zástupci odborových organizací mohli jednání zúčastnit osobně, je to skoro zázrak. A to nemluvím o zahalených tvářích, rozestupech a obavách, zda jsou všichni přesně v tom okamžiku covid negativní.
Trochu závidím, ale přeji kolegům a kolegyním úspěšná jednání v nemocnicích a v sociálních službách, ve kterých se domluvili na nových kolektivních smlouvách, zajistili nejen nárůst platů a mezd, ale i dostatek osobních ochranných pracovních prostředků. Těch zařízení je převaha.
Nechápu jednání, při kterých se i v době národní dohody na zvýšení základních mezd a platových tarifů nemůžeme dohodnout na uzavření kolektivních smluv nebo dodatků ke kolektivním smlouvám. Jednání jsou přerušena, počítá se, přemýšlí, jak ty finance na zvýšení základních mezd nedat. Proč? Proč v této době? Protože se neví, co bude dál? Protože předchozí management nevytvořil rezervu?
Osobně se obávám, že pokud se nenavýší mzdy a platy podle národních dohod, zaměstnanci si to budou pamatovat. A až tahle doba skončí, řeknou si: proč bych měl pokračovat tam, kde si mě v té nejhorší době nevážili?