Pracuji jako všeobecná sestra v Nemocnici Tábor, a.s., na chirurgické ambulanci v nepřetržitém provozu. Všichni, kdo pracujeme s lidmi, se setkáváme s jejich negativním postojem, agresivitou a nevolí se čemukoliv přizpůsobit. O to horší pozici máme my zdravotníci, kteří se pohybujeme v prostředí, kde jde lidem o jejich zdraví a životy. Všichni si uvědomujeme, že je to náš nelehký úkol poradit si se vší tou zlobou na vzniklou situací, do které se pacient dostal. Je to neustálý tlak na naše nervy, za každé situace se chovat profesionálně a chápavě.
O to smutnější je, že ne vždy se setkáváme s uznáním a pochopením ze strany vedení našich nemocnic, pokud vznikne i neoprávněná stížnost ze strany pacientů a jejich příbuzných. V tu chvíli jde mnohdy stranou náš pohled na situaci a máme pocit, že zdravotník má pouze samé povinnosti, ale práva žádná.
Vždy se radujeme a hřeje nás u srdce, když se s námi pacient loučí se slovy chvály a uznání. Rádi také vidíme, když tento dobrý pocit v pacientovi přetrvá i po ošetření či hospitalizaci a má tu energii pochválit naši práci písemnou formou přímo na vedení.
Ráda bych se s vámi podělila o neobvyklý projev poděkování formou veršů, které zaslal vedení společnosti pacient, jenž byl hospitalizován na naší chirurgické JIPce s pneumothoraxem.
Všem nám přeji, abychom se v tom našem povolání nenechali ničím odradit! Musíme se umět radovat z těch pozitivních věcí a ty negativní házet na druhou kolej. Jen tak zabráníme profesnímu vyhoření. Opatrujte se!
Když moc chvátáš, tak si sedni
lidská moudrost praví,
dodržet to, moh’ jsem dneska
být v pořádku – zdravý.
Rozhod jsem se, že je třeba
doma něco opravit,
k tomu se však musím hlavně
dokonale připravit.
Na světlo však nedosáhnu
ani z malé stoličky,
proto jsem si na pomoc vzal
hliníkové štafličky.
Několikrát hore – dole,
čeho bych se asi bál,
jenže pak jsem potřeboval
sáhnout ještě kousek dál.
Ani nevím, jak se stalo,
najednou jsem na zádech,
cítím jenom hroznou bolest
a nemohu chytit dech.
Moje žena byla doma,
slyší ránu, sténání,
rychle sahá po mobilu
a záchranku vyzvání.
Než mi Jana nachystala
pár věcí a doklady,
v ulici už bliká světlo,
rychlá pomoc je tady.
Kouknout vpravo, prstem na nos
lékařka tak prověří,
že to budou jenom žebra,
že nemám nic s páteří.
Po příjezdu do špitálu
je standardní kolečko,
nejrůznější vyšetření,
krev, RTG i cétéčko.
Vzhledem k tomu, že to všechno
byl docela pěkný ryc,
rozhodli se lékaři,
že odsají i vzduch z plic
Do žeber mi udělali
tuze pěknou ďouru
a do ní pak nasadili
dosti tlustou rouru.
Moc si cením dobrý nápad
jedné pěkné sestřičky,
mou ruku si vzala do své,
drobné – teplé dlaničky.
Vývěva pak ze mě táhla
nějaký šlem s krví
že prý je to zcela běžné
a nejsem s tím prvý.
Napojený na výživu,
v nose, v ruce hadičky,
občas přišly pro zpestření
s injekcí sestřičky.
Čurat vleže do bažanta,
v tom je trochu háček,
když si na to hlava zvykne,
pak už je to máček.
Na ÁRU se hvízdat nesmí,
když chci volat sestřičku,
zvonek není – příště vezmu
radši gong a paličku.
Po kontrolních vyšetřeních
jsem pak ÁRO opustil,
na lůžkovém oddělení
už je trochu jiný styl.
Od půl páté už je živo,
„Dobré ráno, pánové“
injekce, prášky, léky,
čerstvé čaje hotové.
Vizita je stručná rychlá,
žádné třesky plesky,
všechno, co je třeba vědět,
obsahují desky.
Dvakrát týdně – to se schází
konzilium celé,
pokoj plný bílých plášťů
i s primářem v čele.
Omlouvám se, že jsem básnil,
trochu divné básně,
závěrem však mohu napsat:
„Bylo mi tu krásně.“
Není to jen pusté klišé,
je v tom vlastní zkušenost,
když jsem na chodbě moh’ chodit,
strávil jsem tam času dost.
Vůně chodeb bez lyzolu
a na stěnách grafiky,
vnáší vedle profi léčby
kus potřebné lyriky.
Závěrem chci poděkovat
všem lékařů, sestrám, bratrům,
ale hlavně primáři,
který skvělou atmosféru
svým vedením vytváří.