Nový občanský zákoník a rodinné právo

Rodinné právo bylo doposud upraveno zákonem č. 94/1963 Sb., o rodině. Nový občanský zákoník, zákon č. 89/2012 Sb., začleňuje rodinné právo do občanského zákoníku. Nový občanský zákoník (dále jen „NOZ“) ve větší části přebírá dosavadní právní úpravu, která byla stanovena v zákoně o rodině, ale některé instituty upravuje nově. Nový občanský zákoník upravuje manželství, jeho vznik, povinnosti a práva manželů a jeho zánik, příbuzenství, poručenství a jiné formy péče o dítě, například opatrovnictví či svěření dítěte do péče pěstounovi.

Hlavní účel manželství je vymezen NOZ jako založení rodiny a řádná výchova dětí a vzájemná podpora a pomoc. Účelem manželství má být vytvoření pevného základu pro plození a výchovu dětí, ale ke vzniku manželství mohou vést i důvody jiné, například psychologické, zdravotní; důvodem existence manželství může být i vzájemná podpora sociální či naplnění zájmů ekonomických i jiných. Manželství vzniká svobodným a úplným souhlasným projevem vůle snoubenců, že spolu vstupují do manželství. Nový občanský zákoník vymezuje manželství jako trvalý svazek muže a ženy vzniklý zákonem stanoveným způsobem. NOZ zachovává možnost volby mezi civilním a církevním sňatkem. Manželství se uzavírá tak, že osoba jednající za orgán veřejné moci, anebo osoba, která jedná za orgán oprávněné církve, položí snoubencům jako oddávající otázku, zda spolu chtějí vstoupit do manželství. Kladnou odpovědí obou snoubenců na otázku, zda spolu chtějí vstoupit do manželství, vznikne manželství. Manželství vznikne i jinak, je-li zřejmé, že snoubenci prohlašují svou vůli uzavřít manželství. Pro úplnost uvádím, že registrované partnerství je i nadále upraveno zvlášť mimo NOZ, a to v zákoně o registrovaném partnerství.

Překážky pro uzavření manželství jsou nedostatek věku, svěření do péče jiné osoby, poručenství, pěstounství, nedostatek svéprávnosti, příbuzenství a trvající manželství, registrované partnerství a dále jiný obdobný svazek uzavřený v zahraničí.

NOZ nahradil dosavadní pojem „způsobilost k právním úkonům“ pojmem „svéprávnost“. Plně svéprávným se člověk stává zletilostí, tj. dosažením 18 let věku. Ale podle NOZ se jím může stát také před nabytím zletilosti, a to

– uzavřením manželství nebo

– přiznáním svéprávnosti.

Soud může ve výjimečných případech povolit nezletilému, který není plně svéprávný a dovršil šestnácti let věku, uzavřít manželství. Soud může nově svéprávnost také přiznat, tzv. emancipace, a to vždy, pokud návrh podá nezletilý starší šestnácti let se souhlasem svého zákonného zástupce a osvědčí svoji schopnost sám se živit a obstarat své záležitosti. Snoubenci mohou při obřadu, při kterém vstupují do manželství, prohlásit, že příjmení jednoho z nich bude jejich příjmením společným, nebo že si oba manželé svá příjmení ponechají, popřípadě že příjmení jednoho z nich bude jejich příjmením společným a ten, jehož příjmení nemá být příjmením společným, bude ke společnému příjmení na druhém místě připojovat své dosavadní příjmení. V případě rozvodu může rozvedený manžel do šesti měsíců po rozvodu přijmout zpět své dřívější příjmení. Pokud měl připojované příjmení, pak přijme příjmení ve tvaru před uzavřením manželství.

