„Nikdo nedělá větší chybu než ten, kdo nedělá nic v domnění, že to málo, co udělat může, nemá smysl“ – tento citát jsem si vypůjčila od filozofa Edmunda Burkeho, poněvadž přesně vyjadřuje i moje přesvědčení, s kterým jsem vstoupila do odborového svazu. V té době jsem neměla ponětí o tom, jak OSZSP ČR funguje a jaké jsou materiální výhody pro členy. Chtěla jsem se pouze pokusit o změnu k lepšímu pro naše zaměstnance, a to zejména v dodržování zákoníku práce.
Nechci tady rozebírat, zda se to povedlo, i když by to možná bylo vhodné. K napsání tohoto příspěvku mě podnítil článek z minulého Bulletinu o úbytku členské základny a jeho příčinách od Andrey Drexlerové ze Slezské nemocnice v Opavě.
Já osobně nevidím situaci tak černě jako sama pisatelka článku. V naší ZO OSZSP ČR v Psychiatrické nemocnici v Opavě počet odborářů roste. V současnosti máme 238 evidovaných členů a hlásí se další, což je nárůst o 4 % ročně. Naše organizace je vzorně vedená již spoustu let. V posledních letech se nám povedlo získat respekt vedení. Pomohlo nám v tom jak vedení OS, právníci OS a v neposlední řadě naši členové a členky, zejména ti aktivní. Z velké části stojí za naším úspěchem náš velmi schopný předseda Bc. Stanislav Taťoun, který se skvěle orientuje ve stanovách odborového svazu, ale má i všeobecný přehled o zákoníku práce a jiných souvisejících dokumentech. Pečlivě vede naši ZO, máme pravidelné schůze s veřejnými zápisy, pravidelné konference, volby, kulturní a sportovní akce.
Všechna jednání se zaměstnavatelem jsou vedena kolektivně. Náš výbor odborové organizace pracuje na demokratickém základě, každý krok se předem projedná a odhlasuje na schůzích, vedou se zápisy. V současnosti máme velmi pokrokového ředitele, který bere odbory jako svého partnera a uvědomuje si, že jsou potřebné k udržení sociálního smíru. Vím, že to tak nefunguje ve všech zařízeních.
Autorka článku se pozastavuje nad úbytkem členské základny a hledá jeho příčiny. Já osobně také vnímám pasivitu lidí, strnulost a neochotu k jakékoliv aktivitě či změně. Zdá se mi, že si lidé v pasivitě hoví a vymlouvají se, že stejně nic nezmění. A že se bojí. Vypadá to tak, že se lidé mají vlastně dobře. Většina lidí se nezajímá o fungování odborů, natož o Zajišťovací fond, rady, sekce, či, jak píše pisatelka, skvělé vedení odborového svazu.
Je na nás, abychom jim vše vysvětlili a motivovali je ke vstupu. Musíme v nich probudit zájem o odbory. Smutné je, že lidé si uvědomují, že kolektivní smlouva a výhody, které vyjednají odbory, jsou pro všechny zaměstnance, a tím pádem nemají potřebu se odborově organizovat. Já osobně však z vlastní zkušenosti vím, že těchto lidí není moc. Jsem ráda, že většina kolegů a kolegyň, s kterými jsem se setkala a vysvětlovala jim, proč vstoupit do odborů, poznala, že tak učiní jen dobře, a vstoupila. Měla jsem asi štěstí na lidi a ta nepatrná hrstka, která vytrvale odmítá členství v odborech, moji snahu nezlomí. Musím podotknout, že by to nebylo možné bez naší profesionálně vedené organizace. Děkuji, Stando.