V předcházejícím textu jsme popsali vývoj odborového svazu od počátků v roce 1990 do II. sjezdu, který se konal 28. a 29. května 1994 v Brně. Byla zde zvolena pětadvacetičlenná výkonná rada a devítičlenná dozorčí rada. Nově zvolená výkonná rada se ke svému prvnímu jednání sešla 14. června v Praze.
Ve výkonné radě byli dva lékaři, 11 SZP (z toho dva laboranti), 4 vysokoškoláci nelékařských oborů, 6 THP a 1 vyučující na SZČ. Pokud jde o pracoviště, 13 členů výkonné bylo z nemocnic, jeden z ambulantního zařízení, 2 z hygienické stanice, 1 z výzkumného ústavu, jeden ze SZŠ a jeden z lázní. V dozorčí radě byli 4 lékaři, 2 SZP a 3 THP a pracovali: 3 v nemocnici, jeden v psychiatrické léčebně, 4 hygienické stanici a 1 v domově důchodců.
Ve dnech 15. až 17. října se členové výkonné rady sešli v rekreačním středisku Slováckých strojíren na Lopeníku u Uherského Brodu se svými slovenskými kolegy.
12. října se vedení odborového svazu představilo na jednání zdravotního výboru Poslanecké sněmovny a předseda Jiří Schlanger zde prezentoval činnost odborového svazu. Zdůraznil, „že práce odborového svazu v období transformace zdravotnictví a asociálních služeb vychází z premisi, že jedině funkční systém těchto veřejných služeb může vytvořit podmínky pro práci a život zaměstnanců v obou odvětvích.“
Rok 1995
V prvním čísle Bulletinu odborového svazu v roce 2015 hodnotil předseda Jiří Schlanger fungování svazu a odborových organizací i aktuální situace v resortech:
„Je až neuvěřitelné, co si i vzdělaní lidé u nás nechají napovídat často od svých nadřízených a jak málo projevují zájem o věci, které se jich dotýkají, jak málo se dovedou o své věci postarat a jak málo se opírají o vzájemnou solidaritu. Nezájem a často i strach vedou k pasivitě, jež je charakteristická i pro řadu základních organizací. Projevuje se to i v argumentaci zdůvodňující zrušení odborové organizace. Buď se nám tvrdí, že nebylo vlastně co dělat, nebo že paní vedoucí řekla, že se přece mohou dohodnout i bez odborů, nebo prostě nikdo nechce dělat ve výboru, tak se to zruší. Při vývoji, který u nás zejména ve zdravotnictví nastal, by naši evropští kolegové přepokládali obrovskou soudržnost v rámci odborové organizace. Jsou překvapeni, když vidí realitu…
Informovanost považuji za katastrofální. Ne však proto, že by informace k dispozici nebyly, ale proto, že po nich není hlad. To je další rozdíl oproti kolegům ve sjednocující se Evropě. Tam panuje nesmírný hlad po informacích. O odborové publikace je dračka a o změnách systémů se diskutuje i na stránkách denního tisku. My jsme rádi, když Bulletin přečte předseda odborové organizace a často je to jediný člověk, který něco aktuálního o práci v odborech ví…
Za krizový považuji stav v objektivním informování veřejnosti. Obávám se omezení plurality tisku a toho, že komercionalizace médií povede k dalšímu úbytku publicistiky.
