Nová zákonná úprava práv a povinností zdravotníků

Dnem 1. dubna 2012 vstoupil v účinnost nový zákon č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách, který po 46 letech nahradil dřívější základní zdravotnický kodex, kterým byl do té doby zákon č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu. Původní zákon o péči o zdraví lidu (v odborné veřejnosti označován lidovým termínem „dvacítka“) čítal ke dni svého zrušení rekordních téměř šest desítek přímých či nepřímých novelizací a není sporu o tom, že se jednalo o zákon nemoderní, do značné míry překonaný.

O to více se očekávalo od nového „střechového“ zákona pro oblast zdravotnictví, a to tím spíše, že nový zdravotnický kodex se připravoval prakticky od začátku 90. let a žádnému z předchozích 15 ministrů zdravotnictví samostatné ČR se za zhruba 20 let pokusů nepodařilo „dotáhnout“ nový zdravotnický kodex dále než do II. čtení v Poslanecké sněmovně. Až teprve v roce 2011 za ministrování současného ministra Leoše Hegera slavil úspěch návrh zákona vycházející v globálu (nikoli v detailech) z návrhů zpracovávaných během let 2007 – 2008 za doby ministrování Tomáše Julínka.

V souvislosti s novým zákonem o zdravotních službách se bezprostředně po nabytí jeho účinnosti na jaře letošního roku strhla nejdříve odborná polemika, jež později přerostla i ve vděčnou mediální kampaň na téma kritiky některých klíčových ustanovení nového zákona a jejich nepoužitelnosti v každodenní živelné medicínské praxi. Jednalo se především o sporné dávání povinných souhlasů rodičů a dalších zákonných zástupců nezletilých pacientů k poskytnutí zdravotních služeb, které tzv. „mohou podstatným způsobem negativně ovlivnit další zdravotní stav nezletilého pacienta nebo kvalitu jeho života.“ Ukázalo, že medicína je natolik nevypočitatelná disciplína, že pod vágní vymezení uvedené v uvozovkách v předchozí větě lze podřadit prakticky jakýkoli zdravotnický výkon, včetně zdánlivě banálního očkování, neboť i to v některých případech může negativně ovlivnit další zdravotní stav nezletilého pacienta.

Na rozdíl od těchto mediálně přitažlivých témat a méně či více seriózních diskusí nad aplikovatelností nového zákona v každodenní praxi zůstala stranou pasáž neméně podstatná, a sice nová úprava práv a povinností zdravotníků. Ta je nyní obsažena zejména v ustanoveních §§ 49 a 50 nového zákona č. 372/2011 Sb. a jedná se o změnu bez nadsázky revoluční, již v tom směru, že je to poprvé, kdy přímo v zákoně jsou upravena vedle povinností zdravotnických pracovníků také jejich práva. Účelem tohoto příspěvku je podat stručné shrnutí nové právní úpravy, její základní výklad a srovnání s dosud zažitými mechanismy bývalé „dvacítky“ (zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu).

 

Povinnosti zdravotnického pracovníka

 

Nová koncepce povinností zdravotnického pracovníka představuje především určité zjednodušení ve srovnání s dosavadní úpravou. Z původních 5 demonstrativně vypočtených povinností zdravotníků obsažených v bývalé „dvacítce“ se základní povinnosti redukovaly v podstatě na pouhé 2; nicméně je třeba připustit, že řada dalších povinností je „rozpuštěna“ do ostatních ustanovení nového zákona č. 372/2011 Sb. a koresponduje právům pacientů.

Tak například, pokud zákon v § 28 odst. 2 písm. g) nového zákona stanoví, že pacient má právo znát jména a příjmení zdravotnických pracovníků přímo zúčastněných na poskytování zdravotních služeb, je zřejmé, že tomu odpovídá povinnost zdravotníků své jméno pacientovi sdělit, respektive být označen jmenovkou umožňující identifikaci konkrétního zdravotníka směrem k pacientovi. Vedle základního katalogu povinností zdravotnických pracovníků, obsaženém v § 49 nového zákona, tak nelze opomíjet, že povinnosti zdravotníků se nepřímo prolínají celým zákonem č. 372/2011 Sb. Totiž i v těch pasážích zákona, které se věnují povinnostem poskytovatele zdravotních služeb (dříve nesprávně označovaného jako „zdravotnické zařízení“) úprava bude dopadat i na zdravotnické pracovníky, neboť je zřejmé, že většinu svých povinností bude poskytovatel zdravotních služeb plnit prostřednictvím zdravotníků; jinak vyjádřeno povinnost poskytovatele je svou povahou povinností právní, která se však při reálném poskytování zdravotních služeb naplňuje jejím přenesením na konkrétního zdravotníka. Obecnou povinnost informovat pacienta má sice poskytovatel, ovšem v rámci organizace práce v nemocnici a rozdělení konkrétních pracovních povinností na daném oddělení informuje pacienta konkrétní lékař, injekci píchá konkrétní sestra, nikoli poskytovatel zdravotních služeb atd.

