Žijeme ve zvláštní době. Věci a vztahy, které nám dříve připadaly normální, přestávají platit, slušní lidé stále častěji propadají pocitu bezmoci a beznaděje. Na nenormální a nemorální chování odpovídáme pokrčením ramen, mlčením, stažením se do sebe nebo nadáváním po straně.
Jako mor se do naší společnosti vkrádá lhostejnost, individualita, závist a v horším případě nenávist. Štvou se proti sobě skupiny lidí. Zdraví přestávají být solidární s nemocnými, mladí se starými a všichni jsou proti všem. Slyšíme okolo sebe nic neříkající fráze, osudy lidí v těžkých životních situacích se většiny netýkají, dogmatem se stává, že se má postarat každý sám o sebe a že si za své „neúspěchy“ může každý sám.
Lidem ubývá morálky, slušnosti, porozumění a solidarity. Chybí naděje. Na co ale čekáme? Na blanické rytíře? Na zázrak? Na to, že někdo udělá něco za nás? Myslíte, že se samo od sebe něco změní, že se něčeho dočkáme? Nedočkáme.
Přetvářet společnost a měnit věci kolem sebe můžeme aktivně jen my sami a společně dohromady. Nebojme se tedy vyjádřit své názory, nebuďme lhostejní a nazývejme věci pravými jmény. Většina lidí nesouhlasí s tím, co se v České republice děje. Nesouhlasí se snižováním naší životní úrovně, nesouhlasí s asociálními reformami a s omezováním solidarity. Většina ale bohužel mlčí. Co proti tomu můžeme udělat?
Můžeme aktivizovat lidi kolem sebe! Vysvětlujme, nenechme se zmást, zastrašit a oklamat nesmyslnými demagogickými frázemi, že reformy jsou potřeba a že je to jediná možná cesta. Hledejme konstruktivní informace, zapojme se do veřejného života, do občanské společnosti.
Člověk není jen individuum, člověk je tvor společenský a bez jiných dokáže velmi málo, nebo téměř nic. Tato skutečnost je ověřená tisíciletou historií, ale my děláme stále stejné chyby. Zastavme se tedy, ohlédněme se, poučme se a pojďme spolu dál.
Občas bychom si měli i připomenout, proč jsme v odborech, na jakých principech stavíme a co chceme. Odboráři jsou lidé, kterým nejsou lhostejní ti vedle. A tak v dnešní deformované společnosti získáváte nálepku někoho, kdo je zvláštní, někoho, na koho se ti ostatní dívají s podezřením, někoho, o kom se uvažuje, proč to dělá. My ale víme, proč to děláme. Víme, že nejsme ti lhostejní, ti sobečtí individualisté, ti, kteří se jen dívají.
Buďme hrdí na to, že nejsme mlčící většinou a že se dokážeme ozvat ve prospěch jiných. Nejdůležitější je nebýt divákem, ale aktivně vstoupit do děje. A vám všem, kteří to děláte, děkujeme.