Významnou terminologickou a současně i věcnou změnou, kterou přinesl nový občanský zákoník (zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník) – dále též „NOZ“, je nahrazení pojmu právní úkon pojmem právní jednání. Podle § 4 odst. 1 NOZ má být od každé svéprávné osoby v právním styku důvodně očekáváno, že má rozum průměrného člověka i schopnost užívat jej s běžnou péčí a opatrností a pokud se někdo v právním styku přihlásí k odbornému výkonu jako příslušník určitého kvalifikovaného povolání, dává tím najevo, že je schopen jednat se znalostí a pečlivostí, která je s jeho povoláním spojena, tzn., že každý může tento obvyklý stupeň znalostí, pečlivosti a profesionality předpokládat.
Ustanovení § 6 NOZ stanoví, že povinností každého je jednat v právním styku poctivě a § 7 NOZ obsahuje ustanovení, podle něhož se má za to, že ten, kdo určitým způsobem právně jednal, jednal poctivě a v dobré víře. NOZ definici právního jednání neobsahuje, ale § 545 určuje, že právní jednání vyvolává právní následky, které jsou v něm vyjádřeny, jakož i právní následky plynoucí ze zákona, dobrých mravů, zvyklostí a zavedené praxe stran. Za právní jednání jsou považovány veškeré projevy vůle osob, které způsobují určité právní následky. Nejčastěji osoby projevují vůli výslovně písemně nebo ústně. Právně lze však jednat i konáním, opomenutím nebo i jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnost o tom, co jednající chtěl projevit.
Právní jednání mohou být jednostranná nebo dvoustranná. Právními jednáními jsou veškeré smlouvy a dohody, které jsou v pracovněprávních vztazích uzavírány, a to včetně kolektivní smlouvy, a i jednostranné projevy vůle způsobující určité právní následky, např. tedy výpověď. Pro dvoustranné právní jednání je třeba projevu vůle, které se musí ve svém obsahu shodovat – tzv. souhlasný projev vůle. U pracovní smlouvy se musí zaměstnanec a zaměstnavatel shodnout na jejím obsahu v minimálním rozsahu jejích nezbytných náležitostí. Pro jednostranné právní jednání stačí projev vůle jen jedné strany právního vztahu a k nastoupení právních účinků se vyžaduje, aby se s projevem vůle seznámila druhá strana, tedy osoba, které je projev určen. Typickým jednostranným právním jednáním je výpověď z pracovního poměru, kdy buď zaměstnanec nebo zaměstnavatel projeví vůli pracovní poměr ukončit. Na tomto místě upozorňuji, že pro výpověď, stejně jako pro další jednostranné právní jednání směřující k rozvázání pracovněprávního vztahu, předepisuje zákoník práce (zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, v platném znění) zvláštní pravidla, která se vztahují k předání tohoto právního jednání druhé straně, zejména například úpravu doručení do vlastních rukou, kterou obsahuje ustanovení §§334 až 337 zákoníku práce.
S náležitostmi právních jednání (tj. předpoklady, které musí být splněny, aby právní jednání právně vzniklo a existovalo a podmínky, které musí být dány, aby právní jednání bylo platné, respektive, aby nebylo stiženo některým z důvodů neplatnosti) je spojena úprava následků případných nedostatků platnosti nebo náležitosti právních jednání. Tyto nedostatky jsou označovány za vady právních jednání. O zdánlivé právní jednání se jedná, pokud chybí vůle jednající osoby, pokud tedy tato osoba neměla vůbec vůli jednat, ačkoliv by se mohlo zdát, že právně jednala. Totéž platí i v případě, že vůle byla projevena, ale nešlo o vůli vážnou (byla např. projevena v žertu). Zdánlivým právním jednáním je i jednání, jehož obsah nelze zjistit pro jeho neurčitost nebo nesrozumitelnost. Po přijetí NOZ se náležitosti, kterými je samotná existence vůle, vážnosti vůle, srozumitelnost a určitost projevu vůle, staly předpoklady existence právního jednání.