Důvodová zpráva k novému zákonu č. 372/2011 Sb. shora popsaný princip shrnuje tak, že za poskytování zdravotních služeb pacientovi je odpovědný poskytovatel zdravotních služeb, ten tedy odpovídá i za naplnění práv pacientů. Je nositelem práv a povinností vůči pacientovi. Jeho povinností je tedy stanovit takové kompetence a povinnosti svým zaměstnancům, aby splnil všechny zákonem mu stanovené povinnosti a vytvořil prostředí, kde budou práva pacienta dodržována. Povinnosti zdravotnických pracovníků jsou potom definovány vnitřními předpisy poskytovatele, vyplývají z pracovněprávních vztahů (pracovních pokynů) a organizačního uspořádání organizace. Tím však není dotčena „osobní“ odpovědnost zdravotnických pracovníků při poskytování zdravotních služeb, a tím i jejich případná trestní odpovědnost při „poškození zdraví“ pacienta.

Pokud se vrátíme k základnímu katalogu profesních povinností zdravotníků, pak je třeba kvitovat, že z právní úpravy vypadla všeobjímající až téměř nicneříkající právní povinnost obsažená dříve v § 55 zákona o péči o zdraví lidu, a sice povinnost vykonávat zdravotnické povolání svědomitě, poctivě, s hluboce lidským vztahem k občanům a s vědomím odpovědnosti ke společnosti. Uvedená povinnost byla poplatná době, ve které byl zákon o péči o zdraví lidu schvalován; z hlediska interpretačního však byla tato povinnost velmi sporná, neboť nikdo (často ani soud) přesně nevěděl, kde začíná a kde končí profesní povinnost hluboce lidského vztahu k občanům kombinovaná s vědomím odpovědnosti celé společnosti. Nynější zjednodušená úprava profesních povinností zní takto:

Zdravotnický pracovník je povinen

a) poskytovat zdravotní služby, ke kterým získal odbornou nebo specializovanou způsobilost podle jiných právních předpisů, v rozsahu odpovídajícím jeho způsobilosti, zdravotnímu stavu pacienta, na náležité odborné úrovni a řídit se etickými principy,

b) poskytovat neprodleně odbornou první pomoc každému, jestliže by bez této pomoci byl ohrožen jeho život nebo vážně ohroženo zdraví a není-li pomoc včas dosažitelná obvyklým způsobem, a zajistit mu podle potřeby poskytnutí zdravotních služeb,

c) plnit další povinnosti stanovené tímto zákonem nebo jinými právními předpisy.

(2) Povinnosti podle odstavce 1

a) písm. a) a c) se vztahují i na jiné odborné pracovníky, kteří se podílejí na poskytování zdravotních služeb,

b) písm. c) se vztahují i na jiné odborné pracovníky vykonávající činnosti v přímé souvislosti s poskytováním zdravotních služeb.

Ke shora uvedené klíčové profesní povinnosti pod písm. a) je třeba poznamenat, že vedle důrazu na povinnost poskytovat zdravotní služby (pouze) v rozsahu odpovídajícím odborné nebo specializované způsobilosti zdravotníka a zdravotnímu stavu pacienta, klade zákon důraz také na povinnost zdravotníka poskytovat zdravotní služby na náležité odborné úrovni a na řízení se etickými principy. Zatímco ohledně rozsahu odborné způsobilosti a jí odpovídajícím kompetencím není příliš o čem polemizovat (rozsah konkrétních kompetencí v rámci stupně způsobilosti zdravotníka je striktně dán zákony a prováděcími předpisy), u zbývajících tří hledisek bude logicky existovat vždy prostor pro výklad. Co přesně, jaký konkrétní postup zdravotníka odpovídal v daném případě zdravotnímu stavu pacienta, zda měl či neměl být zvolen postup jiný, vhodnější, může být v řadě případů předmětem polemiky (i znaleckého zkoumání v případě soudního sporu); stejně jako poměřování dodržování etických pravidel v kontextu toho, co ještě bylo a co již nikoli provedeno v rámci dodržení etických mantinelů.

