Rok 2021 nebyl lehký, jak náročně začal, tak náročně i končil. Práce na odborovém svazu se měnila podle možností, které nám dovolovala mimořádná opatření, ale i přesto jsme stihli mnohé.
Nápor nemoci COVID-19 udeřil plnou silou a naděje, že by se situace mohla zlepšit očkováním dosud neočkované populace, je v nedohlednu. Nechci tady rozebírat očkování, jednou se v téhle zemi nastavila pravidla a očkování je dobrovolné, a tak k tomu lidé přistupují. Svoboda rozhodnutí je pro mnohé přednější před zodpovědností. Jen si myslím a jsem o tom přesvědčená, že postoj každého člověka by měl být především o zodpovědnosti nejen vůči sobě samému, ale i o zodpovědnosti vůči svým blízkým a jejich okolí.
Zodpovědnost bychom měli vnímat i směrem k našemu zdravotnictví a lidem, kteří v něm pracují. Nejsou to roboti, kteří vydrží všechno, ale lidi z masa a kostí, mající své limity. Jsou to milující, starostlivé a obětavé mámy i tátové od rodin, babičky i dědové, kteří musí nastoupit do služeb a ošetřovat, pečovat a starat se, aby zvládli tuhle nemoc. Covid a jeho mutace si nevybírají a postihují děti, mladé, staré a berou některým z nás to nejcennější, co máme, naše životy.
Mám obavy, až jednou tahle doba skončí, že se vyprázdní i personál z nemocnic, protože to, co jsme na ně jako společnost naložili, si nikdo neumí představit. Čím tito lidé prošli, procházejí a co je ještě bezesporu čeká. S čím vším jsou nuceni se denně vyrovnat. Věřte mi, že s mnohdy zbytečnými úmrtími lidí již všech věkových kategorií, se kterými se prakticky denně potkávají, se lze jen těžko vyrovnat a zůstává to v člověku jako obrovské psychické trauma.
Slyším a čtu příspěvky svých kolegyň, že si nebudou moci vzít dovolenou, že se na ně valí hora přesčasové práce a o klidných vánočních svátcích se jim může jen zdát. Při této příležitosti jsem si vzpomněla na nedávno mně zaslaný možná poněkud morbidní vtip, že by bylo dobré některé kritiky stávajících opatření v naší zemi navléknout na dvanáct hodin do ochranných celoobleků a nechat je v nich ošetřovat a pečovat o covidem postižené lidi. Dělají se různé zážitkové akce, tahle by k nim mohla patřit. Mohla by významně přispět ke změně myšlení i názorů těchto osob.
Co mě ovšem dostalo, byly popsané zážitky našich záchranářů. Před několika dny nám naši záchranáři napsali pár zážitků ze svých výjezdů, jeden z nich mne naprosto odrovnal. Dlouho jsem nad ním přemýšlela a musím napsat, že je pro mne z lidského hlediska naprosto nepochopitelný. Cituji ,,Nejhorší u těch opravdu starých lidí s covidem je, že je to právě rodina, která je přesvědčuje, aby se neočkovali. Včera jsme byli na manželích 85 roků, kteří mají covid, tak jsem se ptal jejich dcery, proč je nenechala naočkovat, tak řekla, že neví. Když jsem se jí ptal, proč je nenavštěvuje a nepomáhá, když mají horečky a bydlí ve stejném domě, tak řekla, že se bojí, aby se od nich nenakazila. Strašný.“
Kladu si otázku, kam jsme se to až dostali, že se najdou takoví lidé, co nechrání nejzranitelnější lidi, a to ani své nejbližší, vždyť všichni jednou zestárnou a budou potřebovat pomoc, laskavou péči a ochranu.
A na závěr si neodpustím ještě jednu poznámku. Možná by se Daniel Landa, přezdívající se údajně příležitostně jako kouzelník Žito, měl posadit k telefonu a začít trasovat. Tady by možná prozřel a nevyvolával by další stresy u našich kolegů na hygienách, k nimž došlo po výzvě, kterou inicioval občany, aby bojkotovali činnost krajských hygienických stanic zasíláním nesmyslných dotazů a žádostí.
Je třeba si uvědomit, že zaměstnanci krajských hygienických stanic jsou výkonnou složkou a plní to, co je jim nařízené v rámci mimořádných opatření vlády. Cením si jejich práce, která je v posledních letech velmi náročná a nedoceněná. Spoléháme na ně nejen při této pandemii, ale i v běžném životě. Dopřejme jim klid na jejich práci, aby ji v této náročné době mohli všichni zvládnout. Vedle své běžné práce jsou na naše hygieniky a zaměstnance zdravotních ústavů nakládány další náročné a neodkladné úkoly. Jen málokdo si umí představit, čím vším si tito zaměstnanci procházejí.
Možná jsem příliš pesimistická, ale toto vše přinášel a přináší život našich členů v nemocnicích, na záchrankách, hygienách a v dalších odvětvích, kde jsou naši členové. Velice bych si přála vidět na konci covidového tunelu světlo naděje, že bude lépe, a to nejen pro naše členy, ale i pro celou společnost. K tomu však musíme všichni přispět rovným dílem, aby to světlo zářilo jasněji a dalo naději nám všem, že se vrátíme do života bez zákazů a mimořádných opatření.
Přeji vám všem do nového roku hodně zdraví, spokojenosti, lásky.
A mějte se rádi.