Nový občanský zákoník (zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník) se vrací k tradiční úpravě věcných práv, zejména rozšiřuje jejich výčet a mění systematiku jejich úpravy. Novinkou je návrat práva stavby do občanského zákoníku, institut přídatného spoluvlastnictví a podrobná úprava správy cizího majetku, a to včetně svěřeneckého fondu. V rámci věcných břemen rozlišuje nový občanský zákoník služebnosti a reálná břemena. Důležitou změnou je také začlenění úpravy bytového spoluvlastnictví, do konce roku 2013 obsažené v zákoně č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů, ve znění pozdějších předpisů, přímo do nového občanského zákoníku. Nový občanský zákoník chrání dobrou víru těch, kteří nabývají vlastnické právo od neoprávněného. Rovněž sjednocuje vlastnictví pozemků a stavby na něm stojící.
Věcná práva jsou charakterizována vztahem osoby k věci, jejíž právní osud sledují. Věcná práva působí i vně závazku, tedy působí vůči neomezenému okruhu dalších osob, které jsou povinny zdržet se zásahů do věcného práva a strpět jeho výkon oprávněným. Závazek pak označuje vztah mezi věřitelem a dlužníkem, jehož obsahem jsou práva a povinnosti těchto dvou či více osob pouze v rámci tohoto vztahu. Pro věcná práva je typická jejich veřejnost, neboť existenci těchto práv je často možné ověřit ve veřejných seznamech, například v katastru nemovitostí. Stejně jako v minulém občanském zákoníku, patří i podle nového občanského zákoníku mezi věcná práva držba, vlastnické právo, právo zástavní, zadržovací právo a práva odpovídající věcným břemenům. K nemovitostem umožňuje nový občanský zákoník zřídit i právo stavby či některou z výhrad ke kupní smlouvě.
Držba – držitelem je osoba, která vykonává, tedy drží právo pro sebe. Musí jít o právo, které lze právním jednáním převést na jiného a připouštějící trvalý nebo opakovaný výkon. Nejčastěji se jedná o právo vlastnické, kdy držitel fakticky ovládá nějakou věc, jako kdyby byl jejím vlastníkem. Může se však jednat i o jiné právo, které držitel vykonává, například pravidelně přechází přes cizí pozemek nebo z něj čerpá vodu. Nejčastěji má věc u sebe, tedy drží ji a nakládá s ní její skutečný vlastník, právo však chrání i takové osoby, které vlastnické či jiné právo k věci nemají. Nový občanský zákoník upravuje řádnou držbu, poctivou držbu, pravou držbu, držbu vlastnického práva a držbu jiných práv.
Možnosti obrany držitele, kterého v držbě ruší jiné osoby jsou následující:
– domáhat se žalobou u soudu, aby rušiteli zakázal činnost, kterou držbu ruší, a vše uvedl do původního stavu věci.
– Nově se může držitel rušení jiné osoby vzepřít i sám, a to tak, že se znovu zmocní věci, která mu byla odňata. Nesmí však překročit meze nutné obrany, tj. jeho obrana především nesmí být zjevně nepřiměřená.
– Pokud někdo ruší držbu nemovité věci prováděním stavební činnosti, držitel má za stanovených podmínek právo požadovat, aby soud provádění této činnosti zakázal.
Vydržení – poctivý držitel, který právo vykonává po stanovenou dobu, v oprávněném domnění, že mu náleží, jej může vydržet. Vydržením dochází nejčastěji k nabytí práva vlastnického, stejně tak je ale možné nabýt i právo odpovídající věcnému břemenu nebo právo stavby. K řádnému vydržení se vyžaduje pravá držba – tedy taková, kdy držitel nezískal držený objekt násilím, lstivě apod. Nabyl-li někdo nepravou držbu, například krádeží, nemůže dojít k řádnému vydržení nejen u něho, ale ani u jeho dědice. Zároveň se vyžaduje držba opřená o řádný titul. Tak jako doposud, podmínkou vydržení vlastnického práva je nepřerušená držba trvající tři roky. Jde-li o nemovitou věc, vyžaduje zákon desetiletou vydržecí dobu. Zásadní novinkou v novém občanském zákoníku je možnost mimořádného vydržení, jehož se může dovolávat i osoba, která neprokáže právní důvod své držby. Předpokladem mimořádného vydržení je uplynutí dvojnásobné vydržecí doby. Kdo měl nepoctivý úmysl nemůže vydržet ani mimořádně.
