Dne 14. srpna 2020 přinesl tisk „překvapivou“ zprávu o tom, že firmy mají dodržovat zákony. Šlo o spor řidiče z pošty z Olomouce, který se dožadoval stejné mzdy jako kolegové v Praze. Zaměstnavatel odůvodňoval rozdíl v odměňování tím, že v Praze je blaze, ale draze, což soud naštěstí pochopitelně zamítl. Celkem banální zpráva z tisku do chvíle, než si zaměstnanec přečte rozhořčené reakce zaměstnavatelů.
Ano, zaměstnavatel ví nejlépe, jak má odměňovat zaměstnance a pokud někdo pracuje někde u „kopky hnoje“, tak si zaslouží i takovou odměnu, tedy kopku hnoje! Personální agentury se předhánějí v argumentaci evropské, ne-li světové, že je to normální, přeci bychom nechtěli v Čechách plat, jak v Bruselu!
Ještě že jsou odbory a vynucují právo, protože zákoník práce doposud říká, že za stejnou práci náleží stejná odměna. Jak správně připomenul soudce, nelze rozdílnou výši odměňování stavět na argumentu rozdílných nákladů na život.
Podobné je to i v našem zdravotnictví. Za stejnou práci by měla přináležet stejná odměna. Je tomu opravdu tak? Téma odměňování se táhne činností odborů a našeho svazu od počátku. Nerovnost je přítomna a své by o tom mohly dlouho vyprávět kolegyně a kolegové z nestátních nemocnic. Snaha odborového svazu sjednotit toto odměňování na základě principu za stejnou práci stejná odměna v duchu zákoníku práce, navíc podpořená zdravotním pojištěním, které je dominantním zdrojem financování zdravotnictví, je dlouhodobá a neustále připomínána.
Doposud jsme měli snahu přistupovat k problému formou vyjednávání a hledání dohod. Ukazuje se, že dohoda není možná. Není zájem zaměstnavatelů uzavřít kolektivní smlouvy vyššího stupně, zejména ne v oblasti odměňování, kde by muselo dojít k rovným podmínkám všech zaměstnanců. Argument zaměstnavatelů o rozdílnosti výkonu jednotlivých zaměstnanců odbory chápou, ovšem jen v oblasti osobního příplatku, kam ze zákona patří, neboť tarifní odměna by měla být pro všechny stejná – v duchu výše zmíněného rozsudku = za stejnou práci stejná odměna!
Necháme to tak být???