Mezi náležitosti projevu vůle patří rovněž povinnost dodržet předepsanou formu. Občanský zákoník i zákoník práce vycházejí z principu bezformálnosti právních jednání. Tedy písemná forma musí být zachována jen tehdy, jestliže ji zákon výslovně předepisuje. Pokud NOZ a zákoník práce formu právního jednání výslovně neurčují, platí, že se ponechává možnost tomu, kdo právně jedná, zvolit jakoukoliv formu. Upozorňuji, že nutnost dodržet písemnou formu může založit též ujednání smluvních stran. Pokud tedy zákoník práce nevyžaduje výslovně povinnost dodržet písemnou formu, je možné právně jednat ústně, ale i tzv. konkludentně (např. mlčky nebo gestem). Nicméně i když není písemná forma předepsána, lze provedení právního jednání v písemné formě doporučit, neboť písemná forma lépe prokazuje obsah jednání, a tím i právní jistotu. Vyžaduje-li NOZ nebo zákoník práce pro právní jednání určitou formu, lze obsah právního jednání změnit projevem vůle v téže nebo i v přísnější formě. Vyžaduje-li určitou formu jen ujednání stran, je možné obsah právního jednání změnit i v jiné formě, pokud to nevylučuje ujednání smluvních stran. Pokud si smluvní strany zvolí pro smlouvu písemnou formu, ačkoliv to není zákonem předepsáno, a chtějí, aby smlouva mohla být měněna pouze písemně, musí být takový postup ujednán; pokud by sjednán nebyl, mohla by být písemně sjednaná smlouva, pro kterou zákonem není písemná forma předepsána, změněna platně i ústně. Mezi jednání, pro která zákon nepředepisuje povinnost dodržení písemné formy, lze uvést například dohodu o vyslání zaměstnance na pracovní cestu, dohodu o výkonu práce přesčas nad 150 hodin ročně, sjednání mzdy s přihlédnutím k případné práci přesčas, dohodu o čerpání náhradního volna místo příplatku za práci přesčas apod. Ve všech těchto výše uvedených případech však lze zaměstnanci vřele doporučit sjednání v písemné formě, a to i když mohou být platně uzavřeny i ústně.
Podmínkami dodržení písemné formy je zachycení projevu vůle prostřednictvím slov na podkladu a podpis jednající osoby; písemnou formu lze tedy dodržet i při právním jednání učiněném elektronicky. Podpis musí být připojen na konec textu obsahující písemné právní jednání. Podpis bývá zpravidla činěn vlastnoručně. Nicméně podle ustanovení § 561 odst. 2 NOZ může být podpis nahrazen mechanickými prostředky tam, kde je to obvyklé. Jedná-li více osob, vyžadují se jejich projevy vůle na téže listině jen v tom případě, když to zákon výslovně stanoví. Jinak stačí, když jedna listina obsahuje písemný návrh a na druhé je obsaženo jeho přijetí.
Podle ustanovení § 555 odst. 1 NOZ mají být právní jednání posuzována předně podle svého obsahu, tzn., že pro výklad právního jednání nemůže být určující jeho označení, ale jeho skutečný obsah. Obsah právních jednání musí být poznáván podle významu samotného slovního nebo jiného vyjádření. Podle ustanovení § 556 odst. 1 NOZ je nutné přihlížet k úmyslu jednající osoby, pokud je tento úmysl druhé straně znám, anebo o něm musí vědět. Při výkladu právního jednání osoby vždy musí být zjištěn její úmysl, a to vzhledem ke všem okolnostem projevu vůle. Teprve kdyby se ani při nejlepší vůli nepodařilo zjistit, jaké právní účinky chtěla osoba svým jednáním docílit, nastoupil by závěr o nesrozumitelnosti a neurčitosti jednání, které by bylo označeno za zdánlivé a nepřihlíželo se k němu. Pokud úmysl jednající osoby není možné zjistit, je třeba projevu vůle přisoudit takový význam, jaký by mu přikládala osoba, jíž je projev vůle určen. Podle ustanovení § 556 odst. 2 NOZ musí být při výkladu projevu vůle přihlédnuto též k praxi zavedené mezi účastníky v právním styku k tomu, co právnímu jednání předcházelo, jakož i k tomu, jak účastníci dali najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají. Další pravidlo, které lze použít v případě obtížně rozpoznatelného obsahu určitého konkrétního výrazu, je doplněno v ustanovení § 557 NOZ, které stanoví, že pokud by takový výraz připouštěl různý výklad a byly by pochybnosti o tom, ke kterému výkladu se přiklonit, měl by být přijat výklad jdoucí k tíži toho, kdo sporného výkladu použil. Na tuto úpravu obsaženou v NOZ navazuje pravidlo uvedené v ustanovení § 18 zákoníku práce, které určuje, že je-li možné právní jednání vyložit různým způsobem, použije se výklad pro zaměstnance nejpříznivější.
