Jako již tradičně se sešla sekce zdravotnických záchranných služeb se zástupci ZO působících při záchranných službách. Setkání se konalo v pondělí 7. dubna v Praze. Účast zástupců ZO byla opět vysoká, chyběli zástupci jen ze 4 krajů, kteří se ovšem ze závažných důvodů omluvili. Na jednání nás navštívila předsedkyně OS Dagmar Žitníková i oba místopředsedové Ivana Břeňková a Ladislav Kucharský.
Předsedkyně OS nás seznámila s nově vzniklou směrnicí, vydanou Ministerstvem zdravotnictví k čerpání finančních prostředků z krizové připravenosti. V loňském roce, kdy záchranky mohly poprvé tyto prostředky čerpat, panoval chaos v tom, na co je lze využít. Nyní konečně po opakovaných urgencích tento předpis vznikl.
Bohužel, co se nezměnilo, je vysílání nelékařských posádek RZP na závažné stavy, jejichž ošetření je v kompetenci lékaře. Vzhledem k vývoji ZZS, kdy dochází k masivnímu rušení lékařských posádek a přechodu na systém Randez-vouz, je četnost takových situací stále větší.
Nově se ale objevilo ještě další spektrum výjezdů záchranné služby. Vzhledem k současnému vývoji v zařízeních poskytujících sociální služby již delší dobu záchranáři pozorují, že v zařízeních sociální péče slouží na několik oddělení i budov jedna zdravotní sestra, která jako jediná smí podávat léčivé prostředky ordinované lékařem. Navíc zásoby léčiv jsou v těchto zařízeních omezené, mnohde chybějí i základní léky jako Paralen, Ibalgin apod.
Při tradičním kolečku informací z krajů jsme zjistili, že napříč celou naší republikou došlo mnohde ke zrušení i této jedné pozice zdravotní sestry minimálně na nočních směnách a o víkendech. Současně je v těchto zařízeních omezována i dostupnost lékařské péče. Smluvní praktický lékař dochází většinou jednou týdně. Bezradný personál, který nemá povětšinou žádné zdravotnické vzdělání, je potom nucen obracet se na jedinou dostupnou pomoc, a tou je zdravotnická záchranná služba. Té přibývají neindikované výjezdy k teplotám, výměny permanentních močových katetrů atd.
Velkým problémem je i nedostupnost zdravotnické dokumentace klientů sociálních zařízení. Vzhledem k absenci zdravotnického personálu nemají sociální pracovnice právo disponovat se zdravotnickou dokumentací klientů. Po ústních dohodách mezi konkrétními sociálními zařízeními a ZZS se víceméně daří získávat alespoň stručný výpis ze zdravotnické dokumentace, minimálně medikaci klienta.
Častým fenoménem je v ústavech sociální péče při nutnosti transportovat nezletilého nebo nesvéprávného klienta do zdravotnického zařízení nemožnost poskytnout takovémuto klientovi doprovod. Je to dáno opět nedostatkem personálu v ÚSP.
Jako pomyslnou „třešničkou na dortu“ jsou již výše zmíněné neindikované výjezdy do zařízení LDN a nemocnic následné péče, kde povinnost těchto zařízení mít dostupnou lékařskou péči suplují opět záchranky.
Domníváme se, že je z dlouhodobého hlediska tato situace neudržitelná a je třeba urychleně zjednat nápravu v podobě návratu zdravotnického personálu do zařízení poskytujících sociální služby. V ZZS dochází ke snižování počtu lékařských posádek a je kladen větší důraz na nelékařské posádky, které ovšem nemohou ordinovat léky, v důsledku čehož nezbývá, než transportovat klienta do zdravotnického zařízení k lékařskému ošetření.
Celý systém se jen prodražuje, zbytečně jsou odčerpávány prostředky z veřejného pojištění. Profit pro klienta je otázkou. Místo ošetření v domácím prostředí je na toto ošetření převážen desítky kilometrů. Tak například klienta s respirační infekcí musí v zimě transportovat sanitka do 30 kilometrů vzdálené nemocnice, kde musí vyčkat i řádově hodiny, než se mu bude moci personál přetížené ambulance věnovat, aby mu byla předepsána antibiotika a poté ho další sanitka odvezla zpět do zařízení, kde bydlí. To považujeme za nedůstojné a naprosto nepřijatelné jak pro nemocného člověka, tak pro celý systém zdravotnické a sociální péče.
Nemalým problémem záchranné služby je její financování. ZZS je přibližně ze dvou třetin závislá na provozní dotaci kraje a jen třetina je hrazena zdravotními pojišťovnami. V současnosti je většina záchranek krácena právě na dotacích od kraje, bez ohledu na růst nákladů v podobě vyšší DPH, růstu cen pohonných hmot aj. To se samozřejmě projevuje ve stagnaci provozu (menší objemy nákupů nových sanitek, omezování množství a spektra léčiv a dalšího zdravotnického materiálu), o platech nemluvě. Vzhledem k tomu, že v posledních letech prakticky nedošlo k růstu platů, v porovnání s inflací si zaměstnanci za svoji výplatu koupí stále méně. To je jistě problém nejen záchranných služeb, ale celého odvětví zdravotnictví a sociálních služeb.
Taktéž neřešení omezení přesčasové práce lékařů je ze strany ředitelů a zřizovatelů krátkozraké. Nelze spoléhat, že zrovna my si v rámci Evropy prosadíme další výjimku! A kdo bude zodpovědný za pokuty, které od úřadu práce i z EU hrozí? Je zvláštní, že někde se s tímto problémem dokázali vyrovnat a jinde se množí výmluvy na nedostatek lékařů.
Trendem moderního zdravotnictví se stává specializace jednotlivých nemocnic. Nejdále v tomto postoupili soukromí poskytovatelé zdravotní péče, ale krajská zařízení, obzvláště ta fúzovaná, jim statečně šlapou na paty. Takže zatímco byl dříve pacient i s poměrně banálním onemocněním ošetřen v nejbližší nemocnici, dnes putuje desítky minut na specializované pracoviště. Nelze jistě upřít kvalitu péče v nemocnici, která se specializuje na ten který druh léčby či operativy, ale je opravdu přínosem dlouhý dojezdový čas do takovéto nemocnice? O neúměrném zatěžování systému zdravotního pojištění nemluvě.
Na jedné straně dochází k úsporám, na druhé straně se plýtvá. Je třeba si uvědomit, že vše je provázáno a zdánlivě vzdálené oblasti služeb spolu úzce souvisí. Připomíná mi to větu ze scénky pánů Šimka a Grossmana: „Nechci slevu zadarmo.“