Pod názvem Péče o ohrožené děti do tří let věku v České republice se 24. ledna konal v Senátu ČR seminář pořádaný Výborem pro zdravotnictví a sociální politiku a vystoupila na něm i předsedkyně Odborového svazu zdravotnictví a sociální péče ČR Bc. Dagmar Žitníková. Návrh na „vylidnění“ kojeneckých ústavů má mnoho kritiků, mezi které patří i odborový svaz.
Změny péče o ohrožené děti byly schváleny v rámci Národní strategie ochrany práv dětí a jsou i součástí novely zákona o sociálně právní ochraně dětí. Zástupce Ministerstva práce a sociálních věcí objasňoval představu, jak by se měl naplňovat záměr posílit terénní a ambulantní práci s rodinami ohrožených dětí a přesunout dosavadní ústavní péči do původních nebo náhradních rodin. Na semináři vystoupili také pediatři, dětští psychologové, pracovníci z kojeneckých ústavů a dětských domovů a upozorňovali na úskalí transformace.
Jaká úskalí „transformace“ vidíme?
Kromě všech možných rizik, na která poukazují pediatři a psychologové, nepovažujeme za správné zrušit „šmahem“ systém, který je pořád ve vývoji a v zásadě nefunguje špatně. Celý „systém pěstounů” bude velmi pravděpodobně (i podle zkušeností s probíhající transformací pobytových zařízení sociálních služeb) ještě dražší než ústavní péče, která tu už dávno a v zásadě dobře funguje.
Podle propočtů bude stát kvůli plánovanému rušení kojeneckých ústavů potřebovat 300 až 500 nových pěstounských rodin. Bude pěstounů dost? Podaří se najít pěstouny pro přibližně 2000 dětí ročně, které se v současnosti dostávají do kojeneckých ústavů? Odpověď představitele MPSV na otázku „co když nebude kojenecký ústav a zároveň se pro nějaké dítě nepodaří najít pěstouna, co se potom s takovým dítětem bude dít?“ zní: „Taková situace nemůže nastat.“
Budou pěstouni dostateční odborníci, aby se uměli postarat o všechny děti, zejména ty, které mají nějaký zdravotní handicap a které jsou v kojeneckém ústavu proto, že ani vlastní rodina z objektivních příčin není schopna péči zvládnout? Nebude se nakonec dítě se stěhovat z rodiny do rodiny?