Nový občanský zákoník ve vztahu k následkům vad právních jednání především určuje, že na právní jednání je třeba pohlížet spíše jako na platné než jako na neplatné. Jestliže má neplatné právní jednání náležitosti jiného právního jednání, které je platné, pak § 575 NOZ stanoví, že platí toto jiné právní jednání, pokud z okolností je zřejmé, že vyjadřuje vůli jednající osoby. Ustanovení § 578 NOZ stanoví, že neplatnost právního jednání nemůže způsobit chyba v psaní nebo v počtech, je-li význam právního jednání nepochybný.
Jestliže právní jednání nevyhovuje některé z náležitostí, pak trpí vadou. S vadami právních jednání jsou spojeny určité následky. Podle NOZ může jít o:
a) Nicotnost – nicotné je právní jednání, které právně neexistuje, tedy nepřihlíží se k němu. Takový následek je spojen s nedostatkem vůle, vážnosti vůle, nesrozumitelností a neurčitostí. Následek nicotnosti je v zákoníku práce uveden v několika ustanoveních, kde se výslovně určuje, že se k určitému právnímu jednání nepřihlíží.
b) Relativní neúčinnost – jde o následek případu, kdy právní jednání dlužníka zkracuje uspokojení vykonatelné pohledávky věřitele; jen on se může domáhat, aby soud určil, že právní jednání dlužníka není vůči němu právně účinné. (Bývalý občanský zákoník relativní neúčinnost označoval za odporovatelnost.)
c) Absolutní neplatnost – následek neplatnosti se od nicotnosti liší tím, že právní jednání existuje, ale nezpůsobuje právní následky z důvodu své neplatnosti. Jednání absolutně neplatné následky nezpůsobuje od samého počátku, aniž by bylo nutné se neplatnosti dovolávat. Případy vad právních jednání, které mají za následek absolutní neplatnost, jsou uvedeny v ustanovení § 588 NOZ – v těchto případech přihlédne soud k neplatnosti i bez návrhu; neplatnosti se není třeba dovolávat, neboť nastává automaticky ze zákona. Absolutně neplatné je právní jednání, které zjevně narušuje dobré mravy, odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek a zavazuje k plnění od počátku nemožnému. Na obecnou úpravu uvedenou v NOZ navazují ještě další pravidla, která uvádí zákoník práce. Ta doplňují výčet důvodů pro absolutní neplatnost právního jednání o neudělení předepsaného souhlasu příslušného orgánu, a to především orgánu odborové organizace v případech, kdy následek neplatnosti výslovně stanoví zákon. Zákoník práce ve svém ustanovení § 1a odst. 2 výslovně stanoví za součást veřejného pořádku zásadu zvláštní zákonné ochrany postavení zaměstnance, uspokojivých a bezpečných pracovních podmínek pro výkon práce, rovného zacházení se zaměstnanci a zákazu diskriminace zaměstnanců. Jednání, které by v pracovněprávním vztahu vykazovalo rozpor s některou z výše uvedených zásad, je vždy absolutně neplatné.