NOZ upravuje podrobně zdánlivost a neplatnost manželství. Zdánlivé manželství je manželství, které nevznikne, protože:

a) nebyly v projevu vůle o vstupu do manželství nebo při obřadu nebo v souvislosti s ním u jednoho ze snoubenců splněny takové náležitosti, na jejichž splnění je pro vznik manželství nutno bezvýhradně trvat,

b) církevní sňatek není uzavřen před orgánem oprávněné církve nebo snoubenci v případě církevního sňatku nepředložili osvědčení matričního úřadu, že splnili všechny požadavky zákona pro uzavření manželství (toto se nevztahuje na obřad v případě přímého ohrožení života snoubence) a nebo mezi vydáním výše uvedeného osvědčení a uzavřením sňatku uplynula doba delší než šest měsíců.

Za neplatné manželství se považuje takové, které vzniklo, hledělo se na něj jako na platné a jeho neplatnost prohlásil soud. Soud prohlásí manželství za neplatné,

a) došlo-li k uzavření manželství, přestože tomu bránila zákonná překážka (např. nedostatek svéprávnosti), s výjimkou, že manželství bylo uzavřeno nezletilým, který není plně svéprávný, nebo osobou, jejíž svéprávnost byla v této oblasti omezena, ale bylo počato dítě, které se narodilo živé,

b) na návrh jednoho z manželů, pokud byl projev vůle o vstupu do manželství učiněn pod nátlakem anebo v důsledku omylu o totožnosti snoubence, anebo o povaze sňatečného právního jednání,

c) soud i bez návrhu, pokud bylo manželství uzavřeno

– osobou, která již dříve uzavřela manželství, nebo která již dříve vstoupila do registrovaného partnerství nebo jiného obdobného svazku uzavřeného v zahraničí, pokud takový vztah ještě trvá,

– mezi předkem a potomkem, anebo

– mezi sourozenci, popřípadě mezi osobami, jejichž příbuzenství vzniklo osvojením.

Bylo-li manželství prohlášeno za neplatné, považuje se za neuzavřené.

Nový občanský zákoník klade důraz na ochranu rodiny. Proto upravuje právo manžela na informace o příjmech, stavu jmění a o stávajících i uvažovaných pracovních, studijních a podobných činnostech druhého manžela, povinnost manžela brát zřetel na zájem rodiny, druhého manžela a nezletilého dítěte při volbě svých pracovních, studijních a podobných činností a obvyklé vybavení rodinné domácnosti a ochranu rodinného majetku.

Obvyklé vybavení rodinné domácnosti tvoří soubor movitých věcí, které slouží běžně nezbytným životním potřebám rodiny a jejich členů. Není kladen důraz na to, která z těchto věcí patří oběma manželům nebo jen jednomu z nich. K nakládání s věcí, která je součástí obvyklého vybavení rodinné domácnosti, potřebuje manžel souhlas druhého manžela.

Zcela nový institutem NOZ je pojem rodinný závod. V rodinném závodě pracují členové rodiny a rodinný závod je ve vlastnictví některé z těchto osob. O zásadních otázkách rozhodují všichni členové rodiny bez zřetele na vlastnictví nebo spoluvlastnictví. Rodinný závod není právnickou osobou a přesto že práva a povinnosti členů rodiny nejsou k rodinnému závodu upravena smlouvou, podílejí se členové rodiny zúčastnění na provozu rodinného závodu na zisku z něho.

