My Češi (i Moravané) máme „H“, můžeme hodnotit. Ale jak to udělají Francouzi, když “H“ ve své řeči nemají? Slovy klasiků Voskovce a Wericha si dovolím začít svůj menší příspěvek k hodnocení činnosti našeho svazu mezi dvěma sjezdy jak po stránce celé organizace, tak místních buněk.
Domnívám se, že řada věcí se povedla, ale jisté rezervy jsou. Jeden z velkých problémů vidím v úbytku či nedostatku nových členů našich odborů. Před pár lety jsem pracovala jako vedoucí územního pracoviště v Prostějově (dříve se tato funkce nazývala okresní hygienik). Když k nám přišla nová pracovnice či nový zaměstnanec, ještě mu neoschl podpis na pracovní smlouvě a už jsem jej „drtila“, aby vyplnil přihlášku do odborů. Dalo by se říci, že počet odborářů na hygieně v Prostějově byl v tu dobu takřka 100 %, u nových nastupujících zaměstnanců určitě. Snažím se o totéž i nyní v rámci své funkce předsedkyně MO. Mladé lidi, a nejen je, je třeba získat pro práci v odborech a kolektiv stmelovat společnými sportovními či kulturními akcemi, což se nám, díky Bohu a díky obětavosti pár akčních lidí, daří. Také určitě výbornou věcí a plusem je Zajišťovací fond pro odboráře.
Moc nechápu nebo spíše chápu, proč vedení i státních organizací současné odboráře nemá rádo a o soukromých firmách ani nemluvě. Setkala jsem se v poslední době s lidmi z továrny s těžkým průmyslem a ty podmínky, které tito lidé mají, vydrží málokdo. Odbory v těchto závodech byly zrušeny hned po privatizacích, ze strany majitelů se jednalo o jasný záměr, aby nad dělníky nikdo nedržel ochrannou ruku a u dělníků to mnohdy byl odpor k odborům minulého režimu. Dá se aplikovat i na naše provozy.
Například v jistých sociálních službách pracovala moje sestřenice. Když přišla s myšlenkou založit odbory a já jí v tom podporovala, bylo jí vyhrožováno, že pokud to udělá, může přijít o místo. Co k tomu dodat? Bez komentáře.
Další problém vidím i v možném vyčerpání stávajících funkcionářů (teď nemyslím konkrétní osobu). Často mi připadá, že naše úsilí se blíží heslu: sliby – chyby. Jednání, ať již na místní úrovni i té vyšší, jsou vleklá, lidé mají obavy něco řešit. Tlak na vládní představitele je zdlouhavý a náročný, ale někdy skutek utek – bohužel.
Pak se ještě přidá pár „dobráků“, kteří odboráře nařknou z nečinnosti, navíc třeba ani tito lidé v odborových organizacích nejsou. Není na světě člověk ten, aby se zavděčil lidem všem. Vrátím-li se k úvodu – vstupnímu heslu, připadá mi, že odboráři západního typu, třeba i ti Francouzi, pokud o něco opravdu jde, vyrazí to ulic a panuje tam velká soudržnost mezi odborovými organizacemi. Možná,že bychom se mohli od těchto kolegů učit.
Je pravdou, že nepatřím příliš k radikálním barikádníkům, ale zase pokud člověk vidí, že prostý lid je finančně zcela oškubáván, vyrazit do ulic je nutné. Poznat, že je správný čas, je ovšem dost těžké. Proto bych se také přimlouvala, nejen z důvodů ekonomické situace svazu, ke spojení našich odborů s nějakým dalším odborovým svazem. Více hlav více rozumu a větší síla.
Přeji našemu odborovému svazu dobré jednání a šťastnou volbu našeho vedení a hlavně hodně sil do další práce.