Rok bolesti, nepochopení i naděje

Letošní rok nezačínal dobře. V přepočtu na počet obyvatel jsme měli nejvíce nákaz lidí covidem na světě, situace v nemocnicích byla velice zlá, v plné hrůze se ukazovaly důsledky nedostatku personálu, tedy problému, kvůli němuž se odborový svaz snaží marně burcovat politiky už roky. Pomáhali vojáci a dobrovolníci, a ve společnosti byla cítit sounáležitost a respekt k práci zdravotníků a zaměstnanců sociálních služeb.

Jako světlo na konci depresivního tunelu ovšem zářila skutečnost, že se již začalo proti covidu očkovat, vznikaly seznamy, pro koho je očkování nejnaléhavější, do povědomí vstupovala jména vakcín, které by měly i u nás být časem k dispozici. Považovala jsem za zázrak naší doby, že vakcíny jsou díky celosvětové spolupráci k dispozici tak rychle, že na ně nemusíme v hrůze čekat roky.

Očkovat? Očkovat!

Prodělala jsem covid v září 2020, naštěstí bez nutnosti pobytu v nemocnici, ale i tak dost hnusný, takže jsem přesně věděla, že udělám vše pro to, aby se to už neopakovalo. Že naočkovat se půjdu ihned, jakmile na mě přijde řada. Nejen kvůli sobě, protože mi bylo třiašedesát, vážím víc, než bylo ideální, a můj krevní tlak je také vyšší, než by měl být.

O očkování bych ovšem uvažovala úplně stejně, i kdybych byla štíhlá a mladá. Protože jsem pochopila, že máme-li mít naději na návrat k předcházejícímu normálnímu životu, záleží na každém z nás. Bylo jednoduché zjistit, že vakcína, nevznikla za tři měsíce, ale díky již léta rozdělané práci, která teď mohla být přísunem financí a odbouráním byrokracie nevídaně rychle ukončena. No a kravinami typu, že jde o očipování lidí či zabíjení do dvou měsíců, aby se počet lidstva snížil, tak těmi jsem se opravdu nezabývala.

Důvodů k očkování jsem ovšem měla spoustu.

Shodu vědců na tom, že je třeba co nejvyšším oočkovaným počtem lidí zabránit viru v tom, aby mezi mnoha nakaženými rychle mutoval a vytvořil i daleko horší a odolnější zabijáckou mutaci. Proto jsem očkování považovala za svoji povinnost.

Nikdy jsem nebyla sázkař a hazardér a nechci se proto účastnit ruské rulety, kterou s námi teď koronavirus hraje. V tom, komu nákaza projde snadno, kdo skončí v nemocnici a kdo v márnici, není ani logika, ani spravedlnost. A tak namyšlená, abych se domnívala, že zrovna a právě mě se tohle netýká, fakt nejsem.

Taky se snažím nedělat jiným to, co nechci, aby lidé dělali mně. Věřím zdravotníkům, když popisují, jak strašné věci zažili, když jim pod rukama umírali dusící se covidoví pacienti, jak hrozná byla jejich bezmoc, jak to už nikdy zažít nechtějí. Jak nedokážou některé situace dostat z hlavy, jak se jim svírá žaludek už z představy, že ráno vstanou a půjdou do práce, kde se to bude dít znovu. Nechci, aby někdo musel něco podobného prožít kvůli mně, která bych mu to způsobila jako blbec, který se mohl nechat naočkovat a neudělal to.

Nechci žít zbytek života s vědomím, že kvůli mně jako nenaočkované, která skončila v nemocnici na přístrojích, umřel někdo, komu se kvůli tomu nemohla věnovat adekvátní péče. Nechci, aby někdo dál trpěl ukrutnými bolestmi kvůli odkládané operaci kyčle nebo kolenou, protože nemocnice jsou zahlcené nenaočkovanými covidovými pacienty, a já jsem mezi nimi. Proto jsem se nechala oběma dávkami naočkovat při nejbližší možné příležitosti.

Středověk neskončil…

Přišlo krásné léto, dovolená na půvabných místech v Čechách i na Moravě a naděje, že letošní zima už bude jiná, že dostupnost očkování pro všechny a prožitá zkušenost nedovolí, aby se hrůzy z počátku roku opakovaly. Že si vláda počínala pitomě, její opatření byla chaotická, nevysvětlená a pozdě přicházející nechci rozebírat, také mě to rozčilovalo. Že si lidé jsou schopni posílat šílené nesmysly, mi taky bylo jasné a od začátku epidemie jsem kvůli tomu nebyla na svém Facebooku – nechci vidět, co z toho vyvádějí i mí známí, nechci se kvůli tomu s nimi hádat, atmosféra ve společnosti je i bez toho dost mizerná. Středověk neskončil, středověk trvá, chce se mi notovat si s písní Černí andělé od skupiny Lucie.

Počítala jsem s tím, že v médiích budou dál znít hlasy sobeckých individualistů, kterým zodpovědnost ke společnosti nic neříká, kteří se nechtějí omezovat v ničem a kvůli nikomu, ať si kvůli tomu ti ostatní třeba chcípnou. Bála jsem se, že po letním zlepšení situace zase v případě podzimního zhoršování vláda bude populisticky otálet se zaváděním nepopulárních opatření. Bohužel se to stalo, ale překvapilo mě to jen málo.

