Život není ani černý, ani bílý, život je pestrý. Jsou chvíle, které nám přinášejí radost, ale také chvíle, které nás rozesmutní, nutí zpomalit, zastavit, rekapitulovat a vzpomínat. V pondělí 25. března 2024 jsme dostali smutnou zprávu, že odešel Zdeněk Sovík. Jeho přístup k životu, optimismus a touha pomáhat lidem byly neuvěřitelné.
Krásnou vzpomínku napsala Jana Hnyková a není třeba se opakovat. V odborech budeme na Zdeňka vzpomínat jen v dobrém a s poděkováním. Čest jeho památce.
Bc. Dagmar ŽITNÍKOVÁ, předsedkyně OS
V pondělí 25. března 2024 odešel na dlouhou pouť náš kolega a kamarád Zdeněk Sovík ve věku 68 let. Bylo to pár dní před tím, co jsme se dozvěděli, že je vážně nemocný. Zpráva, kterou jsem obdržela, že Zdeněk není již mezi námi, mě zarmoutila, chtěla jsem mu zavolat a podpořit ho. Už jsem to nestihla. Musela jsem se na chvíli zastavit a vzpomínat na to, co jsme společně prožili. Nebylo toho málo.
Byl mým kolegou ve výkonné radě, předsedou krajské rady Olomouckého kraje, členem Regionální rady Olomouckého kraje a především byl dlouholetým předsedou základní odborové organizace v přerovské nemocnici. Možná jsem nevyjmenovala všechny funkce, ale byl to člověk, který měl odborářské srdce a vždy hájil zaměstnance.
Vzpomínám si, jak mi vyprávěl o svém životě a nelehkých začátcích, kterými si prošel a které ovlivnily jeho život. Pral se za lidi a chtěl, aby se měli lépe. Vzpomínám si na návštěvu s předsedkyní Dášou Žitníkovou v dětském táboře v Čenkovicích, kde organizoval tábory pro děti zaměstnanců z nemocnic. Na dětech bylo vidět, že do tábora jezdí rády a pod vedením pana vedoucího Zdeňka Sovíka si užívají krásné prázdninové dny. Nebyly to jen tábory, ale i další akce pro děti a členy jeho odborové organizace.
Vzpomínám si, jak jsme jeli společně i s ostatními kolegy do Bruselu na návštěvu Evropského parlamentu. Vzpomínám si na společné akce, na kterých jsme protestovali, účastnili se různých setkání a taky se vzdělávali. A Zdeněk tu byl také s námi. Jeho postava byla nepřehlédnutelná. Pořád chtěl zhubnout, jenže moc se nedařilo, ale upřímně, kdyby Zdeněk zhubnul, to by pak nebyl on.
Musím vzpomenout ještě na jeho vyprávění o své rodině, měl moc rád svou ženu a své dcerky a moc se těšil z vnoučat, která mu dělala velikou radost. Měl rád lidi a lidem se věnoval celý život jako zdravotník, odborář, manžel a táta.
Zdeňku, dávej tam nahoře na nás pozor, protože ty moc dobře víš, že odbory musí být stále ve střehu a hájit své postavení, práva zaměstnanců, bojovat za lepší pracovní podmínky a odměňování. A děkuji za všechno, co jsi pro odbory udělal. Posunul jsi je o kus dál. Nebyla to lehká cesta, a ne každý by na ní obstál.
Čest Tvojí památce.
Mgr. Jana HNYKOVÁ, místopředsedkyně OS
