Zákon o právních poměrech zaměstnanců ve veřejné správě by se týkal, pokud bude schválen, našich členů, kteří pracují v krajských hygienických stanicích. Návrh zákona předložil do vnějšího připomínkového řízení ministr vnitra Jan Kubice.
Odbory s předloženým návrhem zákona, který se zkráceně nazývá zákonem o úřednících, zásadně nesouhlasí a odmítají jej jako celek. Zásadní výhrady se vztahují především ke koncepční neujasněnosti návrhu zákona, k jeho věcnému obsahu, k nejednotné terminologii, a tím i k nejasnosti textu některých ustanovení a jejich neprovázanosti a k významné nevyváženosti jednotlivých částí návrhu zákona.
Odbory nadále odmítají jednotnou právní úpravu právního postavení úředníků ve veřejné správě. Tento názor ve věci zachování oddělené právní úpravy právního postavení úředníků státní správy a úředníků územních samosprávných celků je konzistentní již od roku 2006. Odbory trvají na tom, aby byla zachována samostatná právní úprava úředníků vykonávajících v orgánech státní správy a ve správních úřadech správní činnosti. Obdobně je nutno trvat na zachování samostatné právní úpravy, upravující právní postavení úředníků územních samosprávných celků, která se navíc v praxi osvědčila, jak ostatně připouští i sám předkladatel a zdůvodňuje tím použití této úpravy na právní vztahy úředníků a zaměstnanců veřejné správy.
Předkladatel v důvodové zprávě tvrdí, že „zákon zajistí vyšší profesionalitu výkonu veřejné správy, sníží dosavadní vysokou fluktuaci úředníků a přinese zřetelné vymezení politického vlivu tím, že jasně rozlišuje úřednické a politicky obsazované pracovní pozice“. Oprávněnost tohoto tvrzení však z vlastního návrhu zákona nevyplývá. Lze důvodně předpokládat, že zákon nezajistí vyšší profesionalitu výkonu veřejné správy, neboť navrhovaný způsob a rozsah vzdělávání je již nyní plně funkční v případě úředníků územních samosprávných celků a územní státní správy a z větší části také u zaměstnanců ústředních orgánů státní správy. Z ustanovení návrhu zákona nevyplývá opodstatněnost uvedeného názoru. Návrh zákona nezvyšuje (v případě úředníků územních samosprávných celků), případně jen mírně zvyšuje (v případě úředníků ústředních orgánů státní správy), dosavadní právní ochranu úředníků. Navrhovaná právní úprava nejenže nepřinese snížení vysoké fluktuace úředníků, neboť nevytváří k tomu dostatečné podmínky například v oblasti odměňování, v míře kompenzací zvýšených povinností a omezení, v jistotě a stabilitě pracovního místa včetně vyšší právní ochrany a zvláště v nedostatečné depolitizaci především v oblasti ústřední státní správy, ale povede ve svých důsledcích k destabilizaci veřejné správy.
Odlišení úřednické a politicky obsazované funkce ve státní správě bez jednoznačného zákonného definování vzájemných vazeb například mezi státním tajemníkem a ministrem, definování pozice náměstka ministra na straně jedné, a bez stanovení odpovídající míry ochrany úřednických pozic (počínaje státním tajemníkem) před politickými vlivy na straně druhé, nelze pokládat za depolitizaci veřejné správy. Vzhledem k tomu, že není řešena odpovídajícím způsobem depolitizace státní správy, nelze hovořit ani o transparentní odpolitizaci výkonu veřejné správy.
Zásadně nelze souhlasit s tvrzením předkladatele, že navrhovaný zákon je naplněním čl. 79 odst. 2 ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky. Článek 79 odstavec 2 zní „Právní poměry státních zaměstnanců v ministerstvech a jiných správních úřadech upravuje zákon“. Ústava v čl. 79 odst.2. hovoří o tom, že právní poměry státních zaměstnanců v ministerstvech a jiných správních úřadech upravuje zákon. Nehovoří o právní úpravě úředníků územních samosprávných celků, ani o tom, že právní úprava má být shodná pro úředníky „státní“ a úředníky územně samosprávných celků. Nelze tedy hovořit o tom, že navrhovaný zákon je naplněním čl. 79 odst. 2 ústavního zákona č.1/1993 Sb., Ústava České republiky. Jedná se o účelové tvrzení. Skutečným naplněním čl. 79 odst. 2 je stávající zákon č. 218/ 2002 Sb., služební zákon.