V NOZ je manželské majetkové právo zařazeno k právu rodinnému. Součástí společného jmění manželů je to, co manželům náleží, má majetkovou hodnotu a není vyloučeno z právních poměrů. Snoubencům i manželům nová právní úprava umožňuje si uspořádat své majetkové poměry vzhledem ke svým potřebám. NOZ rovněž upravuje ochranu třetích osob v souvislosti se společným jměním manželů a práva a povinnosti při zániku manželství. V záležitostech týkajících se společného jmění manželů a jeho součástí, které nelze považovat za běžné, jednají manželé společně nebo jedná jeden manžel se souhlasem druhého manžela. Odmítá-li manžel dát souhlas bez vážného důvodu a v rozporu se zájmem manželů, rodiny nebo rodinné domácnosti, může druhý manžel navrhnout, aby souhlas manžela nahradil soud. Jedná-li manžel bez souhlasu druhého manžela v případě, kdy souhlasu bylo zapotřebí, může se druhý manžel dovolat neplatnosti takového jednání, a to u příslušného soudu. Z tohoto plyne důležitý závěr, že pokud manžel za trvání manželství převezme dluhy bez souhlasu své manželky, nebudou podle úpravy v NOZ součástí společného jmění manželů. Vedle majetkového režimu zákonného a režimu založeného rozhodnutím soudu existuje i majetkový režim dohodnutý mezi snoubenci nebo manžely ve smlouvě. Smlouvy, kterými se mění režim společného jmění manželů, vyžadují formu notářského zápisu. NOZ počítá se zavedením veřejného seznamu, do kterého se budou zapisovat smlouvy o modifikaci majetkového režimu. Rovněž se do seznamu budou zapisovat i soudem zaslaná rozhodnutí o manželském majetkovém režimu. Zveřejněním ve veřejném rejstříku se smlouva stane účinnou vůči třetím osobám.

NOZ chrání bydlení rodiny a podrobně upravuje také otázku bydlení po zániku manželství. Má-li alespoň jeden z manželů právo nakládat domem nebo bytem, ve kterém se nachází domácnost manželů nebo rodiny, a tohoto domu nebo bytu je k bydlení manželů nebo rodiny nezbytně třeba, musí se zdržet všeho a předejít všemu, co může bydlení znemožnit nebo ohrozit. NOZ stanoví rovněž, že manžel zejména nesmí bez souhlasu druhého manžela takový dům nebo byt zcizit nebo k domu, jeho části nebo k celému bytu zřídit právo, jehož výkon je neslučitelný s bydlením manželů nebo rodiny, to neplatí, pokud zajistí manželovi nebo rodině po všech stránkách obdobné bydlení s bydlením dosavadním.

Zcela novou úpravou NOZ jsou ustanovení o domácím násilí. Domácí násilí je v současné době upraveno v trestním zákoníku a v občanském soudním řádu. Stane-li se další společné bydlení manželů v domě nebo bytě, v němž se nachází domácnost manželů, pro jednoho z nich nesnesitelné z důvodu tělesného nebo duševního násilí vůči manželovi nebo jinému, kdo v rodinné domácnosti manželů žije, může soud na návrh dotčeného manžela omezit, popřípadě i vyloučit na určenou dobu právo druhého manžela v domě nebo bytě bydlet. Omezení, popřípadě vyloučení práva manžela v domě nebo bytě bydlet, určí soud nejdéle na dobu šesti měsíců. Soud na návrh rozhodne znovu, jsou-li pro to zvlášť závažné důvody.

Pokud se týká zániku manželství, NOZ upravuje pouze zánik manželství rozvodem. Zánik manželství smrtí nebo prohlášením za mrtvého jednoho z manželů neupravuje.

Příbuzenství je vztah osob založený na pokrevním poutu nebo vzniklý osvojením. Osoby jsou příbuzné ve vedlejší linii, mají-li společného předka, ale přitom nepocházejí jedna od druhé. Stupeň příbuzenství mezi dvěma osobami se určuje podle počtu zrození, jimiž v linii přímé pochází jedna od druhé a ve vedlejší linii obě od svého nejbližšího společného předka. NOZ upravuje pojem švagrovství jako poměr obdobný příbuzenství, který je vázán na vznik manželství. Rozvodem švagrovství zaniká. Zaniklo-li manželství smrtí manžela, švagrovství trvá i nadále.

V NOZ je rovněž upraveno určování rodičovství. Matkou dítěte je žena, která dítě porodila. Otcovství je podle nového občanského zákoníku založeno zákonnou domněnkou, že otcem dítěte je manžel, narodí-li se dítě za trvání manželství nebo do tří set dnů po jeho zániku. V případě, kdy se dítě narodí z umělého oplodnění, se za otce dítěte považuje muž, který dal souhlas k umělému oplodnění své partnerky. Další možností je souhlasné prohlášením matky a muže, který o sobě prohlásí, že je otcem dítěte. Poslední možností je pak rozhodnutím soudu.

