Nový občanský zákoník (zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník) vychází z právní úpravy, která byla obsažena v minulém občanském zákoníku (zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, který byl k 1. lednu 2014 zrušen). Nová úprava upravuje nejen majetkovou, ale i nemajetkovou škodu. Na tomto místě je třeba uvést, že nový občanský zákoník používá místo pojmu škoda u nemajetkové škody pojem újma. Nový občanský zákoník vychází nadále z koncepce bývalého občanského zákoníku, že se zásadně hradí majetková újma (škoda), zatímco nemajetková újma jen v případech taxativně stanovených, ale případy, kdy poškozenému vznikne právo na náhradu, respektive odčinění nemajetkové újmy, jsou v novém zákoníku pojaty poměrně široce.
Obecné předpoklady vzniku povinnosti hradit škodu však platí i pro vznik povinnosti odčinit nemajetkovou újmu. Nový občanský zákoník dosavadní právní úpravu nemění, ale pouze ji dotváří a zpřesňuje. Jde zejména o následující změny:
– zpřesnění terminologie a systematiky právní úpravy,
– rozpracování zvláštních případů náhrady škody,
– posílení právního postavení poškozeného,
– širší možnosti smluvní limitace,
– upřednostnění náhrady škody uvedením do předchozího stavu,
– zrušení paušálních limitů pro výpočet náhrady za ublížení na zdraví a usmrcení,
– rozšíření případů náhrady nemajetkové újmy.
Je třeba zdůraznit, že pokud nový občanský zákoník stanoví povinnost nahradit újmu, míní tím povinnost nahradit újmu majetkovou, tj. škodu. Povinnost nahradit nemajetkovou újmu vzniká pouze v případě, kdy to vyplývá ze smlouvy nebo ze zákona.
Ustanovení nového občanského zákoníku o předcházení škodám vycházejí z klasické zásady nikomu neškodit. Jde o obecnou prevenční povinnost obsaženou i v minulém občanském zákoníku, kterou však nový občanský zákoník upravuje úžeji.
Nový občanský zákoník rozlišuje prevenční povinnost v souvislosti s nebezpečím vzniku újmy konáním (aktivním postupem jednající osoby, která má obecně nastoupit jako bezvýjimečná), a případy zvláštní, kdy nebezpečí újmy na životě, zdraví, popřípadě na majetku má svůj základ ve zvlášť upravených situacích. Dále nový občanský zákoník vychází z pojetí, že kdo v soukromém styku koná, má konat tak, aby z toho nevznikla bezdůvodná újma jinému. Jako speciální typy prevenční povinnosti upravuje nový občanský zákoník tyto okolnosti vylučující protiprávnost:
– náhodu. Při náhodě platí, že újmu způsobenou náhodou nahradí ten, kdo dal ze své viny k náhodě podnět, zejména tím, že poruší příkaz nebo poškodí zařízení, které má nahodilé újmě zabránit.
– nutnou obranu. V případě nutné obrany platí, že ten kdo odvrací od sebe nebo od jiného bezprostředně hrozící nebo trvající protiprávní útok a způsobí přitom útočníkovi újmu, není povinen k její náhradě.
– krajní nouzi. Za tu jsou považovány situace, při kterých dochází k přímému ohrožení života a majetku. Kdo odvrací od sebe nebo od jiného přímo hrozící nebezpečí, není povinen k náhradě újmy tím způsobené, nebylo-li za daných okolností možné odvrátit nebezpečí jinak nebo nezpůsobí-li následek zjevně stejně závažný nebo ještě závažnější než újma, která hrozila, ledaže by majetek i bez jednání v krajní nouzi podlehl zkáze.
– omluvitelné vzrušení mysli. Nový občanský zákoník také výslovně uvádí, že při posuzování jednotlivých případů krajní nouze a nutné obrany je třeba přihlédnout k tzv. omluvitelnému vzrušení mysli. Musí být přihlédnuto i k osobní situaci toho, kdo se v nouzi ocitl, k potřebě rychlého rozhodnutí, k případnému stressu a dalším okolnostem, z nichž je zřejmé, co si zasahující měl a mohl ještě vzhledem k situaci uvědomit. Musí být zvažováno, že jinak se určitá situace může jevit tomu, kdo ji následně v klidu hodnotí a jinak osobě, která se ocitne v bezprostředním ohrožení.
Při vzniku povinnosti nahradit škodu platí zásada, že kdo poškozenému způsobí škodu úmyslným porušením dobrých mravů, je povinen ji nahradit. Vykonával-li však škůdce své právo, je povinen škodu nahradit, jen sledoval-li jako hlavní účel poškození jiného.