Rovněž je nutné odmítnout argumentaci předkladatele, kterým je Ministerstvo vnitra, jíž zdůvodňuje potřebu sjednocení úpravy. Spojený model veřejné správy nemůže být důvodem ke sjednocení právní úpravy jak v oblasti pracovních poměrů, tak v oblasti vzdělávání. Předkladateli návrhu zákona není jasné, z jakého principu vychází spojený model veřejné správy. Spojený model veřejné správy znamená, že právními předpisy stanovené činnosti (agendy) zajišťují, (vykonávají) za stát v přenesené působnosti zákony stanovené příslušné územní samosprávné celky (některé obce, kraje). Snaha o sjednocení činností mezi oběmi cílovými skupinami je věcně neopodstatněná, nekoncepční, protože společné činnosti vykonávané v územních samosprávných celcích a ve státní správě jsou minimální. Totéž platí také o prostupnosti vzdělání mezi státní správou a územní samosprávou. Nelze souhlasit s velmi extenzivním rozsahem institucionální působnosti, která je navíc ještě rozšířena také na zaměstnance bezpečnostních sborů. Argumentace předkladatele, že „…speciální působnost zákona na zaměstnance veřejné správy zařazené v organizačních složkách státu, bezpečnostních sborech a úřadech územních samosprávných celků se navrhuje proto, že stálou hlavní činností těchto zaměstnanců je výkon správních činností, tedy plnění úkolů v oblasti státní správy nebo samosprávy územního samosprávného celku. Důvodem je, že tito zaměstnanci přímo ovlivňují kvalitu výkonu veřejné správy…“ není v případě zaměstnanců Policie ČR, Vězeňské služby ČR pravdivá. Není totiž pravda, že stálou hlavní činností těchto zaměstnanců je výkon správních činností. V případě obou uvedených skupin zaměstnanců přichází v úvahu výkon správních činností jen ve velmi omezeném až zanedbatelném rozsahu, jak vyplývá z příslušných zákonů. Totéž ostatně platí i o zaměstnancích Hasičského záchranného sboru a Celní správy.
Odbory trvají na tom, aby se institucionální působnost zákona v případě státní správy vztahovala analogicky jako v zákoně č. 218/2002 Sb., služební zákon, pouze na organizační složky státu, které jsou ze zákona správním orgánem či správním úřadem, a v případě územní samosprávy aby byl zachován stávající stav daný zákonem č. 312/2002 Sb., o úřednících územních samosprávných celků. Je zcela nezbytné, aby institucionální působnost zákona, tj. zaměstnanci kterých úřadů a správních orgánů budou spadat do jeho působnosti, byl stanoven zcela jednoznačně a určitě.
Odbory zásadně nesouhlasí s navrženou osobní působností zákona a s navrženou kategorizací zaměstnanců. Není žádný věcný důvod, proč by předložená právní úprava měla odlišně definovat pozici úředníka a zaměstnance veřejné správy, neboť z logiky věci a charakteru jimi vykonávaných činností je nezbytné obě skupiny zaměstnanců pokládat za úředníky, navíc na sobě svými činnostmi vzájemně závislé. Markantní je to například v případě zaměstnanců připravujících veškeré nezbytné podklady pro správní rozhodnutí včetně návrhu vlastního rozhodnutí. U této skupiny z formulace znění zákona navíc není jasné, do které skupiny budou zařazeni.
Totéž se týká také zaměstnanců zařazených v bezpečnostních sborech, z nichž většina zajišťuje podmínky pro výkon činnosti bezpečnostního sboru nebo přímo plní činnosti stanovené zákonem pro příslušný bezpečnostní sbor, které nemají charakter správních činností ani charakter činností uvedených v návrhu zákona u kategorie zaměstnanců veřejné správy a přitom nemají manuální charakter. Máme na mysli především zaměstnance Policie ČR a Vězeňské služby ČR.
Předkladatel v důvodové zprávě neuvádí věcné důvody, které ho vedly k navržené diferenciaci a kategorizaci mezi úředníky a zaměstnanci veřejné správy. Navíc návrh zákona ponechává rozhodování o zařazení do kategorie úředník a zaměstnanec veřejné správy na příslušné organizační složce, což zakládá značnou míru subjektivnosti, která ve svých důsledcích může vést k neopodstatněné rozdílnosti v provedené kategorizaci mezi jednotlivými srovnatelnými organizačními složkami. I z tohoto důvodu navrhovaná kategorizace postrádá smysl. Je důvodné trvat v případě úředníků samosprávných celků na zachování stávajícího rozsahu osobní působnosti v zákoně o úřednících územních samosprávných celků a v případě úředníků státní správy trvat na zachování rozsahu osobní působnosti, který byl použit v zákoně o státní službě.
Rozpor mezi zněním závěrečné zprávy a návrhem zákona je také v případě odměňování. Podle závěrečné správy bude odměňování úředníků odlišné od zaměstnanců veřejné správy. Návrh zákona však naopak předpokládá zachování stávajícího nařízení vlády.
Zásadně nelze souhlasit s tvrzením, že nároky na státní rozpočet přijetím předloženého návrhu zákona nevzniknou. Zejména v oblasti vzdělávání, pokud by bylo přijato navržené řešení, vzniknou značné náklady především státu, neboť takto extenzivně koncipované a extrémně centralizované vzdělávání si zvýšené náklady jednoznačně vyžádá.
Za zásadní vadu návrhu zákona je nutno pokládat rovněž absenci návrhů prováděcích předpisů, na něž návrh zákona odkazuje, a především absenci návrhu zákona, jímž se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o úřednících tzv. doprovodného či změnového zákona. Bez předložení těchto návrhů, zejména bez současně předloženého návrhu tzv. změnového zákona, nelze návrh zákona odpovědně posoudit, zvláště když návrh sám je koncipován jako speciální právní úprava pracovněprávních vztahů zaměstnanců veřejné správy k obecné úpravě obsažené v zákoníku práce a odkazuje dále na změny jiných právních předpisů.