Po delším čase na mě vyšlo napsání úvodníku do našeho odborového Bulletinu. A je to tady, najednou mám v hlavě prázdno a nevím, na jaké téma se zaměřit. Přitom se toho kolem nás děje tolik, problémů je všude až nad hlavu a já nevím… Začnu tedy tím, co mě v současné době tíží asi nejvíce. Blíží se nám nejenom komunální volby, ale i sjezd našeho odborového svazu a s ním i volby do jeho orgánů. Máme za základní organizace posílat nominace. Koho navrhnout? S nominací na vedení svazu nemám problém, ale horší je to už s výkonnou radou a krajskou radou.
Působím v odborech již řadu let, stejně i v krajské radě a nějaký čas i ve výkonné radě. Blíží se mi odchod do důchodu, zdravotní neduhy se hlásí, síly ubývají. Navíc mi v osobním životě přibyla dvě krásná vnoučata, a tak jsem se po dlouhém rozmýšlení rozhodla, že v dalším volebním období již kandidovat nebudu. A ouha, sehnat člověka, který by se chtěl ve svém volném čase věnovat práci v krajské radě, je obrovský problém. Oslovila jsem již několik mladších členek naší základní organizace a zatím stále bez úspěchu.
Jsme poměrně velká nemocnice, členů v základní organizaci není málo, přesto je výsledek nula. Nějak nevím, co s tím dál. Ještě to nevzdávám, ale pokud nikoho nenajdu, co bude? V této situaci se mi bude obtížně opouštět pozice předsedkyně krajské rady. Ráda bych předala štafetu dál a odcházela s dobrým pocitem, že někdo bude v důležité práci krajské rady pokračovat.
Přece každý je nahraditelný…
Sama za sebe se obávám, že ve stejné či podobné situaci budu za dva roky i v základní organizaci. Jak se říká, naděje umírá poslední.
Navíc okolo nás inflace, stoupající ceny energií, znovu debata o důchodové reformě, jednání o navýšení platů, válka na Ukrajině, stoupající počet lidí pozitivních na covid.
V práci setrvalý nedostatek personálu a na lepší časy se rozhodně neblýská. Na oddělení nám v průběhu roku sice nastoupilo pět kolegyň, ale zůstaly nám z toho dvě. A to si myslím, že práce na novorozeneckém oddělení je ve zdravotnictví asi ta nejhezčí. Přesto – moc práce, obrovská zodpovědnost, víkendy, noční… Kde je prostor pro rodinu a osobní život? Je nás tím pádem na oddělení většina již ve „ zralém“ věku, tedy poměrně krátce před odchodem do důchodu. Už teď se nás ptají, zda zůstaneme v důchodu alespoň na částečný úvazek či dohodu. Copak to lze dopředu zodpovědět? Uvidíme…
Nechtěla jsem, aby to moje zamyšlení vyznělo pesimisticky. Trochu jsem si postěžovala, ale zatím stále zůstávám „věčný optimista“ a věřím, že odborová práce bude dál úspěšně pokračovat. Hlavně ať nám slouží zdraví, těšme se z každé maličkosti, kdo ještě nemá po dovolené, tak ať si ji pořádně užije. A věřme, že zase bude líp.
Miluše Váňová – vizitka
Ve zdravotnictví pracuji od roku 1980 jako dětská sestra. Převážnou část této doby ve směnném provozu u lůžka. Od roku 1983 jsem zaměstnancem Nemocnice s poliklinikou Česká Lípa, a. s., kde pracuji na novorozenecké JIP. Do odborů jsem vstoupila při nástupu do zaměstnání, již několikáté volební období jsem předsedkyně ZO. Dlouhodobě pracuji v krajské radě Libereckého kraje, opakovaně ve funkci předsedkyně. Nyní jsem druhé volební období členkou výkonné rady OS. Také pracuji v sekci nemocnic, v současnosti jsem řídící této sekce. Záliby: četba, turistika, cyklistika, zahrádka.