Ve čtvrtek 29. září 2022 jsem se spolu s Ivanou Pokornou, členkou naší odborové organizace, porodní asistentkou, mojí kolegyní a zároveň interventem pro zdravotníky, zúčastnila jednání v Evropském parlamentu: Stories from the COVID frontline, kterou spoluorganizovaly The Left (levicové uskupení v Evropském parlamentu) a EPSU (Evropská federace odborových svazů veřejných služeb).
Setkání se účastnili poslanci Evropského parlamentu Marisa Matias, Marc Botenga a Kateřina Konečná a Jan Willem Goudriaan, generální tajemník Evropské federace odborových svazů veřejných služeb (EPSU).
Na akci se setkali odborníci a zdravotničtí pracovníci, kteří byli během pandemie v první linii a přednesli přímá svědectví o dopadu COVID-19 a diskutovali o možnostech posílení a stabilizace našich veřejných systémů zdravotní péče. Odborníci a zdravotničtí pracovníci z akutní i dlouhodobé péče byli ze Španělska, Portugalska, Belgie, České republiky a Německa. Jednání se vedlo v těchto všech jazycích, a to i přesto, že právě probíhala stávka tlumočníků.
Na jednání jsem byla vyslána za náš odborový svaz OSZSP ČR, abych zde přednesla moje dvě osobní zkušenosti z nemocnice během pandemie covidu, které by pomohly pochopit laikům, v čem byla péče o covidové pacienty jiná než běžná péče o pacienty s ostatním onemocněním. A zároveň přednést dva návrhy, které by mohly zlepšit práci stávajících zdravotníků a zastavit jejich odchod mimo zdravotnictví, ale také přilákat ke studiu a k nástupu do zdravotnictví i sociálních služeb tolik chybějící personál.
Přesto, že jsme byli z různých evropských zemí, některé naše problémy byly stejné: podfinancování zdravotní péče, nedostatek sester, lékařů, komercionalizace a privatizace představované jako řešení těchto problémů. S jinými, které trápily zahraniční kolegy, jsem se naštěstí u nás nesetkala: nízké příplatky za covid, roušky pouze pro zdravotní personál, ne už pro asistenty, dobrovolníky (přesto byli nuceni se o covidové pacienty starat), pracovníky úklidu, v prádelnách. Samozřejmě v začátcích byl nedostatek ochranných pomůcek všude, ale postupně se to zlepšilo. Nejen u nás jsme měli šité látkové roušky. Předpokládám, že i tohle byly důvody, proč v době pandemie odešlo v Evropě z dlouhodobé péče dle odhadu EPSU 420 000 pracovníků.
Moje přednáška obsahovala data o covidu z naší nemocnice, kde bylo postupně ze 13 lůžkových oddělení 10 covidových. Hospitalizovali jsme téměř 2000 pacientů a přes 500 pacientů zemřelo. Nemocí COVID-19 onemocnělo 70 % lékařů, 93 % sester a 75 % ostatního personálu. V České republice bylo potvrzeno téměř 4 400 000 onemocnění, což je méně než 50 % obyvatel. Přes 40 000 pacientů zemřelo.
Celkově zdravotníků onemocnělo v průměru přes 80 %. Sester stejně jako v naší nemocnici 90 %. Na těchto datech jsem chtěla ukázat, že pracovníci ve zdravotnictví jsou ohrožení více onemocněním covid než běžná populace, i přes používání všech ochranných prostředků a dodržování hygienických pravidel.