Manžel může popřít u soudu své otcovství do šesti měsíců ode dne, kdy se dozvěděl o pochybnostech, že je otcem dítěte, které se narodilo jeho manželce. NOZ prodlužuje lhůtu k popření otcovství. Popřít své otcovství u soudu může manžel nejpozději do šesti let od narození dítěte. Ve výjimečných případech může dojít k popření otcovství i poté, co již uběhla lhůta pro popření otcovství; v tomto případě rozhoduje již jen soud.

NOZ upravuje osvojení. Nový občanský zákoník posiluje ochranu osvojovaného dítěte. Umožňuje rovněž osvojení zletilého. V případě osvojení nezletilého se jedná o přijetí cizí osoby za vlastní za účelem vzniku nové rodiny pro nezletilé dítě. O této změně rozhoduje na návrh soud. Osvojitelem může být pouze zletilý a svéprávný člověk, který svými osobními vlastnostmi a způsobem života, jakož i důvody a pohnutkami, které ho vedou k osvojení, bude pro osvojované dítě dobrým rodičem. Mezi osvojitelem a osvojovaným dítětem musí být přiměřený věkový rozdíl, alespoň šestnáct roků. K osvojení je třeba souhlasu dítěte. Tento souhlas dá buď opatrovník, nebo v případě, že dítě dosáhlo dvanácti let, dá souhlas samo. Rodič, který nedosáhl věku šestnáct let, nemůže dát souhlas k osvojení.

Osvojitel je povinen osvojence informovat o tom, že byl osvojen, a to nejpozději do zahájení školní docházky, má rovněž možnost požádat soud o utajení osvojení. Osvojenec má právo seznámit se s obsahem spisu po nabytí svéprávnosti. Pokud osvojenec nesouhlasí se změnou příjmení, rozhodne soud, že osvojenec bude ke svému příjmení připojovat příjmení osvojitele. Soud může podle okolností případu i bez návrhu nařídit dohled nad úspěšností osvojení. Osvojení nelze zrušit po uplynutí tří let od rozhodnutí o osvojení. Je-li to v souladu se zájmy dítěte, může soud na návrh osvojitele rozhodnout i před uplynutím doby tří let od rozhodnutí o osvojení, že je osvojení nezrušitelné.

NOZ zavádí osvojení zletilého. O osvojení rozhodne soud na návrh osoby, která chce zletilého osvojit. Zletilý se k návrhu připojí. Osvojení má právní následky pro osvojencovy potomky, jen pokud se narodili později. Osvojenec si ponechá dosavadní příjmení, ale se souhlasem osvojitele může ke svému příjmení připojit i příjmení osvojitele.

Nový občanský zákoník upravuje také osvojení, které není obdobou osvojení nezletilého. Není-li to na újmu důležitých zájmů potomků osvojitele nebo potomků osvojovaného, lze osvojit zletilého výjimečně také z důvodů hodných zvláštního zřetele, pokud to je přínosné pro osvojitele a osvojence navzájem, nebo v odůvodněných případech alespoň pro jednoho z nich. V tomto případě osvojenci a jeho potomkům nevzniká osvojením příbuzenský poměr vůči členům rodiny osvojitele a nenabývají vůči nim žádných majetkových práv, osvojitel osvojením nenabývá vůči osvojenci a jeho potomkům žádných majetkových práv a osvojenec osvojením nepozbývá práv ve vlastní rodině.

Rodiče a děti mají vůči sobě navzájem práva a povinnosti, kterých se nemohou svým vlastním právním jednáním vzdát či zříci. Účelem práv a povinností rodičů k dítěti je zajištění morálního i hmotného prospěchu dítěte. Dítě je povinno dbát svých rodičů. Dokud se dítě nestane svéprávným, rodiče mají právo usměrňovat své dítě výchovnými opatřeními a dítě je povinno se těmto opatřením podřídit.       Povinnosti a práva rodičů a dítěte jsou vzájemná; rozhodnutím soudu na základě zákona mohou rodiče být svých povinností a práv k dítěti zbaveni, omezeni, popřípadě může být omezen nebo i pozastaven jejich výkon.