Z hlediska profesní povinnosti podle shora citovaného písm. a) § 49 zákona č. 372/2011 Sb. hlavním výkladovým oříškem však bude posouzení hlediska tzv. „náležité odborné úrovně.“ Ta je totiž definována na jiném místě zákona, a sice v 4 odst. (5) tak, že náležitou odbornou úrovní se rozumí poskytování zdravotních služeb podle pravidel vědy a uznávaných medicínských postupů, při respektování individuality pacienta, s ohledem na konkrétní podmínky a objektivní možnosti. Zdánlivě nevýznamný dovětek …„s ohledem na konkrétní podmínky a objektivní možnosti“… totiž představuje podstatný korektiv pro jednání zdravotníka, kdy jiné měřítko eventuálního pochybení zdravotníka bude kladeno na jeho výkon ve špičkově vybavené fakultní nemocnici a s dostatkem personálu ve srovnání s hodnocením téhož výkonu v menší okresní či oblastní nemocnici během noční služby při prokazatelně horším vybavení, případně poddimenzovaném počtu zdravotnického personálu.

Uvedené hledisko tzv. „náležité odborné úrovně.“ je ve spojení s citovaným 4 odst. (5) zákona formulováno natolik zeširoka, že může být vykládáno i jako návrat k tzv. „lokálnímu standardu kvality“ (kvalita zdravotních služeb a požadavky na výkon profesní povinnosti zdravotníka se v různých místech ČR může lišit, a to i velmi podstatně), který byl v západní Evropě překonán zhruba ke konci 70. let. V českých podmínkách se však o žádné drama nejedná; teprve budoucí aplikace zákona č. 372/2011 Sb., ukáže, zda se v případě povinností zdravotníků i poskytovatelů jednalo o změny k lepšímu, či k horšímu.

V zákoně zůstala zachována tradiční povinnost zdravotníků poskytovat neprodleně první pomoc, byť v upravené podobě. Předně, ve srovnání s dřívější úpravou se klade důraz na to, že se jedná o první pomoc „odbornou;“ na druhé straně zákon již naopak nezdůrazňuje, že uvedená povinnost se vztahuje i na zdravotnické pracovníky, kteří nevykonávají zdravotnické povolání. To se však – vzhledem k definici pojmu zdravotnický pracovník – rozumí samo sebou.

 

Práva zdravotnického pracovníka

 

Významnou novinkou je, že v základním zdravotnickém zákoně se poprvé upravují také práva zdravotníků, a to konkrétně takto: Zdravotnický pracovník má právo

a) získat od pacienta informace o tom, že pacient, kterému má poskytovat zdravotní služby, je nosičem infekční nemoci podle zákona o ochraně veřejného zdraví, a o dalších závažných skutečnostech týkajících se pacientova zdravotního stavu,

b) neposkytnout zdravotní služby v případě, že by došlo při jejich poskytování k přímému ohrožení jeho života nebo k vážnému ohrožení jeho zdraví.

(2) Zdravotnický pracovník může odmítnout poskytnutí zdravotních služeb pacientovi v případě, že by jejich poskytnutí odporovalo jeho svědomí nebo náboženskému vyznání. O této skutečnosti je povinen ihned informovat poskytovatele, který zajistí pacientovi jiného zdravotnického pracovníka. Nemůže-li poskytovatel zajistit jiného zdravotnického pracovníka, zajistí pacientovi jiného poskytovatele, který mu zdravotní služby poskytne, pokud pacient zajištění jiného poskytovatele neodmítne. Záznam o odmítnutí zajištění jiného zdravotnického pracovníka nebo poskytovatele je součástí zdravotnické dokumentace; záznam podepíše pacient a zdravotnický pracovník. Zdravotnický pracovník nemůže odmítnout poskytnutí zdravotních služeb pacientovi z důvodu uvedeného ve větě první, pokud by odmítnutím došlo k ohrožení života pacienta nebo k vážnému ohrožení jeho zdraví a poskytovatel není schopen zajistit poskytnutí zdravotních služeb jiným zdravotnickým pracovníkem. Podle věty první až čtvrté se obdobně postupuje, odmítne-li poskytnutí zdravotních služeb poskytovatel.

