Ministerstvo práce a sociálních věcí dalo do připomínkového řízení novelu vyhlášky č. 505/2006 Sb., kterou se provádí zákon o sociálních službách. V roce 2026 se navyšují úhrady klientů za poskytování sociálních služeb. Konkrétně mimo jiné u pobytových služeb se navyšují maximální úhrady za celodenní stravu z 260 Kč na 290 Kč a za ubytování z 315 Kč na 335 Kč (u jednolůžkového pokoje na 380 Kč). Tedy maximální měsíční úhrada za ubytování a stravu je 18 750 Kč (počítám 30 dnů).
Jsem názoru, že pokud zůstane zachován § 73 odst. 3 zákona o sociálních službách (č. 108/2006 Sb.), tedy že 15 % z příjmů klienta musí zůstat klientovi, je nadbytečné stanovat vyhláškou maximální úhrady. Ti nízkopříjmoví pak uhradí 85 % svého příjmu za pobyt a stravu bez ohledu na ceník úhrad. Těch 15 % z příjmů klienta musí zůstat klientovi, a to na zajištění osobních potřeb (hygiena, ošacení atd.). To považuji za únosnou hranici, pokud ubytování, stravování a péče budou zajištěny. Pokud tedy vezmeme předpokládaný průměrný důchod v roce 2026 21 839 Kč a odečteme těchto 15 %, dostaneme se na částku 18 563 Kč. Tedy ani občané s průměrným důchodem nebudou mít na takto stanovenou maximální úhradu pobytové sociální služby.
Je také otázkou, kdo uhradí rozdíl po snížení úhrady. Zatím je to na poskytovateli. Pochopitelně pak jsou pro něj „zajímavější“ klienti s vyššími příjmy. Přitom nyní budou přibývat klienti s nízkými důchody, většinou OSVČ z devadesátých let, kteří platili minimální sociální pojištění. A ti s vysokými příjmy ať klidně zaplatí více. Problém je ale také, jak zjišťovat příjem klienta. Pokud je to jen důchod, tak se to většinou dozvíme. Ale může mít ještě další příjmy – za nájem bytu, domu či pozemku, dividendy, úroky apod. Potom se dá sdělení výše příjmů nahradit jen čestným prohlášením a je otázkou, zda na něco klient nebo jeho opatrovník „nedopatřením nezapomene“.
Průměrný náklad na jednoho klienta a měsíc v pobytovém zařízení sociálních služeb je cca 60 000. V „kvalitnějším způsobu poskytování sociální péče“, tedy komunitních službách, jako je chráněné bydlení, je průměrný měsíční náklad cca 100 000 Kč za měsíc. Z toho zhruba 80 % jsou osobní náklady na pracovníky. Úhrady klientů pokrývají jen část celkových nákladů poskytovatelů pobytových sociálních služeb, tedy náklady na stravu a ubytování. Náklady na péči jen z malé části kryje příspěvek na péči. Úhrady ze zdravotního pojištění i dary jsou také příjmem, ale pokryjí jednotky procent. A pak už zbývají jen peníze z veřejných rozpočtů, které musí pokrýt zhruba polovinu celkových nákladů. Tedy státní rozpočet, a pak rozpočty krajů a obcí – zde jsou velké rozdíly v přístupu, navíc to není jejich povinnost. Tyto dotace jsou zatím štědré, ale jen pro poskytovatele zařazené v základní síti. Ti poskytovatelé, co nedostávají státní dotace, pak musí vymýšlet další fakultativní služby či dary od rodinných příslušníků… Jak dlouho to bude pro tyto poskytovatele únosné?
Přitom do sociálních služeb v ČR musí přijít více peněz, jedině tak se mohou rozvíjet. Podle oficiálních statistik bude potřeba v roce 2035 v pobytových službách 120 000 lůžek oproti nynějším 80 000. A míst v domovech pro seniory se již dnes nedostává. Bude potřeba nejen postavit další domovy, ale i získat další pracovníky. Jednou z cest je navyšování úhrad od klientů. A pak je tady ona diskutovaná (a v mnohých vyspělých zemích zavedená) alimentační povinnost (předáním do pobytového zařízení se rodina zbaví větší části odpovědnosti za zajištění péče o postiženou blízkou osobu) či majetková spoluúčast (mnozí klienti vlastní velký majetek nebo převedli majetek na své příbuzné). Ale zde je obtížné to definovat a v ČR prakticky v době populistických vlád politicky neprůchodné…
Navíc usilujeme o lepší platové ohodnocení zaměstnanců v sociálních službách. Zatím na lepší kvalitu péče doplácejí zaměstnanci poměrně nízkým platovým ohodnocením. Přitom již nyní chybí v sociálních službách v ČR 3000 zaměstnanců. Kde tedy vzít na vyšší platy zaměstnanců sociálních služeb?
Státní rozpočet je prázdný, respektive v deficitu. No, jednu možnost bych viděl. Státní rozpočet dnes vydává velké prostředky na transformaci sociálních služeb z velkých domovů do komunitních chráněných bydlení – zde provozní náklady na klienta narůstají na zhruba dvojnásobek, včetně potřeby dalšího personálu. Pochopitelně někdo musí zafinancovat i nákup či výstavbu domků pro chráněné bydlení. Přinese to možná kvalitnější péči o klienty, mnohdy to ale nepřináší nějaký znatelný efekt.
Zkrátka pokud chceme zlepšovat péči, musíme na to mít. Neodpustím si tato fakta: Domov u lesa Tavíkovice, kde jsem byl v letech 2004-24 ředitelem, má v roce 2025 dotaci ze státního rozpočtu prostřednictvím Jihomoravského kraje pro domov 266 tisíc Kč na klienta a rok, pro chráněné bydlení dotaci 622 tisíc Kč na klienta a rok. To je zhruba průměrný roční čistý výdělek normálního občana pracujícího na plný úvazek. A to nemluvím o rovném přístupu k dotacím.
No a pak je tady ještě jedna možnost (zatím hojně aplikovaná) – strčit hlavu do písku a tvářit se, že čas to nějak vyřeší. A pak se budeme v roce 2035 divit, nebo se zkrátka smíříme se stavem, že malé procento postižených (či starých) občanů bude mít vzorovou péči a na drtivou většinu dalších se nedostane. O část se třeba postará rodina, ale většina bude v existenčních potížích. Potom to třeba budeme zachraňovat pastouškami…