A další moje zkušenost s onemocněním je hodně osobní. Starala jsem se o 80letou maminku s počínajícím Alzheimerovým onemocněním a samozřejmě jsem se bála, abych ji nenakazila. Bohužel ještě před možným očkováním jsem se, aniž bych to tušila, covidem v práci nakazila a onemocněla. Za několik dní měla příznaky nemoci i moje maminka. Jsem zdravotník a přesto mě rychlost a razance, jak nemoc a její příznaky postupovaly, velmi překvapily. Během několika dní maminka ulehla, přesto, že do té doby byla fyzicky i psychicky aktivní přiměřeně svému věku a nemoci. Nedokázala se pohnout, nejedla, nepolykala léky, pouze pila. Nedokázala se orientovat, moji péči odmítala. Byla jsem přesvědčená, že péčí v nemocnici a po odeznění covidu se její stav opět, i když asi pomaleji, vrátí do stavu před onemocněním. Vůbec jsem v tu chvíli netušila, jak hluboce se mýlím. Po odeznění nemoci se zdravotní i fyzický stav maminky ani trochu nezlepšil. V den, kdy jsem po covidu nastoupila, jsem ji ještě před převozem do jiného zdravotnického zařízení navštívila. Nevím, jestli mě poznala. Za 10 dní zemřela na akutní selhání srdce.
Chtěla jsem na tomto příkladu ukázat, jak u starších lidí covid zásadním způsobem zhoršil nejen jejich zdravotní, ale hlavně fyzický stav. Během několika málo dní nebyli schopní se o sebe nejen postarat, navíc byli dezorientovaní, neschopní přijímat potravu a léky. Nebyli schopní chodit, vstát, ale i jen otočit se v posteli. Potřebovali nemocniční péči, i když třeba neměli dýchací obtíže. Bohužel se často jejich stav ani po odeznění covidu výrazně nezlepšil. U někoho pomohla dlouhodobá rekonvalescence, někdo zůstal ležet trvale, někdo zemřel, aniž by se měli jeho blízcí možnost rozloučit. Tohle, pokud se s tím sami nesetkali, si asi běžní občané vůbec neuměli představit.
Moje návrhy na zlepšení podmínek pro zdravotníky.
Práce v nepravidelných směnách je od roku 2010 považována Mezinárodní agenturou pro výzkum rakoviny v Lyonu (IARC, součást WHO) za pravděpodobný lidský karcinogen. Epidemiologické studie dokazují zvýšené riziko vzniku některých druhů rakoviny, zejména rakoviny prsu (o více než 20 %). Porušením biorytmů v důsledku nepravidelného spánku je zvýšené riziko výskytu metabolických a kardiovaskulárních onemocnění (diabetes, hypertenze), vznik žaludečních vředů, oslabení imunitního systému, sklon ke vzniku obezity. Zdravotníci jsou také ohroženi syndromem vyhoření.
Můj první návrh:
- Každý rok dvoutýdenní rekonvalescenční lázeňský pobyt pro zdravotníky v nepravidelných směnách. Hrazený státem nebo zaměstnavatelem. Placený jako výkon práce (překážka na straně zaměstnavatele).
Můj druhý návrh:
- Sjednocení odměňování všech pracovníků ve zdravotnictví pod systém platů, bez ohledu na právní formu zdravotnického lůžkového zařízení. Z důvodů velkých rozdílů mezi platem a mzdou. Například u sester tento rozdíl činí až 10 000 Kč měsíčně v neprospěch mezd (různé formy obchodních společností).
Doufám, že moje přednesené zkušenosti alespoň trochu pomohou pochopit, v čem jsou onemocnění COVID-19 a péče o pacienty s covidem jiné. Jsem ráda, že jsem se mohla takového jednání zúčastnit. Setkat se s odboráři z jiných evropských zemí, a zjistit, že mají stejné nebo podobné problémy jako my. Byla to velmi cenná zkušenost. I když pro mne bylo moje první vystoupení takto veřejně (a hned v Evropském parlamentu) velmi náročné.
I přes to, že pracovní cesta byla velmi krátká, našly jsme si s kolegyní čas na krátkou prohlídku Bruselu, zvláště pak starého města, a ochutnaly jsme místní speciality. Ráda bych se do Bruselu ještě podívala, prošla si jeho celou historickou část a poseděla v jedné z mnoha kaváren a restaurací.
Monika KUDROVÁ, členka výkonné rady OS a předsedkyně ZO při Oblastní nemocnici Mladá Boleslav
