Žijeme ve složité době, řešíme problémy, se kterými jsme se dříve nesetkali, a snažíme se co nejlépe rozhodovat v situacích, které nám přináší dnešní svět. Narůstá nevraživost mezi lidmi ve společnosti i na našich pracovištích. S přibývajícím věkem spíše vyhledávám klid a vyhýbám se zbytečným sporům. Proto se nerad zapojuji do bouřlivých diskuzí, mezi které patří i ty předvolební, nebo problematika očkování proti COVID-19. Když se mě někdo zeptá, koho budu volit, řeknu mu to i s důvody mého rozhodnutí, ale hádat se s nikým nebudu. A u očkování nevylučuji možnost komplikací a nevím, jaká je skutečná účinnost ochrany, pouze věřím, že je to správná cesta. Nemá smysl druhým vnucovat své názory, zvláště v situaci, kdy se i odborníci neshodnou na stejném závěru. Jen si přeji, aby už lidé neumírali na toto onemocnění a konečně skončila epidemie. Proto jsem si nechal aplikovat i třetí dávku.
Co mě, ale vyburcovalo z jisté letargie, byl dopis prezidenta Hospodářské komory ČR Vladimíra Dlouhého a spol. vyzývající premiéra k nenavyšování platů a mezd ve zdravotnictví.
Nechci házet všechny ambulantní lékaře do jednoho pytle, ale když si prezident Hospodářské komory dovolí mluvit jejich jménem, rád bych se s vámi podělil o mé zkušenosti. Když v devadesátých letech došlo k přechodu ambulantní péče do soukromých rukou, začaly výrazně narůstat příjmy soukromých lékařů. Samozřejmě lékařské vzdělání, odborná praxe, zodpovědnost za chod ambulance musí být lékařům náležitě uhrazeny. Ale zdá se, že s narůstajícími příjmy a vysokou životní úrovní ztrácejí sociální cítění. Málokterý z nich totiž odpovídajícím způsobem odměňuje své zaměstnance. Spíše slýcháme nářky, jak mají málo peněz na výplaty, pro provozní a jiné výdaje. A to jim sestřičky mnohdy dělají i uklízečky a vypomáhají v různých mimopracovních činnostech. Pokud sestry uvěří argumentům svých zaměstnavatelů, přicházejí o svoji profesní hrdost a lékaři si mohou prosazovat své zájmy na úkor jejich. Zvláště na periferiích s vyšší nezaměstnaností mají obavu o ztrátu zaměstnání, i když je špatně ohodnocena. Ale v dopise čteme, že je pro jejich odměňování třeba nastavit motivační systém.
Pokud je podle prezidenta Vladimíra Dlouhého navyšování platů zaměstnancům ve zdravotnictví o 10 % v rozporu s dobrými mravy, můžeme se zamyslet nad množstvím lékařů, kteří si zřídili odborné praxe, přetahují si tam pacienty z nemocnic, kde si snížili pracovní úvazky, nebo úplně odešli. Nemocnice přicházejí o lékaře a rostou výdaje zdravotních pojišťoven. V odborných ambulancích se provedou všechny hrazené výkony a stejně v případě náročnější léčby nebo komplikací pacient skončí v nemocnici, kde se provedou další výkony a některé i opakovaně.
Péči praktických lékařů využíváme téměř všichni. Většina z nich pracuje velmi dobře. Pokud mají v evidenci dostatek pacientů, jsou finančně dobře zajištěni. Špatně však funguje návštěvní služba, která je také hrazena ze zdravotního pojištění. Byla zrušena výjezdová pohotovost, kterou by stejně lékaři nebyli ochotní vykonávat. Pokud má jejich pacient zdravotní potíže a není schopen dorazit do ordinace, doporučí mu zavolat zdravotnickou záchrannou službu, která ho buď zaléčí, nebo odveze do nemocnice. Ke stejné situaci dochází i v zařízeních sociálních služeb, kde také nejsou k dispozici lékaři. Proto autory dopisu zřejmě trápí, že opakované plošné navyšování platů ve zdravotnictví prohlubuje personální krizi v nemocnicích.
