S potěšením jsem konstatoval, že Bára Vančurová se kvalifikovaným způsobem snaží o osvětu na úseku bezpečnosti a ochrany zdraví při práci (BOZP). Naposled se zabývala problematikou kategorizace prací. Jde zdánlivě o jednoduchou věc, neboť hygienické limity, na jejichž základě se zařazování prací do jednotlivých kategorií provádí, jsou podrobně popsány v právních předpisech, ale praxe ukazuje, že to tak jednoduché není.
V oblasti zdravotnictví a sociálních služeb jsou asi majoritní faktory fyzické zátěže a pracovních poloh a expozice biologickým činitelům. Jak se vyvíjela právní úprava (zákon č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví, a vyhláška č. 432/2003 Sb.), došlo již před časem ke změně v tom, že zařazení prací musí být dokládáno výsledky měření, jde-li o měřitelný faktor, přičemž u fyzické zátěže a pracovních poloh může být, při zařazení do kategorie druhé nerizikové, měření nahrazeno odborným posouzením, oba dva úkony však smí provádět jen držitel příslušné akreditace. To stojí peníze a oněch držitelů akreditace je jako šafránu, takže sehnat jej v přiměřeném čase je v praxi obtížně řešitelný úkol, zaměstnavatelé s tím mají problém, takže mnohdy tuto věc neřeší vůbec. Jak by jinak bylo možné, že vyskytující se nemoci z povolání – nejčastější je syndrom karpálního tunelu – se častěji vyskytují v nerizikových kategoriích než v těch rizikových? K fyzické zátěži, s ohledem na zdravotnictví a sociální služby, jedna důležitá poznámka: již před mnoha lety se v nařízení vlády č. 361/2007 Sb., konkrétně v § 28, objevilo konstatování, že za ruční manipulaci s břemenem se pokládá též zvedání a přenášení živého břemene, přesto se občas setkávám s tezí, že živé břemeno není břemeno.
Pokud se týká expozice biologickým činitelům, je hlavním rozlišovacím kritériem mezi kategorií druhou a třetí to, zda se jedná o vědomé zacházení nebo jiné zacházení s biologickým činitelem skupiny 2 a 3. Definice je ovšem trochu širší, hovoří se i o zdrojích a přenašečích. Tady jsme narazili v covidové době na nejednotný přístup hygienických stanic k pracovníkům odběrových center, zejména oněch „ad hoc“ zřízených v různých unimobuňkách a stanech. Vědomě sice s virem nepracovali, ale s jejich zdroji a přenašeči ano, neboť zdravý člověk tam většinou asi nešel. To mělo konsekvence do uznávání nemocí z povolání, kdy některé krajské hygienické stanice požadovaly prokázání kontaktu s pozitivním případem, což nebylo v souladu s platnou právní úpravou. I z našeho podnětu, za podpory ze strany Společnosti pracovního lékařství, vydal hlavní hygienik několik metodických pokynů k zastavení tohoto „non lege artis“ přístupu.
U nemocí z povolání mě překvapil masivní jev „disimulace“ u pracovníků zdravotnictví a sociálních služeb, ale to je jiná disciplína.
Proč kategorizace prací nabývá na důležitosti? Víme, že v souvislosti s tzv. důchodovou reformou se hovoří o možnostech dřívějších odchodu do důchodu pro některé profese a Ministerstvo práce a sociálních věcí operuje právě se zařazením do kategorií práce. Není zpochybňováno zvýhodnění zaměstnanců pracujících v kategorii 4., kde jsou vysoce překračovány hygienické limity, boj je alespoň o nějaké práce v kategorii 3.
Zbyněk MORAVEC, emeritní inspektor BOZP OS, nyní specialista BOZP ČMKOS a člen Rady vlády pro BOZP