Vlastnictví – Vlastník může se svým vlastnictvím volně nakládat – což znamená jej užívat, brát z něj plody a užitky, a to ze své svobodné vůle. Vlastníkova volnost ale není zcela neomezená, tj. nemůže si s věcí dělat úplně vše, co se mu zachce, nýbrž musí se řídit mezemi, které stanoví zákon, a musí brát ohled na práva jiných osob, zejména například sousedů. Vlastník je povinen se zdržet všeho, co působí, že odpad, voda, kouř, prach, plyn, pach, světlo, stín, hluk, otřesy a jiné podobné účinky (imise) vnikají na pozemek jiného vlastníka (jeho souseda) v míře nepřiměřené místním poměrům a podstatně omezují obvyklé užívání pozemku. Nový občanský zákoník rozlišuje mezi imisemi přímými (např. svádění vody na cizí pozemek), které jsou zakázány vždy, a imisemi nepřímými, které jsou zakázány jen tehdy, pokud přesahují míru přiměřenou místním poměrům a podstatně omezují obvyklé užívání pozemku. Nepřímou imisí je jakákoli činnost či nečinnost způsobující např. vnikání kouře, vody či hluku na cizí pozemek, která nebyla původcem přímo zamýšlena, ale je jen vedlejším účinkem jeho jednání.
Nový občanský zákoník stanoví podpůrná vodítka pro vymezení práv a povinností mezi sousedy. Usnadňuje tak vyřešení sporu, kdy se strany často mezi sebou nejsou ochotné domluvit.
– Plody spadlé ze stromů a keřů na sousední pozemek náležejí vlastníkovi sousedního pozemku.
– Soused může odstranit kořeny či větve stromu přesahující na jeho pozemek. Vlastníka pozemku, na němž strom roste, ale musí nejprve vyzvat, aby tak učinil sám.
– Vlastník pozemku má právo požadovat, aby soused upravil stavbu na sousedním pozemku tak, aby ze stavby nestékala voda nebo nepadal sníh či led na jeho pozemek.
– Vlastník musí sousedovi umožnit vstup na svůj pozemek v době, rozsahu a způsobem, které jsou nezbytné k údržbě sousedního pozemku a hospodaření na něm. Má se za to, že ploty, zdi, meze či jiné podobné přirozené nebo umělé rozhrady mezi sousedními pozemky jsou společné.
– Jsou-li hranice mezi pozemky pochybné, má každý soused právo požadovat, aby je určil soud – a to podle poslední pokojné držby, jinak podle spravedlivého uvážení.
Jedním z přínosů nového občanského zákoníku v oblasti sousedských vztahů je mnohem podrobnější úprava nezbytné cesty. Vlastník nemovité věci, na které nemůže hospodařit nebo ji řádně užívat, protože není spojena s veřejnou cestou, může žádat, aby mu soused povolil nezbytnou cestu přes svůj pozemek. Nezbytnou cestu zřizuje soud, který také vymezí její rozsah.
Za nezbytnou cestu vlastníkovi pozemku náleží úplata a odčinění vzniklé újmy v případě, že již není kryta úplatou. Pokud bylo povoleno zřízení umělé nezbytné cesty, udržuje ji ten, v jehož prospěch byla zřízena. Vlastník pozemku může také požadovat, aby žadatel převzal pozemek potřebný pro nezbytnou cestu do svého vlastnictví. Když pomine důvod pro zřízení nezbytné cesty, může se vlastník pozemku domáhat u soudu jejího zrušení.