Mezi má toužebná profesionální přání patří, aby si zaměstnanci obou odvětví uvědomili své ohrožení a skutečnost, že jedinou obranou je vzájemná solidarita, schopnost opřít se vzájemně o sebe a vytvářet také tlak na to, aby v obou odvětvích byl nastolen systém, který umožní poskytovat potřebným lidem zdravotní a sociální služby za důstojných pracovních podmínek a za více než důstojnou odměnu. Byl bych rád, kdyby k nalezení východiska ze stále zhoršující se situace došlo dříve, než začnou důsledky dopadat na občany, a bez zhoršení postavení pracovníků, které zdravotnictví potřebuje.“
Lednového jednání výkonné rady OS se účastnil ministr zdravotnictví Luděk Rubáš. Odboráři se zajímali o jeho vyjádření ke třem okruhům problémů: mzdy, další vzdělávání zdravotnických pracovníků a jeho financování a hospodaření zdravotnických zařízení, zejména pak některé případy porušování předpisů a nedostatečná kontrola. Zajímalo je, zda ministr podpoří zvýšení platových tarifů a zvýšení minimálních mzdových tarifů. Upozornili ho, že „dosud nebyla dostatečně zohledněna cena práce v kalkulačním vzorci pro výpočet hodnoty bodu, což má za následek nedofinancování zdravotnických zařízení a mzdové podhodnocení zdravotnických pracovníků“. Ministr Rubáš toto tvrzení odmítl s tím, že „odborové organizace musí zvýšit při kolektivním vyjednávání tlak na management, neboť situace zdravotnických zařízení není tak vážná, jak je zde prezentováno“.
Únorového jednání výkonné rady OS se zúčastnil předseda výboru pro sociální politiku a zdravotnictví Poslanecké sněmovny MUDr. Martin Syka. Členové výkonné rady s ním probrali připravované legislativní návrhy a Martin Syka ocenil „dobrou spolupráci výboru s vedením odborového svazu“ a kladně hodnotil především odborné podklady, které odborový svaz výboru předkládá k jednání jak v oblasti zdravotnictví, tak v oblasti sociální péče i sociální problematiky obecně.
Březnová výkonná rada OS kritizovala, že odborový svaz již více než dva roky poukazuje na závažné nedostatky ve zdravotnictví a poskytl vládě dost materiálů s popisem těchto nedostatků i s návrhy řešení, což vláda nebere v potaz. „Naopak se projevuje snaha vlády řešit problémy zdravotnictví na úkor pacientů a zaměstnanců. Finanční pnutí má být kompenzováno zejména snížením nárokových mezd pracovníkům ve zdravotnictví. S tímto postupem výkonná rada zásadně nesouhlasí, neboť by vedl ještě ke zhoršení stávající nepříznivé situace zaměstnanců ve zdravotnictví a v důsledku toho i zdravotní péče o obyvatelstvo.“
Od počátku roku 1995 po celý tento rok odborový svaz čelil snaze ministra zdravotnictví Luďka Rubáše zrušit v rozpočtových a příspěvkových organizacích odměňování podle platových tarifů a zavést zde odměňování jako v podnikatelské sféře, tedy mzdy. Podle Rubáše „mzdy ve zdravotnictví nejsou věcí jeho ministerstva, ale manažerů zdravotnických zařízení“, což bude nejlépe vyjádřeno změnou systému odměňování. Proto „nemá smysl, aby s ministerstvem odbory a profesní organizace o mzdách jednaly“.
Ministerstvo halasně odmítalo, že by po zrušení platových tarifů došlo ke snížení úrovně odměňování, před nímž varoval odborový svaz. „Od zavedení smluvních mezd nelze samozřejmě očekávat okamžité celoplošné zvýšení, ale zajištění kvalitního ohodnocení špičkových pracovníků a zjednodušení vlastního principu odměňování,“ tvrdilo Ministerstvo zdravotnictví při svém masivním tlaku proti platovým tarifům.
Odborový svaz proti tomu namítal, že „veškeré vztahy ve zdravotnictví jsou podřízeny regulaci státu, takže je to právě stát, který nese odpovědnost i za odměňování pracovníků zabezpečujících veřejné služby ve zdravotnictví a ponese ji i nadále, ať se to čelným představitelům resortu osobně líbí či nikoliv“.
A zatímco zdravotnická i nezdravotnická veřejnost stále více docházela k závěru, že „zdravotnictví je v krizi“, ministr Rubáš byl přesvědčen, že „ zdravotnictví prožívá období nejvyšší úrovně a stability a brzy dostihne úroveň obvyklou v západní Evropě“.
Odborový svaz řešil svůj vztah k nově vzniklému Lékařskému odborovému klubu v čele s Davidem Rathem. Zatímco na mzdových a některých dalších tématech se s ním shodl či částečně shodl, nepřijatelné pro odborový svaz byly návrhy LOK prosazující globální povolení souběhu zaměstnání a soukromé praxe všech lékařů a povinnost zdravotních pojišťoven uzavírat smlouvy s lékaři.