Upozorňuji, že zákoník práce zachoval pravidlo, že se právní jednání nestává neplatné proto, že nedošlo k jeho předchozímu projednání s příslušným orgánem, i když bylo povinností zaměstnavatele projednání předem provést. V ustanovení § 19 odst. 3 zákoníku práce je stanoveno, že neplatnost právního jednání nemůže být zaměstnanci na újmu, pokud neplatnost nezpůsobil zaměstnanec výlučně sám. Pokud způsobil neplatnost právního jednání zaměstnavatel, nebo pokud neplatnost právního jednání způsobili společně zaměstnavatel a zaměstnanec, nemůže zaměstnanec v důsledku této neplatnosti utrpět újmu. (Stejné pravidlo bylo dříve obsaženo v § 18 odst. 2 druhé větě zákoníku práce.)
d) Relativní neplatnost – relativní neplatnost je takovým následkem vady právního jednání, který způsobuje stav, kdy vadné právní jednání nadále způsobuje právní účinky a hledí se na něj jako na platné až do okamžiku, kdy osoba, která je neplatností dotčena, sama námitku neplatnosti vznese. Zákon ponechává na samotné smluvní straně, aby zvážila, zda je pro ni vada právního jednání natolik závažná, že se kvůli této vadě dovolá neplatnosti právního jednání, nebo zda i když je zde tato vada, má osoba zájem na tom, aby právní jednání nadále způsobovalo právní účinky. Z tohoto důvodu pak námitku neplatnosti nevznese. Podle NOZ je základním následkem vad právních jednání relativní neplatnost. Ustanovení § 586 NOZ stanoví, že pokud je neplatnost právního jednání stanovena na ochranu zájmů určité osoby, může námitku neplatnosti vznést jen a výlučně tato osoba. Pokud oprávněná osoba neplatnost právního jednání nenamítne, je právní jednání považováno za platné právní jednání. Tedy, i když existuje vada právního jednání, toto jednání platí a nadále způsobuje právní následky. Právo namítnout relativní neplatnost nemá ovšem ten, kdo neplatnost právního jednání způsobil.
V NOZ jsou uvedeny hlavní důvody, pro které se lze dovolat relativní neplatnosti právního jednání. Jsou to tyto důvody:
1) rozpor s dobrými mravy (ale pozor – zjevný rozpor s dobrými mravy je důvodem absolutní neplatnosti),
2) rozpor se zákonem, pokud to smysl a účel zákona vyžadují,
3) nesvéprávnost osoby, která právně jednala,
4) duševní porucha, v důsledku které byla osoba neschopná právně jednat,
5) nedodržení formy právního jednání,
6) omyl o rozhodující okolnosti, pokud do něj byla jedna smluvní strana uvedena stranou druhou,
7) přinucení k právnímu jednání hrozbou násilí (tělesného i duševního), které vyvolalo vzhledem k významu a pravděpodobnosti hrozícího nebezpečí i k osobním vlastnostem toho, jemuž bylo vyhrožováno, důvodnou obavu. Kdo přivedl jiného k právnímu jednání hrozbou nebo lstí, musí mu vždy nahradit újmu z toho vzniklou.
Pokud nebylo právní jednání učiněno ve formě ujednané stranami nebo stanovené zákonem, je relativně neplatné, ale smluvní strany mohou tuto relativní neplatnost dodatečně zhojit. V případě, že jde o formu právního jednání ujednanou smluvními stranami, lze neplatnost namítnout jen do té doby, než dojde k plnění právního jednání.
Ve vztahu k úpravě pracovněprávních vztahů je nutno upozornit na ustanovení § 580 odst. 1 NOZ, podle níž je právní jednání neplatné, příčí-li se dobrým mravům a v případě, kdy odporuje zákonu, jestliže to vyžaduje smysl a účel zákona. Doprovodnou novelou k zákoníku práce (zákon č. 303/2013 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s rekodifikací soukromého práva) bylo upraveno ustanovení § 1a zákoníku práce tak, aby určilo, že smysl a účel ustanovení zákoníku práce vyjadřují i v něm uvedené základní zásady pracovněprávních vztahů. Bude-li se tedy právní jednání příčit některé ze zásad pracovněprávních vztahů, je tím dán důvod pro neplatnost tohoto jednání.
e) Částečnou neplatnost – NOZ upravuje v § 576 možnost částečné neplatnosti právního jednání. Toto ustanovení určuje, že pokud se důvod neplatnosti týká jen takové části právního jednání, kterou je možné oddělit od ostatního obsahu, je neplatná jen tato část, pokud lze předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, kdyby jednající osoba rozpoznala neplatnost včas.