NOZ rozlišuje tři druhy poměrů mezi rodiči a dětmi. Jsou to práva osobní povahy, mezi které patří právo dát souhlas s osvojením, určením jména dítěte. Dále rodičovská zodpovědnost a třetím je vyživovací povinnost. Rodičovská odpovědnost náleží stejně oběma rodičům. Má ji každý rodič, ledaže jí byl soudem zbaven. NOZ upravuje podrobněji vzájemná práva a povinnosti mezi rodiči a dětmi, které jsou založeny na rodičovské odpovědnosti, a to právo dítě stýkat se s druhým rodičem, pokud soud takový styk neomezí nebo nezakáže. Soud může určit podmínky styku, tj. místo, kde k němu má dojít, nebo určit osoby, které se mohou či nemohou styku účastnit, povinnost rodičů vzájemně si sdělovat vše, co se týká dítěte a jeho zájmů a povinnost a právo rodičů pečovat a spravovat jmění dítěte.

Zákon stanoví případy svěření dítěte do péče po rozvodu rodičů, a to buď jednomu z rodičů, oběma rodičům společně nebo oběma rodičům střídavě. Rodič, který má dítě v péči, a druhý rodič se musejí zdržet všeho, co narušuje vztah dítěte k oběma rodičům nebo co výchovu dítěte ztěžuje. Brání-li rodič, který má dítě v péči, bezdůvodně trvale či opakovaně druhému rodiči ve styku s dítětem, je takové chování důvodem pro nové rozhodnutí soudu o tom, který z rodičů má mít dítě ve své péči. V případě nutnosti je po rozvodu rodičů možné dítě svěřit do péče jiné osoby, je-li to v zájmu dítěte.

Předci a potomci mají vzájemnou vyživovací povinnost. Vyživovací povinnost rodičů vůči dítěti předchází vyživovací povinnosti prarodičů a dalších předků vůči dítěti. Vzdálenější příbuzní mají vyživovací povinnost, jen nemohou-li ji plnit bližší příbuzní.

NOZ nadále, stejně jako dřívější zákon o rodině, upravuje vyživovací povinnost mezi manžely, mezi rodiči a dětmi, mezi rozvedenými manžely. Rozvedený manžel má právo na výživné, pokud není schopen se sám živit a tato jeho neschopnost má původ v manželství nebo v souvislosti s ním. Déle pak upravuje vyživovací povinnost mezi potomky a předky a výživné a úhradu některých nákladů neprovdané těhotné ženě nebo matce.

Pro určení rozsahu výživného jsou rozhodné odůvodněné potřeby oprávněného a jeho majetkové poměry, jakož i schopnosti, možnosti a majetkové poměry povinného. Při hodnocení schopností, možností a majetkových poměrů povinného je třeba také zkoumat, zda se povinný nevzdal bez důležitého důvodu výhodnějšího zaměstnání či výdělečné činnosti nebo majetkového prospěchu, popřípadě zda nepodstupuje nepřiměřená majetková rizika. Dále je třeba přihlédnout k tomu, že povinný o oprávněného osobně pečuje, a k míře, v jaké tak činí. Nežijí-li spolu rodiče nezletilého dítěte, které nenabylo plné svéprávnosti a nedohodnou-li se o plnění vyživovací povinnosti k dítěti, nebo žijí-li rodiče takového dítěte spolu, ale jeden z nich vyživovací povinnost k dítěti neplní, rozhoduje soud.

Právo stýkat se s dítětem mají osoby příbuzné s dítětem, jakož i osoby dítěti blízké, pokud k nim dítě má citový vztah, který není jen přechodný, a pokud je zřejmé, že by nedostatek styku s těmito osobami pro dítě znamenal újmu. Také dítě má právo se stýkat s těmito osobami, pokud tyto osoby se stykem souhlasí.