Nový občanský zákoník nově důsledně rozlišuje podmínky vzniku povinnosti škůdce uhradit újmu s ohledem na to, zda ji způsobil porušením zákona, smlouvy, či zásad dobrých mravů. Rozdíly mezi smluvní a mimosmluvní povinností k náhradě škody jsou zejména v tom, že se pro vznik povinnosti nahradit škodu porušením smlouvy nevyžaduje zavinění a že rozsah náhrady škody podmiňuje její předvídatelností.
Vznik povinnosti k náhradě škody způsobené porušením povinnosti stanovené přímo zákonem se stejně jako v bývalém občanském zákoníku spojuje se zaviněným porušením takové povinnosti. Požadavek na zavinění se přitom, rozdílně od bývalé právní úpravy, předřazuje přímo jako podmínka vzniku povinnosti nahradit škodu, nikoli až jako zprošťující důvod. Nový občanský zákoník rozlišuje případy, kdy je porušením zákonné povinnosti zasaženo absolutní právo a kdy je zasaženo právo jiné. Toto oddělení zdůvodňuje Důvodová zpráva k novému občanskému zákoníku povahou dotčených práv, a to tak, že absolutní právo, ať již osobní nebo majetkové, působí vůči každému, zatímco relativní právo působí jen mezi stranami.
Škůdce může být povinen škodu hradit i bez svého zavinění. Této povinnosti se vyhne, pouze pokud prokáže, že škoda byla způsobena zásahem vyšší moci, například živelní pohromou. Škoda představuje jakoukoli ztrátu na majetku. Nejedná se přitom pouze o újmu skutečnou, tj. výši, o kterou se hodnota majetku snížila, ale i o ušlý zisk, tj. výši, o kterou se hodnota majetku nezvýšila, ačkoliv se zvýšit měla.
Novinkou v novém občanském zákoníku je ustanovení o tzv. pomocníkovi. Kdo při své činnosti použije zmocněnce, zaměstnance nebo i jiného pomocníka, nahradí škodu jím způsobenou stejně, jako by ji způsobil sám. Nový občanský zákoník v této souvislosti nově však uvádí, že za pomocníka nelze považovat osobu, která svou činnost vykonává samostatně, typicky například subdodavatel. Smluvní strana za škodu způsobenou touto osobou odpovídá pouze v těch případech, kdy jí nevybrala pečlivě nebo na ni dostatečně nedohlížela.
Pokud někdo způsobí jinému škodu, může po něm poškozený požadovat, aby buď uvedl poškozenou věc do původního stavu, nebo aby ji nahradil v penězích. Bývalý občanský zákoník upřednostňoval peněžitou náhradu škody; uvedení do předešlého stavu umožňoval pouze v tom případě, že o to poškozený sám požádal a soud zároveň shledal tento požadavek za účelný. Nový občanský zákoník preferuje náhradu škody uvedením do původního stavu. Zároveň však umožňuje, aby si poškozený místo této formy zvolil náhradu peněžitou. Soud jeho volbu přitom nebude moci posuzovat a zasáhne proti ní pouze ve zcela výjimečných případech, např. pokud by poškozený svoji volbou sledoval šikanu škůdce. Není-li možné nahradit škodu uvedením do předešlého stavu, anebo požádá-li o to poškozený, hradí se škoda v penězích. Nemajetková újma se odčiní přiměřeným zadostiučiněním. Zadostiučinění musí být poskytnuto v penězích, nezajistí-li jeho jiný způsob skutečné a dostatečně účinné odčinění způsobené újmy. Výše náhrady škody v sobě zahrnuje nejenom skutečnou škodu, ale i ušlý zisk.
Nový občanský zákoník uvádí, že kromě obvyklé ceny věci, kterou má věc v době poškození, musí být zohledněny i účelně vynaložené náklady, které musely být k obnovení funkčnosti věci vynaloženy. Toto ustanovení směřuje proti dřívější časté praxi, kdy škůdce poškozenou věc opraví, ale poté požaduje uhrazení částky, o kterou se hodnota věci díky opravě zvýšila. To již podle nového občanského zákoníku možné nebude.
Pokud nebude možné přesně určit výši škody, podle nového občanského zákoníku určí výši škody soud podle spravedlivého zvážení všech okolností konkrétního případu.
