Poslední dobou hodně přemýšlím o tom, že nastala doba velkých změn. Společnost se hodně individualizovala, každý se stará sám o sebe, maximálně o rodinu a nejbližší známé. Solidarita, práce pro společnost, prosazování ideálů s tím, že je tahle práce zdarma a člověk ji dělá jen pro to, aby se ostatní měli lépe a společnost se někam posunula, to už se mezi lidmi moc nenosí. Řekla bych, že tahle individualizace společnosti, ať už za ni může kdokoli, vyhovuje politickým stranám. Pokud lidi přesvědčíte, že každý si může za svůj osud sám, každý je schopný si se zaměstnavatelem vyjednat důstojnou mzdu sám, každý je schopný hájit své zájmy sám a pokud se vám v životě nevede dobře, je to jen a jen vaše vina a selhání, v podstatě produkujete velmi slabou a nešťastnou společnost.
Vždyť každý by se chtěl narodit hezký, nadprůměrně inteligentní, studijní typ s povahovými vlastnostmi předurčujícími úspěch a výnosné povolání. Ale bohužel tak to není. Každý máme ve vínku něco jiného, jeden potřebujeme druhého a jen dohromady můžeme utvořit zdravou a silnou společnost.
Řekla bych, že odboráři jsou jeden z posledních ostrůvků nadšených lidí, kteří dokážou pracovat pro druhé, dokážou se sebeobětovat a věří svým ideálům. O to je naše práce v posledních letech těžší, protože pokud stojíme na barikádě sami, budeme k smíchu. Pokud za námi budou stát stovky a tisíce lidí, dokážeme nemožné. Aneb jak se říká: „Kdo bojuje, může prohrát, kdo nebojuje, prohrál“. Pokud by nebylo odborů, stále bychom pracovali dvanáct hodin denně včetně sobot a o placené dovolené bychom si mohli nechat jen zdát. Za vším je spousta práce, jednání, protestů a stávek.
Tím, že v posledních letech je málokdo ochotný obětovat svůj osobní čas na odborářské aktivity a protesty, více a více ulehčujeme některým politikům práci při destrukci společnosti.
Stačí se podívat na to, co provedla současná vláda. Při kumulované inflaci 43 % za poslední čtyři roky ministr financí Zbyněk Stanjura navrhoval dokonce snížení platových tarifů, na což díky odborům nedošlo. Následovaly dlouhé tahanice a vydírání ze strany vlády. Nakonec vláda zvýšení tarifů schválila, ovšem řádově nižší, než oprávněně požadovaly odbory, a nebylo finančně zajištěné. Reálné mzdy se tak nyní stále pohybují na úrovni reálných mezd roku 2018! Ceny stále stoupají, bydlení je nedostupné a mladí lidé nejsou schopni našetřit na byt ani při nadprůměrných příjmech. Porodnost klesá a místo toho, aby se rodičovství podporovalo, podpora rodin se rovná nule. Bylo zrušeno školkovné, odpočet na nepracující manželku, daňové odpočty na děti se nezvýšily spoustu let. Nově se zavedla daň nemocenského pojištění, snížil se odvod na FKSP a podobné změny, které se nejvíce dotkly zaměstnanců.
To, že se zrušily daňové odpočty ze zaplacených odborářských příspěvků, už považuji spíše za zlomyslnost, obzvláště kvůli tomu, že to byla úspora cca 500 korun za rok, což je ve státním rozpočtu nerozpoznatelná částka. Ale příspěvky, které podnikatelé platí Hospodářské komoře, se z daní můžou odepisovat stále.
A víte co? My jsme jim to dovolili. Sice se konalo pár demonstrací, ale žádné masové protesty politici nezaznamenali, proto se jim podařilo konsolidační balíček protlačit. A pak se lidé divili, když ve FKSP bylo maximálně na stravenky, zvýšily se jim daně a klesla životní úroveň. A politici zjistili, že to jde a můžou si dělat, co chtějí.
Takže máme vzhledem ke kupní síle nejdražší bydlení, nejdražší energie, potraviny a celkové životní náklady. Spousta domácností je na tom tak špatně, že ač jejich členové pracují, jsou nuceni si žádat o sociální dávky, aby přežili. Od politiků slyšíme, že je to osobní selhání, lidé se měli lépe učit, víc snažit, najít si druhou, třetí práci a v podstatě je jejich mizerná situace jejich neschopnost a ne selhání systému. Spousta z nás tuto rétoriku přijímá, byť je zvrácená. Nadáváme na imaginární zneužívače a neuvědomujeme si, že my jsme ti, kteří jsou systémem zneužíváni. Politici si zvykli, že stačí umět dobře mluvit, dát pár slibů a před volbami strašit opozicí a lidé si nechají vše líbit. A to jen proto, aby je ostatní nepovažovali za ty neschopné.
Bylo to vidět i na jednání s politiky, které se konalo 13. května v Praze. Blíží se volby, tak si vedení odborového svazu a LOK řeklo, že by bylo fajn, kdyby politici popsali zástupcům zaměstnanců, co zamýšlejí se zdravotnictvím a sociální péčí, jak chtějí řešit nedostatek pracovníků v čase, kdy populace stárne a potřeba zdravotní a sociální péče se bude navyšovat. Na jednání byli pozvaní předsedové všech politických stran s šancí uspět ve volbách do Poslanecké sněmovny a sjeli se zástupci zaměstnanců z celé republiky.
Nikdo snad ani nečekal, že se tam osobně objeví Vít Rakušan s Petrem Fialou, ale zástupce od každé politické strany byl očekáván. Moc nás překvapilo, že dorazil jen předseda hnutí ANO, Andrej Babiš, předsedkyně KSČM Kateřina Konečná. Za SOCDEM se zúčastnil místopředseda Radek Scherfer a za SPD poslanec Jan Síla. Ostatní se omluvili. Čekali jsme ještě Václava Pláteníka za KDU-ČSL, ale ten tomu nasadil korunu tak, že nepřišel bez omluvy. Prostě nám vládní politici opět naznačili, že zaměstnanci pro ně nejsou důležití. Ano, když by se zase řítil průšvih typu covid, zase budeme na piedestalu, ale jinak jim nestojíme ani za to, aby nám šli představit své vize a plány.
Tohle mě strašně štve. Pohrdají námi, ale my si to necháme líbit a spousta z nás jim to stejně u voleb hodí. A neuvědomujeme si, že volíme proti svým zájmům, volíme nenavyšování mezd a platů, snížení životní úrovně a destrukci péče.
Ale já stále chci věřit, že to takhle nebude napořád. Že lidé pochopí, že společnost je jen tak silná, jako její nejslabší článek. Že empatie, solidarita a zájem jeden o druhého nám nejen mohou významně zlepšit pracovní a mzdové podmínky, ale v takové společnosti se nám všem bude lépe žít.
Já sama za sebe děkuji, že můžu být členem tohoto úžasného odborového svazu. Potkala jsem tady spoustu lidí, kterých si nesmírně vážím a jsou pro mě velkou inspirací a vzorem. A stále věřím našemu odborářskému heslu, že společně jsme silnější a společně můžeme dokázat nemožné.
Martina Hvozdenská – vizitka
Je mi 50 let a pracuji jako všeobecná sestra na plicním oddělení. Jsem předsedkyní odborové organizace v Krajské nemocnici T. Bati, členka krajské rady Zlínského kraje, členka tripartity, komise pro zdravotnictví a zdravotního výboru ve Zlínském kraji a členka dozorčí rady odborového svazu. Mám tři již velké děti. A volný čas? Ten téměř nemám :-) Jsem odborářka tělem i duší…