Nový občanský zákoník se zaobírá i problematikou nálezu věcí ztracených, skrytých či opuštěných. Nově upravuje postavení nálezce; oproti dřívější právní úpravě je prodloužena lhůta pro nabytí vlastnického práva na tři roky. Výslovně uvádí, že nalezená věc musí být vrácena tomu, kdo ji ztratil. Není-li to možné, musí být nález oznámen obci, kde byla ztracená věc nalezena. Obec pak oznámí nález věci způsobem v místě obvyklým. Nalezená věc musí být uschována; přitom se ponechává obci na vůli, aby tak učinila sama, popřípadě aby věc ponechala v úschově nálezce či ji předala do úschovy jiné osobě. Pokud se vlastník do roka přihlásí, věc se mu vydá, odečtou se náklady spojené s její úschovou, případně též s vyhlášením nálezu, dále případné náklady nálezce a nálezné. Nepřihlásí-li se vlastník do roka, ponechá se věc nálezci v úschově s tím, že věc musí být vrácena i později se přihlásivšímu vlastníkovi. V případě, že se nepřihlásí vlastník ani do tří let, stane se vlastníkem věci nálezce. Právo věc užívat i vlastnické právo k nálezu může nálezce odmítnout, pak věc připadne obci.
Je-li nalezeno zvíře, u něhož je zjevné, že mělo vlastníka, oznámí nálezce nález bez zbytečného odkladu obci, nelze-li z okolností poznat, komu má být vráceno. Osoba, která nalezené zvíře opatruje, o ně pečuje, dokud se jej neujme vlastník. Je-li nalezeno zvíře zjevně určené k zájmovému chovu a nepřihlásí-li se o ně nikdo do dvou měsíců od vyhlášení nálezu, nabude k němu nálezce vlastnické právo. Pokud se o zvíře nikdo nepřihlásí, stane se nálezce vlastníkem již uplynutím dvou měsíců od vyhlášení nálezu. Nemá-li nálezce o zvíře zájem, může je obec svěřit provozovateli útulku pro zvířata a pokud se po uplynutí 4 měsíců o zvíře nikdo nepřihlásí, může provozovatel útulku zvířeti najít nového pána.
Smluvní nabývání vlastnického práva – podle dřívějšího občanského zákoníku bylo k nabytí vlastnického práva k movitým věcem vedle účinné smlouvy třeba ještě předání věci nabyvateli. Podle nového občanského zákoníku k převodu vlastnického práva k movitým věcem dojde již samotnou účinností smlouvy. Při převodu věcí evidovaných ve veřejných seznamech, což je případ většiny nemovitostí, dochází k nabytí vlastnického práva až zápisem do tohoto veřejného seznamu. Převede-li se vlastnické právo k movité věci zapsané ve veřejném seznamu, nabývá se věc do vlastnictví zápisem do takového seznamu, ledaže jiný právní předpis stanoví jinak. Veřejným seznamem nový občanský zákoník rozumí takové seznamy věcí, do nichž může každý nahlédnout, aniž by musel překonávat formální překážky, například katastr nemovitostí. Hlavním účelem veřejných seznamů není pouze centrální evidence zapisovaných údajů, ale také upevnění právní jistoty. Nový občanský zákoník proto zakotvuje vyvratitelnou domněnku, že právo zapsané ve veřejném seznamu bylo zapsáno v souladu se skutečným právním stavem. Naopak, pokud bylo vymazáno, má se za to, že neexistuje ani ve skutečnosti. Údaje zapsané ve veřejném seznamu se považují za přesné a spolehlivé, není-li prokázán opak. Stanoví-li to právní předpis, zapíše se do veřejného seznamu kromě věcného práva i právo užívání nebo požívání, jakož i omezení rozsahu nebo způsobu užívání nebo požívání věci spoluvlastníky. Je-li právo k věci zapsáno do veřejného seznamu, má se za to, že bylo zapsáno v souladu se skutečným právním stavem.