Novinkou nového občanského zákoníku je náhrada škody na věci zvláštní obliby. Náhrada škody na věci zvláštní obliby odráží skutečnost, že některé věci mají pro lidi nenahraditelnou cenu, a proto by v případech škody způsobené ze svévole či škodolibosti škůdce mělo být k této skutečnosti při náhradě škody přihlédnuto. Svévole i škodolibost jsou podle této nové právní úpravy kvalifikované případy vystupňovaného úmyslu, když svévole směřuje k samotnému způsobení škody a škodolibost směřuje k osobě poškozeného. V prvém případě má škůdce potěšení z toho, že škodí, aniž mu zpravidla vznikne jiný prospěch a osoba poškozeného je škůdci lhostejná. V druhém případě má škůdce potěšení z toho, že působí škodu právě určité osobě, protože má zájem poškodit ji nebo jí jinak ublížit. Pro oba tyto případy nový občanský zákoník umožňuje poškozenému, aby dosáhl náhrady škody odpovídající ceně zvláštní obliby. Cenou zvláštní obliby je mimořádná cena, při které se zohledňují i nemajetkové aspekty, zvláště pak osobní vztah poškozeného k věci.
Způsobí-li škodu zvíře, nahradí ji jeho vlastník, ať již bylo pod jeho dohledem nebo pod dohledem osoby, které vlastník zvíře svěřil, nebo se zatoulalo, popřípadě vlastníkovi uprchlo. Osoba, které zvíře bylo svěřeno nebo která zvíře chová nebo jinak používá, nahradí škodu způsobenou zvířetem společně a nerozdílně s vlastníkem. Nový občanský zákoník přiznává zvířatům zvláštní postavení, proto také obecná ustanovení o věcech na ně bude možné použít pouze do té míry, která neodporují jejich povaze živých tvorů. S touto změnou souvisí i způsob určování výše náhrady při poranění zvířete. Podle nového občanského zákoníku škůdce musí nahradit všechny účelně vynaložené náklady spojené s péčí o zraněné zvíře, a to i tehdy, když podstatně převyšují jeho cenu. Náklady nesmí být však vyšší, než jak by je vynaložil rozumný chovatel.
Pokud se jedná o nemajetkovou újmu, tak za nemajetkovou újmu považuje nový občanský zákoník újmu způsobenou protiprávním jednáním, které pro poškozeného neznamená přímou ztrátu na majetku. Odůvodňují-li to zvláštní okolnosti, za nichž škůdce způsobil újmu protiprávním činem, zejména porušil-li z hrubé nedbalosti důležitou právní povinnost, anebo způsobil-li újmu úmyslně z touhy ničit, ublížit nebo z jiné pohnutky zvlášť zavrženíhodné, nahradí škůdce též nemajetkovou újmu každému, kdo způsobenou újmu důvodně pociťuje jako osobní neštěstí, které nelze jinak odčinit.
Nemajetková újma se odčiní přiměřeným zadostiučiněním. Zadostiučinění musí být poskytnuto v penězích, nezajistí-li jeho jiný způsob skutečné a dostatečně účinné odčinění způsobené újmy. Zadostiučinění může mít celou řadu podob, nový občanský zákoník upřednostňuje náhradu v penězích. Jiná forma zadostiučinění, a to například omluva, může být poskytnuta pouze, pokud jsou pro to dostatečné důvody. Nový občanský zákoník uvádí, že při určování způsobu a výše zadostiučinění musí být brán zřetel i na další okolnosti, například, zda byla újma způsobena použitím lsti či pohrůžky či zda byl poškozený diskriminován. V těchto případech musí být výše zadostiučinění úměrně zvýšena. Nově mohou náhradu nemajetkové újmy za určitých okolností požadovat nejenom přímo dotčené osoby, ale i osoby pociťující újmu jako osobní neštěstí, které nelze nijak odčinit.
Nový občanský zákoník nahrazuje pojem škoda na zdraví pojmem ublížení na zdraví. Jak jsem již uvedl, tak pojem škoda používá výhradně pro majetkovou újmu. Ublížení na zdraví a usmrcení představují zvláštní formu nemajetkové újmy a vzhledem k tomu, že se jedná o nejzávažnější formu nemajetkové újmy, věnuje jí nový občanský zákoník velkou pozornost. Nejvýraznější změnou oproti předchozí právní úpravě je zrušení paušálních ohodnocení náhrady za ublížení na zdraví či usmrcení. Podle bývalé právní úpravy byly maximální hodnoty náhrad při ublížení na zdraví stanoveny vyhláškou č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění, jako závazné, tj. v nepřekročitelné výši. Nový občanský zákoník dává možnost přizpůsobení výše náhrady konkrétním okolnostem jednotlivých případů. Částky náhrad při ublížení na zdraví, které budou moci být soudem přiznány, tak budou moci být výrazně vyšší. Proto bude možné, aby soud určil výši náhrady dle svého vlastního uvážení a s ohledem na všechny okolnosti případu.