Jiné formy péče o dítě jsou:

a) Poručenství, které je institutem náhradní péče, a to zejména v rovině právní ochrany dítěte, jehož rodiče fakticky či právně neexistují nebo kteří pro svou právní nezpůsobilost nejsou schopni dítěti poskytnout náležitou a úplnou ochranu jeho práv a zájmů. Poručník stojí na místě rodiče. Poručník nemůže vůči dítěti působit bez dozoru státu. V tomto ohledu není rozhodné, kdo konkrétně je poručníkem, zda osoba fyzická, anebo orgán veřejné moci. Poručník sestavuje soupis jmění, jak na počátku, tak na konci funkce. Pravidelně předkládá soudu zprávy o dítěti, jeho vývoji a účty ze správy jmění. Poručník nemá vůči dítěti vyživovací povinnost. Rodič má možnost konkrétního člověka výslovně vyloučit.

b) Opatrovnictví. Soud jmenuje dítěti opatrovníka, hrozí-li střet zájmů dítěte na straně jedné a jiné osoby na straně druhé, nehájí-li zákonný zástupce dostatečně zájmy dítěte, nebo je-li toho v zájmu dítěte zapotřebí z jiného důvodu, anebo stanoví-li tak zákon. Jmenovaný opatrovník má právo podat návrh na zahájení řízení vždy, je-li z hlediska zájmu dítěte zapotřebí, aby soud nebo jiný orgán veřejné moci v záležitosti dítěte rozhodl.

c) Svěření dítěte do péče jiné osoby Soud svěří dítě do péče pečující osobě, nemůže-li o dítě osobně pečovat žádný z rodičů ani poručník. Dítě je zpravidla svěřeno do péče osobě příbuzné nebo dítěti blízké. Dítě má nárok na výživné. Výživné platí rodiče přímo pečující osobě.

d) Pěstounství je osobní péče o dítě třetí osobou, při kterém nedochází k přijetí cizího dítěte za své jako v případě osvojení. Zpravidla se proto využívá v případech, kdy rodiče nedali souhlas k osvojení dítěte. Děti svěřené do pěstounství zpravidla své rodiče znají a předpokládá se tedy i styk rodiče s dítětem. Pěstounem je zpravidla příbuzný, ale může to být i třetí osoba, které stát zprostředkoval pěstounství. Výživné platí rodiče státu a ten je vyplácí pěstounovi v rámci dávek pěstounské péče.

e) Ústavní výchova. Soud nařídí ústavní výchovu jen jako nezbytné opatření. Musí však vždy zvážit, zda dítě přednostně nesvěří do péče konkrétní osoby. Nedostatečné bytové nebo majetkové poměry rodičů nemohou být samy o osobě důvodem pro rozhodnutí soudu o ústavní výchově. Ani možnost umístění dítěte do prostředí vhodnějšího pro jeho výchovu nemůže odůvodňovat jeho násilné odnětí rodičům. Takový zásah musí být opravdu nezbytný s ohledem na další okolnosti. Ústavní výchovu lze nařídit nejdéle na dobu tří let. Soud jí může o další tři roky prodloužit z důležitých důvodů, a to až o jeden rok po dosažení zletilosti.

Podobné články

Aktuality 12. 11. 2022 / 21:17

Jednorázový příspěvek na dítě z pohledu daně z příjmu

V současnosti dochází k průběžnému vyplácení jednorázových příspěvků na dítě ve výši 5000 Kč na základě zákona č. 196/2022 Sb., o jednorázovém příspěvku na dítě.

Aktuality 22. 9. 2022 / 13:28

Sjednaný druh práce a jiné úkoly

Pracuji už pět let v sociálních službách jako kuchařka. Vždy jsem pracovala pouze v kuchyni a věnovala jsem se samotnému vaření.

Aktuality 21. 9. 2022 / 13:32

Právo zaměstnance nahlédnout do svého osobního spisu

Zaměstnavatel mi nechce umožnit, abych mohl nahlédnout do svého osobního spisu.

Načíst další
 
Napište nám