Ochrana důvěry ve veřejné seznamy je důležitá zejména v případech, kdy dochází k majetkovým transakcím ze strany osob, kterým právo k věci ve skutečnosti nesvědčí, tedy nejsou k převodu věcného práva oprávněné. Nový občanský zákoník chrání osoby, které si pořídí za úplatu věc v dobré víře, že ji kupují od oprávněného, v případě, kdy k převodu vlastnického práva došlo ve veřejné dražbě, od podnikatele při jeho podnikatelské činnosti v rámci běžného obchodního styku, od neoprávněného dědice, jemuž bylo dědictví potvrzeno. Ale v případech, kdy se obchoduje s použitým zbožím v zastavárnách, obchodech se starožitnostmi, antikvariátech a autobazarech je prolomena ochrana dobré víry nabyvatele ve prospěch původního vlastníka, pokud ten prokáže, že věc ztratil nebo že mu věc byla svémocně odňata, typicky při krádeži. Původní vlastník pak nemusí v těchto případech vyvracet dobrou víru nabyvatele, ale prokazuje skutečnosti, že mu věc byla ukradena.
Nový občanský zákoník stanoví pravidla sledující jednak zajištění souladu mezi zapsaným a skutečným právním stavem, jednak ochranu osob nabývajících v dobré víře věcná práva podle zapsaného stavu i osob dotčených v jejich právech vadnými nebo nesprávnými zápisy. Dozví-li se skutečný vlastník, že zápis v evidenci neodpovídá skutečnosti, může požadovat odstranění nesouladu a zápis tzv. poznámky spornosti. Tato poznámka slouží k ochraně osoby, které věcné právo skutečně náleží, a to nejen proti těm, kdo dosáhli zápisu v rozporu s právem, ale také proti následným nabyvatelům. Je však nutné, aby se ten, jehož právo je chybným zápisem dotčeno, domáhal ochrany u soudu. Až na základě rozhodnutí soudu může být nesprávný zápis vymazán.
Nový občanský zákoník stanoví podmínky a účinky zápisu poznámky rozdílně podle toho, jestli
a) do veřejného seznamu bylo zapsáno právo ve prospěch jiné osoby, která k tomu nemá právní důvod. U podvodných převodů vlastnického práva může být poznámka spornosti zapsána i bez prokázání toho, že žadatel se již domáhá ochrany svého práva soudní cestou. Uplatnění práva u soudu však musí prokázat nejpozději do dvou měsíců od doručení žádosti, jinak bude poznámka spornosti vymazána. Nebyl-li žadatel o zápisu cizího práva řádně vyrozuměn, může se domáhat zápisu v delší lhůtě tří let. Poznámka spornosti působí vůči tomu, komu napadený zápis svědčí, i vůči následujícím nabyvatelům.
b) zápis do veřejného seznamu neodpovídá skutečnosti z jiného důvodu. Ustanovení § 985 nového občanského zákoníku se použije, byl-li údaj ve veřejném seznamu dosud po právu, ale například v důsledku vydržení vznikl rozpor mezi zápisem a skutečným právním stavem. Tehdy bude poznámka vyznačena pouze, pokud dotčená osoba doloží, že se již domáhá svého práva u soudu. Soudní rozhodnutí poté působí vůči každému, jehož právo bylo do veřejného seznamu zapsáno po podání žádosti o vyznačení poznámky.
Jak již bylo v úvodu uvedeno, je v novém občanském zákoníku začleněno i bytové spoluvlastnictví, které bylo dříve upraveno zákonem č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů. Nově je tato problematika začleněna přímo do nového občanského zákoníku a vyjadřuje hlavní účel úpravy, jímž je především zajištění práva užívat a požívat prostorově vyčleněnou část domu, a to práva odvozeného od vlastnictví jednotky. Bytové spoluvlastnictví může vzniknout, pokud je součástí nemovité věci dům alespoň se dvěma byty. U bytového spoluvlastnictví se jedná o spoluvlastnictví domu a vlastnictví jednotky. Bytová jednotka zahrnuje byt jako prostorově oddělenou část domu a podíl na společných částech nemovité věci vzájemně spojené a neoddělitelné. Jednotka je věc nemovitá. To je rozdíl nového občanského zákoníku oproti právní úpravě v zákoně č. 72/1994 Sb., podle kterého jednotka zahrnovala byt jako vymezenou část domu. Dům podle nové úpravy až na některé výjimky není samostatnou věcí, ale součástí nemovité věci (pozemku nebo práva stavby).