Nový občanský zákoník rovněž obsahuje smluvní omezení povinnosti k náhradě škody a nemajetkové újmy. Minulý občanský zákoník neumožňoval, aby se osoba vzdala práva, které jí má vzniknout teprve v budoucnu. Proto se nebylo možno předem vzdát práva na náhradu škody či nemajetkové újmy. Nový občanský zákoník v souvislosti s celkovým zvyšováním smluvní volnosti tento typ dohod již nezakazuje. Smluvní omezení náhrady újmy však není neomezené. Například není možné vyloučit povinnost nahradit újmu způsobenou úmyslně či z hrubé nedbalosti. Nepřihlíží se ani k ujednáním, která předem omezují práva spotřebitele (za spotřebitele se považuje každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti jedná s podnikatelem) či jiné slabší strany (slabší stranou může být nejenom člověk, ale i právnická osoba, která vůči podnikateli v hospodářském styku vystupuje mimo souvislost s vlastním podnikáním) na náhradu újmy. Rovněž není možné, aby se někdo vzdal práva na náhradu újmy způsobené na svých přirozených právech, typicky například na životě či zdraví.
V novém občanském zákoníku se výslovně uvádí, že oznámení, kterým škůdce ostatní preventivně varuje před možným vznikem újmy, automaticky nevylučuje jeho povinnost uhradit vzniklou újmu. Toto oznámení je možné považovat za varování před nebezpečím. V novém občanském zákoníku se nově výslovně stanoví, že pokud na sebe někdo přijal nebezpečí oběti, neznamená to automaticky, že se vzdal práva na náhradu škody.
Nový občanský zákoník doplňuje nové skutkové podstaty zvláštních případů náhrady škody, a to oproti bývalému občanskému zákoníku, který upravoval tyto zvláštní případy vzniku škody:
– škoda způsobená tím, kdo nemůže posoudit následky svého jednání,
– škoda způsobená provozem zvlášť nebezpečným,
– škoda na odložené věci,
– škoda na vnesené věci,
– škoda způsobená několika osobami najednou,
– škoda způsobená dopravním prostředkem,
– škoda způsobená provozní činností. U této škody se zastavíme. Za provozní činnost se považuje jakýkoli provoz či zařízení, jejichž účelem je výdělečná činnost. S každou provozní činností se pojí zvýšené riziko vzniku škody. Odpovědnost za škodu způsobenou provozní činností nesou tradičně provozovatelé, a to bez ohledu na to, zda škodu skutečně zavinili. Zproštění jejich odpovědnosti bylo za minulé právní úpravy možné pouze v těch případech, kdy škodná událost neměla v provozu vůbec původ, nebo ji způsobil sám poškozený. Nový občanský zákoník zachovává odpovědnost provozovatele za nezaviněnou škodu, rozšiřuje však možnosti jejího zproštění. Dostačujícím důvodem je skutečnost, že provozovatel vynaložil veškerou péči, kterou lze rozumně požadovat, aby ke škodě nedošlo.
Některé druhy provozů vyvolávají takové riziko vzniku škody, že ani při vynaložení veškeré péče není možné vyloučit její případný vznik. Typicky se jedná o sklady s nebezpečnými látkami, elektrárny, hutě apod. Ačkoliv byla úprava nebezpečného provozu v bývalém občanském zákoníku obsažena, prakticky žádnou zvláštní ochranu neposkytovala. Podle nového občanského zákoníku je provozovatel zvlášť nebezpečného provozu za vznik škody odpovědný bez ohledu na to, zda vynaložil veškerou možnou péči. Zároveň je odpovědný i za pouhé zvýšení pravděpodobnosti vzniku škody, a to s ohledem na to, v jakém poměru tuto pravděpodobnost zvyšuje.
– škoda na převzaté věci,
– škoda způsobená věcí – kdo je povinen někomu něco plnit a použije přitom vadnou věc, musí nahradit škodu, kterou tato vadná věc způsobila. To platí i v případě poskytnutí zdravotnických, sociálních a jiných biologických služeb. Způsobí-li škodu věc sama od sebe, nahradí škodu ten, kdo nad věcí měl mít dohled. Nelze-li takovou osobu určit, platí, že jí je vlastník věci. Kdo prokáže, že náležitý dohled nezanedbal, zprostí se povinnosti k náhradě škody.