Taky se ukázalo, že účinnost vakcín klesá rychleji, než odborníci doufali, takže je nutné přeočkování. No nedá se nic dělat, šla jsem na třetí dávku. S vědomím, že druhý den po očkování zase strávím v zimnici a úplně dobře mi bude až třetí den. Přesně tak to bylo, ale bude-li třeba, půjdu v příštím roce i na čtvrtou či pátou dávku. A budu věřit dalšímu pokroku při hledání účinnějších vakcín a účinných léků. Virus možná vyčerpá svůj potenciál a po nepodařených mutacích se sám zničí. Zkrátka naděje do budoucna jsou velké, ale abychom se toho budoucna ve zdraví dožili, je třeba teď dodržovat platná opatření a očkovat se.

Nechápu, nerozumím

Naprosto nepřipravenou mě ovšem zasáhla skutečnost, že očkování odmítají i někteří zdravotníci a zaměstnanci sociálních služeb. Ne, to nejsem schopná pochopit a argumentace těchto bezesporu chytrých a dobře informovaných lidí ve stylu, že se nebudou chovat jako stádo, že nepodlehnou nátlaku, že jsou svobodní lidé, mi vyrážejí dech. Také apel na to, že odborový svaz by neměl podporovat očkování, že měl být neutrální, mě šokoval. Moje první reakce v duchu byla, ať to hlavně řeknou tomu viru, aby se začal chovat neutrálně a přestal zabíjet. A rozhodnutí o ochranném významu změřených protilátek, pokud vím, nepadlo nikde na světě. Nepřísluší lékařům jiných odborností, natožpak dalším lidem. Je to otázka pro specializované odborníky, jejich závěry pro mě budou důležité. Zatím ale k dispozici nejsou.

Prý je mezi očkovanými a neočkovanými na pracovišti špatná situace. Bodejť by nebyla. Být já očkovaný zdravotník, děsila by mě hrozba, že se budu bezmocně koukat, jak se dusí moje nenaočkovaná kolegyně. Snažila bych se tomu včas zabránit. Taky vědomí, že když neočkovaná kolegyně onemocní, budu za ni sloužit další a další přesčasy, je hodně k naštvání.

Už vůbec nejsem schopná pochopit, že se vyhrocený problém s neočkováním týká odborových funkcionářů. Lidí, kteří nejsou sobečtí, myslí na druhé, obětují práci pro druhé svůj čas na úkor sebe sama a své rodiny, řeší jejich problémy, i když z toho mají v práci nepříjemnosti, jsou solidární, obětaví. Lidé, kteří pro mě byli vždy vysoce empatičtí. No a teď se někteří z nich se stejnou vervou bijí o své nenaočkování bez ohledu na cokoliv.

Uplynulo hodně let od mého studia psychologie a filozofie, takže by bylo ode mě drzé pouštět se do rozboru motivací a světonázorů. Koronavirus, nešťastné počínání politiků, nahromaděná frustrace ve společnosti a bůhvíco ještě dohromady už v České republice způsobily nejen více než 33 tisíc úmrtí na COVID-19, ale také rozpad soudržnosti a hodnot a priorit.

I když náš obvyklý život je zničený už nesnesitelně dlouho, ve skutečnosti jde ve vztahu ke COVID-19 o velmi krátkou dobu, poznatky o nemoci a všech souvislostech se stále upřesňují, na mnoho otázek už se nacházejí odpovědi podložené vědeckými argumenty. Věnujme jim, prosím, pozornost. Mít názor a víru je jistě fajn, ale nenahrazujme jimi, prosím, fakta.

Letos se to nepovedlo, ale…

Chápu, že pro ty, kteří profilovali jako odpůrci očkování proti koronaviru, může být těžké přiznat změnu názoru, aby to vypadalo, že vyměkli a podlehli nátlaku. Ale vždyť přece vlivem zásadní změny situace a nových poznatků je normální změnit názor. Schopnost reagovat adekvátně na novou situaci a umět najít nové dobré řešení je znak inteligence.

Neohrožujme druhé, snažme se k sobě znovu najít cestu a na ní společnou řeč. Všem nám bude lépe a zvýší se naděje na život, jaký si zase přejeme mít. V letošním roce se to nepovedlo, do příštího roku ale vstupuji s nadějí. A věřím, že v tom nejsem sama.

Přeji vám vše dobré, především zdraví, lásku, štěstí a osobní spokojenost.

PhDr. Marie Klírová, redaktorka Bulletinu a webu OS

Podobné články

Aktuality 19. 1. 2023 / 17:22

Snad dojde ke stabilizaci sociálního dialogu

Situace je těžká. Ceny energií jsou stále velice vysoké, stoupá cena potravin a bydlení a dá se očekávat, že během roku to lepší nebude.

Aktuality 18. 1. 2023 / 18:15

Přišel, mile překvapil a chce zase přijít

Ministr zdravotnictví Vlastimil Válek přijal pozvání na lednové jednání výkonné rady a dozorčí rady OS a vzal s sebou i svůj tým.

Aktuality 11. 1. 2023 / 13:26

Restart odborové organizace v Krajské nemocnici Liberec, a. s.

Na konci roku 2019 byl zvolen nový výbor ZO v Krajské nemocnici Liberec, a. s. Převzali jsme velmi nízkou členskou základnu a zjistili jsme, že většina zaměstnanců nemá informace o odborovém svazu.

Načíst další
 
Napište nám