Podle nového občanského zákoníku společné části slouží všem vlastníkům jednotek, například pozemek, na němž byl dům zřízen, hlavní konstrukce, ale i vedlejší stavba. Převodem jednotek dojde k převodu bytu i podílu na společných částech nemovitosti. Podle nového občanského zákoníku není možné převést jen podíl na společných částech nemovité věci. Důležitá je přechodná úprava uvedená v novém občanském zákoníku, podle které na převody vlastnického práva k jednotkám vzniklým před účinností nového občanského zákoníku bude po účinnosti nového občanského zákoníku dopadat i nadále zákon č. 72/1994 Sb.
Společenství vlastníků je právnická osoba založená za účelem zajišťování správy domu a pozemku. Při naplňování svého účelu je způsobilé nabývat práva a zavazovat se k povinnostem; společenství vlastníků však nesmí podnikat ani se přímo či nepřímo podílet na podnikání nebo jiné činnosti podnikatelů nebo být jejich společníkem nebo členem. Členství ve společenství vlastníků je neoddělitelně spojeno s vlastnictvím jednotky. Za dluhy společenství vlastníků ručí jeho člen v poměru podle velikosti svého podílu na společných částech. Společenství vlastníků může nabývat majetek a nakládat s ním pouze pro účely domu a pozemku. Společenství vlastníků je právnickou osobou. Členství v něm je odvozeno od vlastnictví jednotky a zakládá se schválením stanov, které, až na výjimky, vyžadují formu veřejné listiny. Pokud nebylo společenství vlastníků založeno již dříve, založí je vlastníci jednotek v domě, kde je alespoň pět jednotek, z nichž alespoň tři jsou ve vlastnictví tří různých vlastníků, a to nejpozději po vzniku vlastnického práva k první převedené jednotce. Společenství vlastníků nově vzniká až dnem zápisu do veřejného seznamu.
Nová je v novém občanském zákoníku právní úprava tzv. přídatného spoluvlastnictví. Věc náležející společně několika vlastníkům samostatných věcí určených k takovému užívání, že tyto věci vytvářejí místně i účelem vymezený celek, a která slouží společnému účelu tak, že bez ní není užívání samostatných věcí dobře možné, je v přídatném spoluvlastnictví těchto vlastníků. Týká-li se přídatné spoluvlastnictví nemovité věci zapisované do veřejného seznamu, zapíše se do veřejného seznamu i přídatné spoluvlastnictví. To přichází v úvahu zejména v souvislosti s individuálním vlastnictvím nemovitých věcí (pozemků) vázaných účelově na spoluvlastnictví další nemovité věci (např. cesty apod.), přičemž nemovité věci náležející samostatným vlastníkům vytvářejí účelový celek, například zahrádkářskou nebo chatovou osadu a jejich užívání není bez věci v přídatném spoluvlastnictví dobře možné.
Charakteristické pro přídatné spoluvlastnictví je to, že rozhodující je účel jeho využití, který musí být zachován po celou dobu, co důvod existence přídatného spoluvlastnictví trvá. Nový občanský zákoník upravuje pouze odchylky přídatného spoluvlastnictví, podpůrně se tudíž použijí ustanovení o podílovém spoluvlastnictví.
Nový občanský zákoník se vrací k tradičnímu řešení, že součástí pozemku je prostor nad povrchem i pod povrchem, stavby zřízené na pozemku a jiná zařízení, a to s výjimkou staveb dočasných. Týká se to i věcí zapuštěných v pozemku nebo upevněných ve zdech. Nově tedy bude platit pravidlo, že stavba je součástí pozemku, což skutečně znamená, že stavba i pozemek jsou v rukou jediného vlastníka. Tím se navrací zásada povrch ustupuje půdě, tzv. „superficies solo cedit“, která je respektována ve většině právních řádů.