Shora citovaná nová práva zdravotníků mají za účel zejména zvýšit ochranu zdravotníků v rámci rizikového prostředí, ve kterém se vyskytují; a současně zajistit za určitých podmínek i jistou omezenou svébytnost zdravotníka v jeho rozhodnutí výjimečně zdravotní služby určitému pacientovi neposkytovat.

Za významné a pro zdravotníky praktické je třeba považovat jeho právo dozvědět se informace o tom, že pacient, kterému má poskytovat zdravotní služby nesouvisející s infekční nemocí, je nosičem infekční nemoci stanovené zákonem o ochraně veřejného zdraví. Takováto informace je přirozeně velmi důležitá pro ochranu zdraví zdravotnického pracovníka, ale i jiných osob, které s pacientem při poskytování zdravotních služeb přicházejí do styku.

Stejně tak i nově zakotvené v pořadí druhé právo zdravotníka nemuset za určitých podmínek poskytnout zdravotní služby, se podle zkušeností z minulosti jeví jako velmi významné. V případě, že by při poskytování zdravotních služeb mohlo dojít k přímému ohrožení života nebo zdraví samotného zdravotnického pracovníka, není tento povinen neprodleně poskytnout zdravotní služby. Bude se jednat o mimořádné situace, jakými jsou požár, povodně či jiné živelní události. Zdravotník stejně tak není povinen skočit do vody a poskytovat první pomoc tonoucímu se, jestliže je sám neplavec a vystavil by se tak přímému ohrožení vlastního života. 

Konečně, podle v pořadí třetího práva zdravotníků uvedeného v § 50 nového zákona, zdravotnický pracovník bude moci odmítnout poskytnutí zdravotních služeb pacientovi z etického důvodu nebo rozporu se svědomím. Pro toto vymezení není rozlišováno mezi zdravotnickým pracovníkem a poskytovatelem zdravotních služeb, který je fyzickou osobou a poskytuje zdravotní služby osobně, protože v takovém případě i tento poskytovatel je zdravotnickým pracovníkem vykonávajícím zdravotnické povolání.

Uvedený princip se označuje jako tzv. „výhrada svědomí,“ která ovšem nemůže jít k tíži pacienta. Zdánlivě revoluční právo zdravotníka odmítat poskytování péče je ve skutečnosti zákonem (a to zcela důvodně) natolik, „sešněrováno“, že uplatnění výhrady svědomí bude v praxi naprosto výjimečné. Zákon totiž současně s výhradou svědomí zakládá povinnost poskytovatele zajistit pacientovi jiného zdravotnického pracovníka, nemá-li takového pracovníka, tak jiného poskytovatele, který zdravotní služby poskytne. Teprve jestliže pacient zajištění jiného zdravotnického pracovníka nebo poskytovatele prokazatelně odmítne, tak poskytovatel povinnost „zajištění“ náhradního zdravotnického pracovníka nebo poskytovatele nemá.

Podobné články

Aktuality 27. 6. 2022 / 18:16

Nezabavitelné minimum v roce 2022

Dne 31. 3. 2022 vyšlo ve Sbírce zákonů nařízení vlády č. 75/2022 Sb., o zvýšení částek životního minima a existenčního minima. Toto nařízení vlády nabylo účinnosti dnem 1. 4. 2022.

Aktuality 6. 6. 2022 / 15:00

Zvýšila se náhrada za ztrátu na výdělku

Dne 31. května 2022 bylo ve Sbírce zákonů zveřejněno nařízení vlády č. 138/2022 Sb., o úpravě náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti vzniklé pracovním úrazem nebo nemocí z povolání...

Aktuality 5. 6. 2022 / 14:48

Třetí zvýšení důchodů v roce 2022

V souladu s nařízením vlády č. 136/2022 Sb., o třetím zvýšení důchodů v roce 2022, které nabyde účinnosti dnem 1. září, dojde v roce 2022 k dalšímu, v pořadí již třetímu, mimořádnému zvýšení důchodů.

Načíst další
 
Napište nám