My smlouvu dostaneme, ostatní nás nezajímají… Právě tato slova bohužel momentálně často slýcháme od kolegů odborářů i ostatních zaměstnanců českých nemocnic. Smutné je, že nejde ani o jednotlivce, ani o výjimku, jedná se o realitu v mnoha zařízeních a téměř všech krajích. Dost smutný obrázek nejen chybějící solidarity mezi zaměstnanci ve zdravotnictví, ale také nezájmu zdravotníků o pacienty.
Už druhým rokem se veřejně diskutuje o restrukturalizaci sítě nemocnic. Odborový svaz zdravotnictví a sociální péče ČR opakovaně do této diskuse a jednání na všech úrovních intenzivně vstupuje a informuje své členy o hrozbách ohrožení nejen dostupnosti zdravotní péče, ale i tisíců pracovních míst.
Sekce nemocnic v minulém období několikrát vyzývala odborové organizace, aby byly ve střehu, snažily se získat co nejvíce informací ze svého zařízení a regionu a zapojit se v rámci možností do jednání o tvorbě sítě nebo alespoň aktivně vést dialog se svými zaměstnavateli na toto téma a pokusit se, třeba i za pomoci médií a protestů, případné návrhy na nepřiměřené rušení oddělení a nemocnic zvrátit. Přístup mnoha našich kolegů ale byl, a někde i dosud je, velmi laxní. Pravděpodobně si všechna varování připustí a plně uvědomí až tehdy, kdy půjde přímo o jejich pracovní místa. Jen jestli už potom nebude pozdě…!?
Dnes se „láme chleba“, zdravotní pojišťovny stále neuzavřely smlouvu o poskytování péče na dalších pět let s většinou nemocnic v ČR (smlouvu má k pololetí letošního roku pouze necelá třetina nemocnic) a probíhají opakovaná tvrdá vyjednávání s řediteli a zřizovateli o drastickém rušení celých oddělení, někdy i nemocnic. Nejhorší situace je tam, kde pasivně vyčkávali také zaměstnavatelé a kraje i města, která nemocnice spravují. Pravděpodobně do poslední chvíle doufali, že na ně se prstem neukáže… Nyní je realita dostihla.
Sledujete-li stav jednání v jednotlivých krajích, situace je výrazně odlišná. Očekává se, že někde vůbec k dohodě nedojde a začne se znovu po podzimních krajských volbách. Na toto ale nelze příliš spoléhat, pod časovým tlakem zbývajících pouhých dvou měsíců platnosti starých smluv budou muset dotčená zdravotnická zařízení pravděpodobně přistoupit téměř na cokoliv, co jim pojišťovny nadiktují. Bez smlouvy na poskytování péče prakticky fungovat nemohou!
Přes všechna varování odborů i sdružení zaměstnavatelů (Asociace českých a moravských nemocnic) a přes mnoho rozeslaných informací přímo do nemocnic je najednou mezi zaměstnanci i odborovými organizacemi velká část překvapených a udivených: Jak je to možné, že jim chtějí zrušit oddělení, propouštět zaměstnance? Co mají teď dělat…? Ptají se také, co pro ně udělá odborový svaz.
A co jste dosud udělali vy sami? Zkuste si položit i tuhle otázku. Jenom čekali a doufali?! Nechci být nespravedlivá, pak jsou tu samozřejmě ti druzí, kteří celé dlouhé měsíce aktivně vystupují a bojují za zachování struktury oddělení své nemocnice pokud možno v původním rozsahu nebo se snaží vyjednat s řediteli a zřizovateli nejméně bolestivou cestu snižování počtu personálu, případně jeho přesun na jiná pracoviště. Třetí nejmenší skupinkou jsou ti, kteří také stále myslí na ty nejslabší, těžce nemocné a kteří nedokáží pochopit například redukci onkologických oddělení. Tito se ptají, co bude dál a jak bude systém jako takový vůbec fungovat.
Asi jsem čekala od nás všech něco víc. Nejspíš to, že budeme bojovat MY všichni společně, držet spolu, podporovat a bránit jeden druhého, že nepůjde většinou jen o aktivní odpor vedení odborového svazu proti rušení nemocnic na celostátní úrovni. Vždyť kromě likvidace dostupné péče pro pacienty, kterými ostatně je někdy každý z nás, jde o naše pracovní místa! Čekala jsem, že i když JÁ mám své pracovní místo jisté, budu jako odborář v rámci solidarity bojovat za záchranu pracovních míst kolegů… A také, že jako zdravotníci nejlépe pochopíme, jak musí být pacientům i našim kolegům v sousedním městě, kde chtějí nemocnici třeba úplně zavřít nebo zlikvidovat polovinu oddělení. Že se jim pokusíme pomoci jakoukoliv formou, třeba i v protestech. OMYL! Většině z nás je to jedno. Poslední týdny slýchám větu „My smlouvu dostaneme, ostatní nás nezajímají…“ stále častěji.
Věřte, je mi to líto… Udělat něco pro druhé se zkrátka dnes nenosí už ani mezi odboráři, u kterých hodnoty jako solidarita a zájem o druhé bývaly tím nejdůležitějším.