Nový občanský zákoník výše uvedené zvláštní případy vzniku škody rozšířil:
1. o škodu způsobenou osobou s nebezpečnými vlastnostmi – kdo se vědomě ujme osoby nebezpečných vlastností tak, že jí bez její nutné potřeby poskytne útulek nebo jí svěří určitou činnost, ať již v domácnosti, provozovně či na jiném podobném místě, nahradí společně a nerozdílně s ní škodu způsobenou v takovém místě nebo při této činnosti někomu jinému nebezpečnou povahou takové osoby.
2. o škodu způsobenou zvířetem – způsobí-li škodu zvíře, nahradí ji jeho vlastník, ať již bylo pod jeho dohledem nebo pod dohledem osoby, které vlastník zvíře svěřil, nebo se zatoulalo, popřípadě vlastníkovi uprchlo. Osoba, které zvíře bylo svěřeno nebo která zvíře chová nebo jinak používá, nahradí škodu způsobenou zvířetem společně a nerozdílně s vlastníkem.
3. o škodu způsobenou informací nebo radou – pokud se týká škody způsobené informací nebo radou, vychází nový občanský zákoník z předpokladu, že příslušnost k určitému stavu (např. lékař, daňový poradce apod.) nebo odbornému povolání (stavební technik, automechanik apod.) přináší nejenom privilegia, ale i zodpovědnost. K ní patří i zodpovědnost za informace a rady, které tyto osoby v rámci své odbornosti poskytují ostatním. Pokud je taková informace poskytnuta za úplatu a způsobí škodu, je poškozený oprávněn požadovat náhradu. V ostatních případech, tj. nejedná-li se o odbornou radu za úplatu, vzniká povinnost uhradit škodu způsobenou nesprávnou informací, pouze byla-li tato informace poskytnuta úmyslně.
4. o škodu na nemovité věci – kdo, byť i oprávněně provádí nebo zajišťuje práce, jimiž se jinému působí škoda na nemovité věci, (nebo jimiž se držba nemovité věci znemožní nebo podstatně ztíží), musí nahradit škodu z této činnosti vzniklou.
5. Nový občanský zákoník zavádí nový institut, a to újmu za narušení dovolené, pokud se občané rozhodnou trávit svou dovolenou v péči cestovní kanceláře, je třeba stanovit, jakým způsobem má být řešena kompenzace v případě, že cestovní kancelář nedostojí svým slibům a svým klientům dovolenou zmaří. Nový občanský zákoník pro tyto případy zavádí institut tzv. újmy za narušení dovolené. Pokud cestovní kancelář nedopraví své klienty do požadovaného místa pobytu o dovolené, budou po ní moci požadovat nejenom navrácení ceny zájezdu, ale i náhradu za narušení dovolené, tedy určitou formu nemajetkové újmy. Náhrada této újmy by měla být hrazena zejména v případech, kdy je zájezd zcela zmařen nebo podstatně zkrácen – například pokud rekreanti uvízli několik dní na letišti nebo byli ubytováni v nevyhovujícím hotelu. Cestovní kanceláře však nebudou povinny uhradit újmu vzniklou v důsledku mimořádných situací, které nemohly předpokládat.
Na závěr tohoto článku uvádím ještě několik poznámek o bezdůvodném obohacení. O bezdůvodné obohacení se jedná v případě, že se někdo bez spravedlivého důvodu obohatí na úkor druhého, přičemž k tomu nemusí dojít vlivem protiprávního jednání jako u odpovědnosti za škodu. Minulý občanský zákoník stanovil, že ten, kdo se bezdůvodně obohatil, měl ochuzenému veškerý majetkový prospěch vrátit, přitom nerozlišoval, zda se jedná o obohaceného v dobré či zlé víře, tedy zda obohacený věděl, že na plnění nemá spravedlivý nárok. I poctivý obohacený tak musel vydat veškerý prospěch, který nabyl.
Nový občanský zákoník stanoví, že poctivý obohacený musí vrátit prospěch pouze do té výše, v jaké jeho obohacení trvá v době, kdy o vrácení požádá ochuzený. Dále stanoví, že bezdůvodné obohacení se nehradí, obohatil-li někdo jiného, ač věděl, že k tomu nebyl povinen. I ten, kdo užívá věc, kterou neplatně koupil, musí poskytnout náhradu za její užívání. A při náhradě bezdůvodného obohacení lze namísto obvyklé ceny vycházet z ceny, kterou si strany sjednaly.