Intenzivně odborový svaz řešil také ostudné odměňování v sociálních službách. Předseda Schlanger například 21. června v dopise ministrovi práce a sociálních věcí Jindřichu Vodičkovi mimo jiné píše, že současný stav „svědčí o minimálním zájmu resortního ministerstva i vlády o tuto problematiku. Souvisí nejen s nedostatečnou výší platových tarifů, ale zejména se způsobem financování těchto služeb. Důsledkem je odchod mnoha kvalitních a kvalifikovaných zaměstnanců, a tím i ohrožení kvality péče.“
Osobní jednání vedení OS s ministrem Vodičkou se konalo 7. září a odboráři mu vysvětlili, že nesdílejí jeho názor o dobré vzájemné spolupráci, například proto, že neodpovídá na jejich dopisy. Hlavním tématem byly platy a financování sociálních služeb. Ministr uvedl, že „si je vědom nepříznivé platové situace, při jeho návštěvách v zařízeních sociální péče si však nikdo nestěžoval“.
25. března se v Praze na Staroměstském náměstí konal mítink svolaný ČMKOS pod heslem Odbory za důstojný život. Zúčastnilo se ho na 90 tisíc lidí, takže byl největší demonstrací od roku 1990, a byl namířen proti vládou navrženým sociálním zákonům, především změnám v oblasti důchodů. Požadoval obnovení sociálního dialogu s vládou a nastolení vztahů běžných v demokratických zemích, veřejnou diskusi o sociální reformě a podpořil vstup do Evropské unie.
29. června se v Brně konala demonstrace organizovaná odborovými svazy rozpočtové a příspěvkové sféry sdruženými v ČMKOS. Odborový svaz svojí účastní na ní „vyjádřil svoji vůli k nápravě současných poměrů ve zdravotnictví a sociální péči“. Kromě jiného požadoval „pravdivé informování veřejnosti o stavu a problémech zdravotnictví a sociální péče na základě objektivních statistických a hospodářských údajů“.
V říjnu vedení odborového svazu při nejbližší možné příležitosti jednalo s novým ministrem zdravotnictví Stráským. Odborový svaz zdůraznil, že zatím k prosazování svých požadavků nezvolil nátlakové akce a že věří, že stále existují možnosti korektního jednání. Výkonná rada OS od nového ministra především očekává harmonogram konkrétních kroků, které povedou zejména: 1) k postupnému zlepšování platové situace všech kategorií zaměstnanců, 2) k vytvoření státem garantované sítě zdravotnických zařízení, a tím ke smysluplné koncepci zaměstnanosti ve zdravotnictví, 3) k vytvoření solidních podmínek pro poskytování zdravotní péče občanům.
Rok 1996
Od počátku roku 1996 vychází svazový Bulletin ve formátu A4, už není jen černobílý, ale objevuje se v něm i modrá barva. Výraznou náplní činnosti odborového svazu je boj za zachování tarifních platů ve zdravotnictví proti vládnímu stanovisku, že když je zdravotnictví financováno z veřejného zdravotního pojištění, jde v případě nemocnic a léčebných ústavů, zvláště těch, které mají v místě monopol, o subjekty podnikatelského typu a odměňování v nich má být závislé na hospodářském výsledku. Tuto změnu masivně prosazovali také zaměstnavatelé. Kvůli vládnímu návrhu na změnu odměňování zaměstnanců zdravotnictví svolal odborový svaz na 25. ledna 1996 celostátní poradu předsedů odborových organizací. Předseda OS Jiří Schlanger na tomto jednání zdůraznil, že „vláda se chce zbavit odpovědnosti ve zdravotnictví a přenést ji na zaměstnavatele, aniž by pro to vytvořila vnější podmínky. A je zřejmé, že po zdravotnictví se bude vláda snažit rozšířit změnu systému odměňování i do dalších resortů. Záměrem Ministerstva financí je evidentně snížení nákladů zdravotnických zařízení, včetně nákladů mzdových, aby se vytvořily podmínky pro privatizaci, nikoliv zvýšení mezd, které proklamuje ministr zdravotnictví… Proti nesmyslnému konání vlády, v němž navrhovaná změna odměňování je pouze jedním z mnoha nesmyslů, je nutno se bránit všemi prostředky, občanskými i zaměstnaneckými.“ Celostátní shromáždění předsedů ZO ve svém prohlášení kromě jiného jednohlasně „odmítlo zrušení tarifních platů v příspěvkových zdravotnických zařízeních, které by ve stávajících podmínkách nepochybně vedlo ke zhoršení situace zaměstnanců ve zdravotnictví. Vyjádřilo nespokojenost s trvalým nedoceněním práce všech kategorií zaměstnanců ve zdravotnictví a sociální péči.“ Podpořilo vyhlášení petiční akce proti této změně systému odměňování, koordinaci dalších akcí s ostatními odborovými sdruženími ve zdravotnictví a žádost OS sdruženým v ČMKOS o jejich podporu.
