Milé kolegyně, milí kolegové, dovolím si v tento koncem roku trochu vzpomínkový hodnotící čas sdělit malý příběh…
Jako malá holka jsem měla oblíbeného medvídka, dostala jsem jej od dědečka, který byl delší dobu v plicním sanatoriu. Dovezl mi ho, abych si lépe na dědu zvykla. Medvěd měl jméno Michálek a byl moje nejmilejší hračka, takřka „člen rodiny“.
Víra k Bohu v naší rodině byla od raného dětství silným hnacím motorem. Vzpomínám si, že jsem si jednou klekla k oltáři v hlavním kostele, úpěnlivě se modlila, aby Michálek promluvil a reagoval na moje hovory.
Bylo to období předvánoční, jiné přání jsem pod stromeček neměla. Moje zklamání, když o Štědrém dni nepromluvil, bylo velké. Maminka mi vysvětlila, že moje přání nebylo reálné.
Dnes mi někdy připadá, že se mnozí z nás chováme jak ten medvěd. Někdo k nám úpěnlivě volá a prosí a my jej neslyšíme, ignorujeme nebo si vymyslíme, proč jej nemůžeme vyslechnout nebo mu pomoci. Není to paušální a naštěstí mám kolem sebe lidi, kteří nejsou hluší ani slepí.
Možná by v nás mohla alespoň v tuto dobu vyrůst víra v dobro a zapojení se do procesu za dobrou věc. Naše dětská víra s pomocí Boží i našich blízkých přerůstá ve víru mladých, posléze dospělých, zralých lidí. Možná nám někdy chybí ta dětská bezmezná důvěra v Boží pomoc. Ať tedy vnímáme Boží přítomnost, kéž máme blízko sebe „své maminky“ – lidi, kteří nás ve víře i v našem životě podrží. V dnešní uspěchané a ekonomicky vybičované době je tato duchovní i fyzická pomoc potřeba tím víc.
Vše nejlepší a hodně Boží milosti v roce 2014 přeje MVDr. Zuzana Bartošová, předsedkyně MO OSZSP ČR KHS Olomouc