V letech 2002-22, tedy 20 let, jsem byl členem výkonné rady odborového svazu. V roce 2022 na sjezdu OS jste mne poctili oceněním jako čestného člena OS. Byl jsem také 20 let ředitelem pobytového zařízení sociální péče pro mentálně postižené v Tavíkovicích na Znojemsku. Nicméně letos začátkem roku mne náš zřizovatel Jihomoravský kraj „odměnil“ za dlouholetou odborářskou činnost i jako mluvčího petičního výboru proti transformaci nemocnic našeho kraje na akciové společnosti a donutil mne k abdikaci z funkce ředitele. Pracovní důvod zde nebyl, alespoň mi nebyl sdělen. Ale jsem již v důchodovém věku, tedy nyní šťastný důchodce. Funkce řídícího sekce sociál odborového svazu mi ale ještě zůstala.
Nyní mám možnost pozorovat dění ve zdravotnictví i sociálních službách, a ostatně i dalších veřejných službách, zpovzdálí. Nynější situace mi připadá, jako když v supermarketu kupující, rozumějte náš stát, doveze k pokladně nakoupené zboží v hodnotě 1000 Kč a chce platit pětisetkorunou. A obchod zvažuje, jak to vyřešit. Místo normálního řešení, které se nabízí (ostatně si to můžete v pozici zákazníka v nějakém supermarketu zkusit), obchod uvažuje, že zákazníka nechá odejít se vším zbožím a neuhrazenou částku doplatí obchod ze svého, respektive tuto částku nechá zaplatit své zaměstnance. A o tom bylo jednání celostátní konference. Zde jde navíc o zdraví a péči o postižené občany, ne o pouhé zboží. Ale vše je nakonec vždy o penězích.
Můžeme tedy zvažovat, proč stát nemá na uhrazení péče. Někdy jde o zavádění kvalitnějších a nákladnějších diagnostických a léčebných metod, což je v pořádku. Projevuje se již také stárnutí obyvatelstva. Ale mnohdy jde třeba v souvislosti s digitalizací o zavádění další administrativy, která potřebuje další náklady. Někdy se také vyvádějí prostředky na potřebnou péči do různých školicích soukromých společností, mnohdy nadbytečně.
Nebo třeba v pobytových sociálních službách na transformaci, která vyžaduje zhruba dvojnásobný počet pečujících osob, a tím i dvojnásobné náklady. Ano, asi to přináší novou kvalitu péče, ale trochu mi to zde připomíná i sociální inženýrství. Přitom již dnes chybějí pracovníci v sociálních službách, stát nemá na řádné zaplacení stávajících služeb, respektive zaměstnanců, natož dalších zvýšených nákladů.
A pochopitelně stát spoléhá na to, že své pacienty či klienty nenecháme bez péče. Jak dlouho bude toto „perpetuum mobile“ fungovat?
