Po ukončení střední školy v roce 1991 jsem nastoupila na ústředí OS do organizačního oddělení. Nastoupila jsem do vynikajícího kolektivu. S kolegy jsme se nehádali, ale pomáhali jsme si. Na organizačním oddělení tenkrát nebyly žádné počítače. Jediný, kdo měl v kanceláři počítač, co si vzpomínám, byl JUDr. Beneš na právním oddělení. Další byl v účtárně. Veškeré dopisy se psaly na psacím stroji. Vzpomínám na jeho klapot… U JUDr. Beneše jsem se postupně, jako samouk, seznamovala s počítačem a T602. Byly to krásné časy.
Základních organizací bylo 2x více, než jaký je teď aktuální stav. A také zaměstnanců na OS bylo víc. Mojí náplní práce byla referentka vzdělávání – zajišťování školení a konferencí. Potom jsem si 2x na dva roky „odskočila“ na mateřskou dovolenou a rodičovskou dovolenou. Po návratu jsem pracovala jako správce databáze centrální evidence členů a dělala další činnosti na základě potřeby. Práce to byla rozmanitá. Nyní pracuji jako samostatný referent sekretariátu předsedkyně a místopředsedů OS a sociálního a právního oddělení a jsem personální referentka. To znamená, že se nenudím. Vlastně se cítím tak, jako bych seděla na více židlích, což mi vyhovuje. Ta práce mne baví a naplňuje.
Věrnost k jednomu zaměstnavateli bych přirovnala jako k manželství – krize lze překonat vzájemným respektem a tolerancí. Myslím, že i to je důvod, proč jsem na ústředí OS zůstala pracovat skoro 29 let. Současní kolegové v týmu jsou také výborní. Jen nastala nepatrná změna, že teď už jsem ta „služebně“ nejstarší.