Důležité je, že pro stavby, které ke dni účinnosti nového občanského zákoníku již existují, se uplatní přechodná ustanovení uvedená v § 3054 a následujících nového občanského zákoníku. Pokud je stavba i pozemek ve vlastnictví jedné osoby, pak se stavba stane součástí pozemku. Až na dočasné stavby nebude možné, aby vlastník prodal pouze stavbu a pozemek si ponechal. Pokud stavba i pozemek mají rozdílného vlastníka, pak stavba nepřechází automaticky do vlastnictví vlastníka pozemku. Ustanovení § 3056 nového občanského zákoníku zakládá vlastníkovi pozemku předkupní právo ke stavbě a stejně tak vlastníkovi stavby předkupní právo k pozemku, na němž stavba stojí. Bude-li tedy kterýkoliv z vlastníků chtít svou věc prodat, bude mít povinnost nabídnout ji nejprve druhému vlastníkovi k odkoupení. Stavba se stane součástí pozemku až v okamžiku, kdy bude předkupní právo využito, tj. vlastník pozemku koupí stavbu na něm umístěnou či vlastník stavby koupí pozemek, na němž stavba stojí.
Nový občanský zákoník do občanského práva vrací tzv. právo stavby. Pozemek může být zatížen věcným právem jiné osoby (stavebníka) mít na povrchu nebo pod povrchem pozemku stavbu. Nezáleží na tom, zda se jedná o stavbu již zřízenou či v budoucnu zřízenou. Právo stavby se nabývá smlouvou, vydržením, anebo, stanoví-li tak zákon, rozhodnutím orgánu veřejné moci. Právo stavby bude možné zřídit jako právo dočasné s maximální délkou trvání 99 let.
Věcná břemena slouží k tomu, aby oprávněný mohl využít určitou část užitné hodnoty cizí věci. Pro vlastníka to znamená na druhé straně určité omezení, protože je naopak povinen něco dát, konat, trpět, nebo se něčeho zdržet. Podle obsahu povinnosti nový občanský zákoník rozlišuje služebnosti a reálná břemena.
Služebnosti – Příznačná pro služebnost je pasivita vlastníka věci, který je ve prospěch oprávněné osoby povinen buď něco strpět, například čerpání vody na svém pozemku, nebo se zdržet činnosti, kterou by jinak jako vlastník mohl vykonávat. Nový občanský zákoník vymezuje některé druhy služebnosti. Pokud v praxi vznikne potřeba zřídit služebnost, na kterou zákon nepamatuje, strany si jí mohou zřídit. Druhy služebností jsou: pozemkové služebnosti (služebnost inženýrské sítě, opora cizí stavby, právo na svod dešťové vody, služebnost stezky, průhonu a cesty, právo pastvy) a osobní služebnosti (užívací právo, požívací právo a služebnost bytu).
Reálná břemena – zavazují vlastníka služebné věci, aby ve prospěch jiné osoby něco aktivně konal, poskytoval jí nějaký užitek. Reálným břemenem může být zatížena pouze věc evidovaná ve veřejném seznamu. Právo z reálného břemene spočívá v tom, že ten, kdo je z něho oprávněn, má především právo na plnění a nebude-li plněno, pak mu náleží právo na náhradu, pro niž je možné vést exekuci na zatíženou věc. Hodnota věci tak zajišťuje plnění povinností z reálného břemene. Reálná břemena se v praxi využívají k tomu, aby zavázaly vlastníka jimi obtížené věci k nějakému konání, například udržovat studnu pro jiného vlastníka. Tím se liší od služebností, pro něž je charakteristická povinnost vlastníka služebné věci k nekonání
Další věcné právo, které může mít jedna osoba vůči cizímu majetku, je zástavní právo. Poskytnutím zástavy dává zástavce věřiteli jistotu za splnění povinnosti dlužníka. Pokud dlužník svůj dluh řádně a včas nesplní, může zástavní věřitel uspokojit svou pohledávku z výtěžku prodeje zástavy, nebo například i tak, že mu zástava tzv. propadne do jeho vlastnictví. Zástavní právo představuje na jedné straně velmi účinnou formu zajištění závazku, na druhé straně však také velmi nebezpečnou formu zajištění závazku pro ty, kteří svůj majetek jako zástavu poskytli, neboť se může stát, že o něj nenávratně přijdou. Zástavním právem lze zajistit dluh peněžitý i nepeněžitý. Zástavou může být každá věc, s níž lze obchodovat. Nový občanský zákoník upravuje zastavení pohledávky, podílu v korporaci, cenného papíru i účtu vlastníka zaknihovaných cenných papírů. Nově je upraveno zastavení cizí věci v zastavárenském závodu (§ 1344 nového občanského zákoníku). Důvodem úpravy je zvýšená ochrana skutečného vlastníka, který může požadovat po zastavárenském závodu její vydání, pokud prokáže, že věc pozbyl ztrátou nebo činem povahy úmyslného trestného činu.