Podle nového občanského zákoníku má ten, kdo způsobil neplatnost právního jednání, nahradit škodu z tohoto jednání vzniklou straně, která o neplatnosti nevěděla (§ 579 NOZ). Doprovodná novela pak v zákoníku práce zrušila ustanovení § 21, které stanovilo, že pokud pro neplatnost právního úkonu vznikne škoda v pracovněprávním vztahu, odpovídá se za tuto škodu podle zákoníku práce. Tímto ovšem vznikla problematická situace, zda se škoda vzniklá v důsledku neplatného právního jednání v pracovněprávním vztahu posoudí podle zákoníku práce nebo podle nového občanského zákoníku. Osobně se domnívám, že když došlo k neplatnému právnímu jednání při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s nimi, měla by být škoda nahrazena podle úpravy pracovněprávní.
Zákoník práce ve svém ustanovení § 19 odst. 1 má zakotveno pravidlo, že soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, k němuž nebyl udělen předepsaný souhlas příslušného orgánu, v případech, kdy to stanoví výslovně zákoník práce nebo jiný zákon. Zákoník práce nad rámec ustanovení § 588 NOZ rozšiřuje skupinu vad jednání postižených absolutní neplatností, a z tohoto důvodu ustanovení § 306 odst. 4 zákoníku práce, které ukládá zaměstnavateli, u kterého působí odborová organizace a chce vydat nebo změnit pracovní řád, získat předchozí souhlas odborové organizace. V případě, že by zaměstnavatel nedodržel tento postup a vydal nebo změnil pracovní řád bez souhlasu odborové organizace, je stanoven následek absolutní neplatnosti. Dále zákoník práce ve svém ustanovení § 20, které se týká právních jednání, kterými se zakládá nebo mění základní pracovněprávní vztah, tedy pracovní smlouva, dohoda o provedení práce a dohoda o pracovní činnosti a jejich změny, předepisuje i nadále pro ně povinnost dodržení písemné formy. V případě nedodržení písemné formy lze namítnout neplatnost jen do doby započetí plnění. Proto i základní pracovněprávní vztah lze platně založit uzavřením ústní smlouvy, a to z důvodu, že poté co bylo započato s plněním této smlouvy, tedy zaměstnavatel začal zaměstnanci přidělovat práci a zaměstnanec začal práci vykonávat, už nelze namítnout její neplatnost a smlouva zůstane i přes nedostatek písemné formy platná.
Doprovodnou novelou k zákoníku práce došlo na mnoha místech k doplnění následků nepřihlížení k právnímu jednání v případě, kdy nebude dodržena předepsaná písemná forma. Podle ustanovení § 27 odst. 2 zákoníku práce nepostihne kolektivní smlouvu v případě, že nebude uzavřena písemně nebo podpisy nebudou uvedeny na téže listině, následek neplatnosti, tak jak tomu bylo dříve, ale k takové kolektivní smlouvě se nebude přihlížet a bude stav, jako by nikdy nebyla uzavřena.
Prostřednictvím doprovodné novely jsou v zákoníku práce připojeny dodatky o nepřihlížení k právnímu jednání na všechna místa v zákoníku práce, kde je stanoven požadavek písemné formy ve vztahu k jednostrannému právnímu jednání, které směřuje k rozvázání základního pracovněprávního vztahu. Pokud tedy není výpověď, okamžité zrušení nebo zrušení ve zkušební době provedeno písemně, nepřihlíží se k němu. Totéž samozřejmě platí i pro výpověď nebo okamžité zrušení závazku založeného dohodou o pracovní činnosti nebo dohodou o provedení práce. Výpověď, která nebyla učiněna písemně, není neplatným právním jednáním, k takové výpovědi se vůbec nepřihlíží, takže k žádnému, a to ani k neplatnému, právnímu jednání nedošlo.