Když začala covidová pandemie, přestala ambulantní péče téměř fungovat, případně se začala zavádět telemedicína. Do kontaktu s pacienty přicházely většinou sestry a osobní péči zajišťovala záchranná služba a nemocnice. Když jsme přijeli do jedné ordinace pro pacienta, poslala nás sestra do druhé místnosti, kde nám lékařka předala informace k pacientovi z monitoru počítače. Prostě nová doba. Mnoho lékařů mělo strach vyjít z domu. Ještě že už fungovaly e-neschopenky a e-recepty, na které mnozí doktoři tak neradi přecházeli. Ale vadí jim, že nárůst platů ve zdravotnictví, myšleno v nemocnicích, vysoce předčil všechna ostatní odvětví, a zvláště v posledním roce byl enormní.
Od žádné sestry z ambulance jsem neslyšel, že by jí zaměstnavatel dal v uplynulém roce nějaké zvláštní odměny za ztíženou práci v době epidemie, spíš byl problém získat covidové odměny, které pro ně lékaři obdrželi od zdravotních pojišťoven i s částkou na povinné odvody. Odborový svaz vyjednal s vládou odměny pro všechny zdravotníky, byl zajištěn dostatek finančních prostředků, a přesto bylo mnohým lékařům zatěžko vyplatit je svým zaměstnancům, pokud je vůbec vyplatili. Jak máme pak chápat slova z dopisu prezidenta Dlouhého o potřebě adekvátního ohodnocení klíčových pracovníků a diverzifikaci odměňování jednotlivců. Možná by jim chtěl platy ještě snížit. Poukazování na prohlubování personální krize způsobené snižováním pracovních úvazků díky preferenci volného času často přepracovaných zaměstnanců je jen třešničkou na dortu.
I přes ocenění vynaloženého úsilí zdravotníků v době krize mi obsah dopisu připadá urážlivý k zaměstnancům ve zdravotnickém sektoru, proto by se s ním měli všichni seznámit a pokud si své práce skutečně váží, vyjádřit svůj nesouhlas. Bez zaměstnanců se ani lékaři podepsaní pod dopisem předsedovi vlády neobejdou.
Jsem rád, že se vedení našeho svazu podařilo na rok 2022 vyjednat plošné navýšení tarifních platů o 1400 Kč a o 6 %, jsem rád, že naše platy byly navyšovány opakovaně, a dokonce jsme dvakrát dostali covidové odměny, proto si vážím práce odborového svazu a nesouhlasím s názory Hospodářské komory. Komory, která tvrdí, že určování výše platů ve zdravotnictví není rolí vlády, ale výsledkem jednání odborů s managementy jednotlivých zařízení. Tedy se zaměstnavateli, z nichž mnozí nemají dobrý vztah ke svým zaměstnancům, o čemž svědčí i obsah tohoto dopisu. Mám obavu, aby vláda vzešlá z letošních voleb nenaslouchala takovým výzvám a nepřestala si cenit řadových zaměstnanců, zvláště v situaci, kdy se nám nepodařilo dostat do sněmovny slušnou levicovou stranu. Bůh s námi.
Jan Zatloukal – vizitka
V roce 1989 jsem nastoupil do Fakultní nemocnice v Olomouci, kde jsem pracoval nejprve jako sanitář a později, po absolvování zdravotnické školy, jako sestra u lůžka na neurologické klinice. Od roku 1993 pracuji na zdravotnické záchranné službě v Olomouci. Zde jsem se podílel na založení odborové organizace v roce 2003. Jsem předsedou naší organizace, předsedou krajské rady, členem výkonné rady a garantem sekce zdravotnických záchranných služeb při odborovém svazu. Pokud mi zůstává volný čas, tak se ho snažím trávit se svou početnou rodinou, mám rád přírodu, hudbu, film a mnoho dalších věcí, které nám zpříjemňují život na této zemi.