Zástavní právo se zřizuje nejčastěji smlouvou, která musí být zpravidla písemná. Smlouva ale většinou ke vzniku zástavního práva nestačí. V některých případech nového občanského zákoníku vyžaduje zápis do příslušného seznamu, u movitých věcí jejich odevzdání zástavnímu věřiteli či třetí osobě, aby je opatrovala, nebo označení, že věc je zastavena.
Pokud dlužník svůj dluh řádně a včas nesplní, má věřitel právo uspokojit svou pohledávku výkonem zástavního práva, což spočívá ve zpeněžení zástavy ve veřejné dražbě. Nová je možnost ujednání, dle něhož si věřitel může zástavu ponechat, a to buď za libovolnou, či předem určenou cenu. Pokud si strany ujednaly, že zástava bude zpeněžena jinak než ve veřejné dražbě, věřitel musí při prodeji zástavy postupovat s odbornou péčí, nejen v zájmu svém, ale i v zájmu zástavního dlužníka Jinak platí, že věřitel je povinen usilovat o to, aby zástavu prodal za cenu, které je možné docílit při prodeji srovnatelné věci, za srovnatelných okolností, na daném místě a čase. Pokud tuto povinnost poruší, nemá to vliv na práva třetích osob, která tyto osoby nabyly v dobré víře. To znamená, že nabyvatel věci nenese důsledky toho, že věc koupil za nižší cenu. Zástavní dlužník může ale po věřiteli požadovat náhradu škody, která mu tím vznikla. Nový občanský zákoník řeší situaci, kdy dojde k převodu zástavy na jinou osobu, která byla v dobré víře, že na věci žádné zástavní právo nevázne. Pokud se nabyvatel nemohl o existenci zástavního práva dozvědět z veřejného seznamu či z rejstříku zástav, zákon jeho dobrou víru chrání. Nabytím vlastnictví zástavy proto dojde k zániku zástavního práva.
Nově je v novém občanském zákoníku obsažena správa cizího majetku. Každý, komu je svěřena správa majetku, který mu nepatří, ve prospěch někoho jiného, je správcem cizího majetku. Správce jedná jako zástupce vlastníka. Nový občanský zákoník rozlišuje dva základní druhy správy, a to prostou (při prosté správě je povinností správce pečovat o zachování podstaty a účelu majetku) a plnou (při plné správě vzniká správci širší oprávnění, neboť může s majetkem učinit vše, co je potřebné k jeho zachování, zhodnocení nebo rozmnožení.) V rámci právní úpravy správy cizího majetku je upraven svěřenský fond. Ten se vytváří vyčleněním majetku z vlastnictví zakladatele tak, že ten svěří správci majetek k určitému účelu smlouvou a svěřenský správce se zaváže tento majetek držet a spravovat. Podstata svěřenského fondu spočívá v tom, že zakladatel vyčlení ze svého majetku určitou část a svěří jí správci, který majetek spravuje ve prospěch určité osoby či za konkrétním účelem.