Mám konkrétní dotaz ohledně krádeže kola v naší nemocnici. Kolo bylo na místě tomu určeném. Uzamykatelná kóje na parkování kol pro zaměstnance, otevírání na čipovou kartu zaměstnance, kóje jsou součástí parkovišť pro automobily zaměstnanců uvnitř areálu nemocnice. Pachatel násilně vypáčil vstup do kóje a zároveň přeštípl zámek, kterým bylo kolo zabezpečeno ke kolostavu. Pachatel byl natočen kamerovým systémem a následně cca po měsíci dopaden policií ČR, ke krádeži se přiznal. Kolo v pořizovací hodnotě 40 000 Kč (lze doložit) prodal cca za 1000 Kč. Nemocnice je pojištěna proti krádeži, nevím do jaké výše. Zaměstnanec, člen ZO, byl nyní vyrozuměn nemocnicí, že jelikož byl pachatel dopaden, nemá na odškodnění z pojištění nemocnice nárok a má náhradu škody soudně vymáhat po pachateli. Na internetu jsem zjistil, že v těchto případech pojišťovny spolupracují s policií, škodu vyplatí, jelikož pobírají částku za pojistné a vyplacenou škodu uplatňují soudně po pachateli. Rád bych měl jistotu, že zaměstnanec má nárok na určité odškodnění (nemocnice platí pojistné) a pojišťovna má možnost vymáhat částku po pachateli. Událost se stala cca před 4 měsíci.
Je třeba přísně rozlišovat mezi a) nároky zaměstnance vůči zaměstnavateli z titulu krádeže kola z uzamykatelné kóje a mezi b) nároky zaměstnavatele vůči pojišťovně a/nebo pachateli. Z pohledu pracovního práva může být zaměstnanci de facto jedno, zda je zaměstnavatel pojištěn nebo není, protože pokud došlo ke škodní události spočívající v krádeži kola, které bylo umístěno v uzamykatelném prostoru přístupném prostřednictvím čipové karty, pak nepochybně byla zaměstnanci odcizena jeho věc odložená na místě k tomu určeném nebo obvyklém.
Dosavadní judikatura považuje jízdní kola za věci, které se do práce obvykle nosí, a tudíž za jejich poničení či odcizení zaměstnavatel odpovídá. Dokonce i kdybychom připustili, že se v daném případě jednalo o velmi kvalitní jízdní kolo (u něhož by zaměstnavatel zpochybňoval, že takto kvalitní kola nejsou podle jeho názoru věcmi, které se do práce obvykle nosí), pak v dotazovaném případě zaměstnavatel – tím, že bylo kolo v uzamykatelném prostoru přístupném pouze na čip – zjevně přijal jízdní kolo do tzv. zvláštní úschovy (§ 268 odst. 2 zák. práce), tudíž zaměstnanci odpovídá za škodu na ukradeném jízdním kole v plném rozsahu, a to bez ohledu na skutečnost, zda byl pachatel později dopaden nebo zda je či není zaměstnavatel na podobné případy pojištěn.
Není proto nijak právně opodstatněný závěr zaměstnavatele o tom, že zaměstnanec – jen proto, že pachatel byl dopaden – nemá od zaměstnavatele nárok na náhradu škody. Postoj zaměstnavatele, který zaměstnance odkazuje na to, že si má náhradu škody sám na své náklady a na své riziko soudně vymáhat po pachateli, je třeba považovat za alibistický. Pokud ke škodě došlo v přímé souvislosti s plněním pracovních úkolů a věc (kolo) byla odložena na místě k tomu určeném, tak zaměstnanec zásadně nemá povinnost škodu uplatňovat přímo po pachateli. I v těchto škodních věcech se projevuje ochranná funkce pracovního práva, tj. že škodu vzniklou zaměstnanci v přímé souvislosti s plněním pracovních úkolů musí zaměstnanci nahradit přímo zaměstnavatel (viz zejména § 267–268 zákoníku práce).