Připadá mi silně pitoreskní, že se snažíme o nějaké skrytí soukromých dat, když všichni už znají téměř velikost naší nohy. A když si otevřete facebook, marně mluvit. Již několikrát jsem uvažovala, že se z něj odhlásím. Nezvítězil ten úplně nejjednodušší krok, udělat „klik“ a jsem mimo síť. Protože ke komunikaci je elektronická cesta dobrá.
Přesto obrázky typu foto “snídám s buchtou“ třeba makovou nebo s tvarohem (nikoliv s dámou svého srdce), mne vždy lehce nadzdvihnou, zda ti lidé nemají co jiného na práci, než tam cpát takové, no slušně řečeno, každodenní příběhy našich životů.
Možná zastánce těchto fot by mi odpověděl, že v tom to právě je. Lidé chtějí komunikovat, chtějí sdílet a chtějí klikat. Když chtějí komunikovat, proč nejsou fyzicky mezi lidmi? Fakt je, že na společných setkáních nejen v „osvěžovně“ se hodně věcí vyřeší, ale skutek mnohdy utek. Osobně bych se asi přimlouvala za větší soukromí nás všech a uvidíte, že budete klidnější, když se nebudete na dovolené honit za tím nejlepším fotem, které okamžitě musíte „hodit“ na veřejnou síť.
A bod dvě: „lejstro“. Na vše je třeba papír, nejlépe s razítkem. Možná jsou to ještě pozůstatky dob Marie Terezie, proti razítku až tak nic moc nemám. Dám jej rychleji, než napíšu to „lejstro“, a účel bude tentýž. Nepřipadá vám někdy, že za chvíli bude ale papír i na to, jak se správně chovat na toaletě (možná, že už je). Nebo, světe div se, v rámci podniků či úřadu dnes máme třeba „pokyn jak tvořit pokyn“.
Příznivec Járy Cimrmana jásá: Cimrmanův svět je kolem nás!
Člověk s ještě trochu soudným mozkem v hlavě nejen žasne, ale často končí doma s mokrým hadrem na hlavě. „To není možné,“ lkáte. Je to možné.
A to jsme se ještě nedostali do fáze, kdy kadeřnicím se odejmou hřebeny, protože na ně nemají povolení, lékařům odejmou chirurgické nářadí, protože ten den nevyplnili bod 1 odst. 5 písm. f až h… Tak bychom mohli pokračovat dále.
Nehledě na otázky vzdělání, najednou zjišťujeme, že bez vysoké školy nemůžete hnout prstem, protože jsou nastaveny laťky tak, že je třeba vysoká, jinak ani ťuk.
A co my lidé budeme dělat? Vrátíme se na stromy a do jeskyní? Nemám s tím problém, možná menší problém, než žít v přetechnizovaném, hlukem a vším dalším zatíženém světe. Přesto bych ráda apelovala na rozum těch, kteří mají možnost dalšími kroky tuto situaci ovlivnit.
Prosím, uvažujme normálně, lidsky a logicky!
Když pak přijdu na kontrolu do některé vísky, kde ještě přes to všechno, co musí dodržet, kuchař vaří denně těch 20-30 porcí (jednu polévku a tři druhy jídla) a vidím, že tam má čisto, jídlo vypadá chutně a on si povzdechne. „Už mne to moc nebaví, chodí málo lidí“. Tak si řeknu: “V normálním životě se život opravdu nemění, to jen my ve snaze ubírat se k výšinám, klesáme někam hodně, hodně hluboko.“
Tak krásné dovolené a vraťme se do normálního života.