Vzhledem k tomu, že vývoj ve zdravotnictví nenasvědčoval tomu, že by se v dohledné době postavení zaměstnanců zlepšilo, ba naopak, vyhlásil odborový svaz 23. února 1996 kampaň TITANIK. Jejích pět hlavních bodů se týkalo 1) zachování tarifního platového systému, 2) řešení hodnoty bodu v úhradovém systému, 3) standardů personálního vybavení, 4) změn systému zdravotní a sociální péče, 5) umožnění využití prostředků FKSP rovněž k úhradě nákladů spojených s kolektivním vyjednáváním zaměstnanců a jejich reprezentantů. Kampaň měla podle únorových záměrů začít 11. března a měla mít formu nejrůznějších protestních akcí s výjimkou stávkové pohotovosti a stávky. Ovšem už 7. března výkonná rada rozhodla o vyhlášení stávky na podporu svých pěti požadavků, a to na 25. března.
25. března se stávky zúčastnilo 42 nemocnic, 18 nemocnic ji podpořilo peticí, ve 13 nemocnicích se konal mítink zaměstnanců. Téhož dne se ve spodní části Václavského náměstí na demonstraci organizované všemi odborovými subjekty působícími ve zdravotnictví sešlo 16 tisíc odborářů a dalších zdravotníků.
13. května akce TITANIK pokračovala v Praze na palubě parníku Vyšehrad, kde odborový svaz uspořádal setkání zdravotníků, politiků. Novinářů a dalších osobností, které mají zájem o zdravotnictví.
Kampaň TITANIK podpořila také světová odborová federace odborových svazů veřejných služeb PSI.
Kampaň svůj cíl splnila. Petici proti smluvním platům ve zdravotnictví podepsalo 65 tisíc lidí, problematika zdravotnictví a sociálních služeb se dostala do médií a probudila zájem veřejnosti. Protože její cíle nebyly splněny, neskončila, ale byla přerušena kvůli konání voleb do Poslanecké sněmovny koncem května.
Léto 1996 určitě nebylo klidné a předseda Schlanger o něm, mimo jiné, napsal, že OS často kritizuje nečinnost Ministerstva zdravotnictví v různých oblastech, ale je třeba být stále na pozoru i kvůli tomu, čím se ministerstvo intenzivně zabývá. „K takovým snahám patří neustálá snaha o privatizaci.“
Argumenty odborů i některých nezávislých odborníků přinesly úspěch a Poslanecká sněmovna 4. října na návrh poslankyně ČSSD Evy Fischerové zamítla v prvním čtení projednávání vládního návrhu na zrušení tarifních platů ve zdravotnictví. Odborový svaz tento krok přivítal a připomněl, že se tak zabránilo zhoršení platové situace všech kategorií zaměstnanců, zvláště v situaci, kdy většina nemocnic je zadlužena. Odborový svaz jednal o zvýšení tarifů a byl připraven spolupracovat na zlepšení tarifního systému. A s ministrem Janem Stráským intenzivně jednal o financování zdravotní péče.
