V pátek 17. listopadu 1989 jsem pracoval jako veterinární imunolog ve výzkumném ústavu, a tak na pochod z Albertova vyrazila jen má žena, v té době studentka pražské lékařské fakulty. Měli jsme v plánu vyrazit ten den na chatu, a tak se Bára u Národního divadla od průvodu oddělila a naší starou škodovkou jsme za tmy dojeli do Stříbrné Skalice. Brzy ráno někdo buší na dveře, že prý máme okamžitě volat Prahu. V té době byl jediný blízký telefon v JZD a ani nevím, jak na nás vlastně přišli. Dozvěděli jsme se, že spolužáka mé ženy Ondru Hrušáka (pozdější děkan lékařské fakulty UK) na Národní třídě zmlátili a leží v nemocnici. Okamžitě jsme se sbalili a vyrazili Ondru navštívit. Měl několik stehů na hlavě a byl samá modřina. Ještě ten den jsme vyrazili na první demonstraci, a tak pro mne začala revoluce.
Přesně si již nevzpomínám, ale brzy se na mém pracovišti konaly schůzky o situaci, až přišel požadavek, aby za náš výzkumný ústav (byli jsme členy Odborového svazu pracovníků ve zdravotnictví a farmakologii) někdo dorazil do Prahy na první setkání odborů. Bylo mi 26 let, plný elánu změnit zemi a skoncovat s komunistickým režimem, a tak jsem souhlasil, že vyrazím. Opravdu nevím, jak přesně první setkání probíhalo, jen si pamatuji, že se diskutovalo v počtu desítek lidí a já se pořád hlásil a tvrdil revoluční muziku. Na konci setkání organizátoři vyzvali, že je třeba zvolit nové vedení a orgány odborového svazu. Nikdo moc nechápal, a tak padaly nominace, jak to šlo.
Byl jsem jako veterinář zcela neznámý, ale někdo vykřikl: „Ten mladej vysokej se nebojí, toho navrhujeme!“ a byl jsem nominován myslím mezi cca 20 vybraných, kteří se měli sejít následující den a zvolit orgány svazu a vedení. Následující den se začalo řešit, jaké orgány vlastně volit, jaké komise a co je vlastně třeba. Pár dobrovolníků se hlásilo do kontrolní či revizní komise a já se snažil dělat neviditelného, abych náhodou nějakou funkci nedostal. Když se nanominovaly komise, zbylo nás myslím tak 13 a oznámili nám, že my jsme to nejvyšší předsednictvo svazu. Z nás se má zvolit předseda a 2 místopředsedové. To už šlo do tuhého, neboť většina členů nového představenstva byly uznávané kapacity a osobnosti, u kterých nepřicházelo v úvahu opustit svou profesi. No a tak jsem se stal místopředsedou spolu s Jirkou Schlangerem.
Šokem jsem zjistil, že nastupuji druhý den, opouštím své zaměstnání ve Výzkumném ústavu veterinárních léčiv a biofaktorů a stávám se placeným odborářem, synem revoluce. Dostal jsem tak 6x vyšší plat, vlastní kancelář a vyrazil na Žižkov do budovy odborových svazů. Byl to pro mne absolutní šok, když jsem začal zjišťovat, kolik lidí v našem odborovém svazu pracuje, ještě větší šok pak bylo zjištění, co dělají nebo spíše nedělají. Jako nejmladší člen vedení jsem dostal na starost personalistiku a zeštíhlení celého aparátu, plus zaměstnání nových odborníků. Svaz vlastnil i několik černých vozů Tatra včetně řidičů. Neustále mě přemlouvali, že mě odvezou domů a ráno na mě budou čekat. Tvrdošíjně jsem odmítal a jezdil z Prahy Motola na Žižkov tramvají. Revolucionář přeci nejezdí služebním autem s řidičem!
První velká komplikace nastala, když naše vlastní předsednictvo zjistilo, že náš nový předseda se nechová správně a je nutné jej odvolat. Po úspěšném dokazování špatností jsme se rozhodli pro nové volby celého vedení. V té době jsem byl ve své funkci šťastný a práce mě moc bavila a chtěl jsem jako místopředseda dál pokračovat. Protože však nikdy není nic jasné na 100 % a můj mladický elán se ne všem zamlouval, bál jsem se, že se zbrzdí změny našeho svazu. Tak jsem poprvé v životě a doufám, že naposledy, volil v tajné volbě sám sebe. Mé obavy byly zbytečné, neboť většina předsednictva sice věděla, že jsem těžko řiditelná střela, ale zásadně většinově mě ve funkci potvrdila. Předsedou se stal Jirka Schlanger, můj učitel, a dovolena byla Jana Dvořáková.
Čas běžel a v zemi bylo třeba změnit veškeré vedení nemocnic, státních ústavů, poliklinik a všech velkých podniků spadajících pod náš odborový svaz. Principem byly konkurzy, kdy v komisích byli zástupci Ministerstva zdravotnictví, Občanského fóra a odborů. A tak jsem projezdil celou republiku a snažil se prosazovat a hlasovat pro nové lidi a potvrdit tak, že spravedlivost existuje a budeme dělat všechno jinak a správně. Vytvořili jsme společně odborový časopis, zeštíhlili počet zaměstnanců na jednu třetinu a získali do našeho svazu odborníky. Na našem prvním sjezdu v Hradci Králové na zimním stadionu jsem měl za úkol probrat s plénem naše nové stanovy a získat podporu pro pravidla, jak chceme dále fungovat.
Po devíti měsících urputné, zapálené a revoluční práce jsem dospěl k závěru, že jsem splnil svou povinnost vůči své zemi, naplnil ideály revoluce a podílel se na změně politického systému, opustil jsem v dobrém odborový svaz a začal podnikat.
Je velmi pravděpodobné, že bez mé zkušenosti v pozici místopředsedy svazu, bez možnosti cestovat s lékařskými a lidskými kapacitami po naší zemi, bez možnosti jednat s ministry nové vlády a spoluřídit tak velkou organizaci, bych nikdy nedokázal vybudovat společnost, kterou již 30 let řídím. Jsem odborům devadesátých let a všem, kteří náš svaz pomáhali budovat, vděčný za rady, možnost být při tom a učit se. Byl to krásný a smysluplný čas, kdy jsem i já formoval svou osobnost, a mé speciální díky patří Jirkovi Schlangerovi, bez kterého by má pomoc svazu byla poloviční.
A jestli v mém srdci zůstal kousek odboráře? Jsem si jistý, že čím jsem starší a bohatší, tím více vidím jako svou povinnost vytvářet všem zaměstnancům dobré platové a pracovní podmínky. Pomáhat jim řešit jejich starosti, zajímat se o jejich názory a informovat je o strategii společnosti. I když zodpovědnost stále leží a bude ležet na vedení firem, je třeba se snažit z obou stran hledat kompromisy.