Na základě řady závažných věcných připomínek ze strany odborů, ale i zástupců zaměstnavatelských subjektů, v rámci mezirezortního připomínkového řízení k návrhu věcného záměru zákona o stávce a výluce, o kterém jsem informoval ve svém článku v Bulletinu č. 3-4, se zavázal ministr práce a sociálních věcí Jaromír Drábek přepracovat návrh věcného záměru zákona. Přepracovaný návrh věcného záměru zákona o stávce a výluce byl opětovně zaslán do vnějšího připomínkového řízení.
Odbory zásadně odmítají přepracovaný návrh věcného záměru zákona o stávce a výluce s ohledem na skutečnost, že úprava v něm obsažená je v rozporu s Ústavním pořádkem ČR, směřuje k oslabení demokratického charakteru fungování sociálního dialogu, kolektivního vyjednávání a práv občanů. Navrhovaný věcný záměr měl podle veřejně proklamovaného záměru vlády upravovat obecně stávky tak, aby byly pokryty zákonem případy stávek mimo kolektivní vyjednávání, tedy stávek, u nichž dosud neexistuje zákonná úprava a u nichž se proto jejich legalita i bližší podmínky pro jejich konání odvozují z mezinárodních paktů a smluv, českých ústavních předpisů a judikatury Nejvyššího soudu České republiky.
Přepracovaný návrh právní úpravy k tomuto cíli sice již formálně směřuje, nicméně nadále se zaměřuje především na zpřísnění právní regulace stávek a výluk konaných v rámci kolektivního vyjednávání. Zpřísnění právní regulace lze demonstrovat na prokazatelném souhlasu zaměstnance se stávkou, nejasném počtu procent zaměstnanců nutném pro vyhlášení stávky, předkládání jmenovitého seznamu stávkujících, prodloužení lhůt k informační povinnosti organizátora stávky, rozšíření okruhu zaměstnanců, kterým se omezuje právo na stávku. Dále pak na nijak blíže neupřesněném, nicméně s ohledem na šíři a obsah kolektivního vyjednávání zcela marginálním okruhu sporů mezi zaměstnavateli a zaměstnanci mimo oblast kolektivního vyjednávání, ve kterých podle povahy věci stávka (popřípadě výluka) jako řešení sporu prakticky v úvahu nepřichází.
Z definice stávky vyplývá možnost jejího použití na oblast mimo kolektivní vyjednávání, tj. na stávky vedené odbory na obranu hospodářských a sociálních zájmů zaměstnanců vůči jiným subjektům (srov. např. § 320 odst. 2 až 4 zákoníku práce), a to včetně vlády. Vlastní obsah přepracovaného návrhu věcného záměru zákona je cílen převážně ke ztížení řešení právních sporů při kolektivním vyjednávání za použití stávky. Přepracovaný věcný záměr tak přináší především další zpřísňující úpravu procesní stránky stávky a výluky, aniž by věnoval pozornost problematice předcházení a řešení sporů jinými prostředky a především problematice stávek konaných na protest proti sociálním a hospodářským dopadům různých, a to zejména vládních reforem, které nebudou směřovat primárně vůči zaměstnavateli.
Návrhy prodloužit organizátorům stávek, kterými jsou odborové organizace, lhůtu pro oznámení o konání stávky ze 3 pracovních dnů na 5 pracovních dnů a současně znovu zavést povinnost předat zaměstnavateli 24 hodin předem jmenný seznam účastníků stávky jsou pro odbory nepřijatelné, neboť ve svých důsledcích povedou k omezení práva na stávku. Smysl má, pokud odborové organizace dávají zaměstnavatelům k dispozici jmenné seznamy účastníků stávky následně, tj. až po jejím ukončení, z toho důvodu, aby mohly být objektivně posouzeny všechny pracovněprávní důsledky stávky. V každém případě však příslušná právní úprava musí stanovit přesná pravidla nakládání s jmennými seznamy účastníků stávky, zejména musí velmi omezit okruh osob oprávněných nahlížet do tohoto seznamu, dobu jeho uchovávání apod., a to v případě, že by se nakonec stávka nerealizovala, aby bylo maximálně omezeno riziko diskriminace či odvetných akcí ze strany zaměstnavatele vůči zaměstnancům uvedeným na tomto seznamu. Povinnost předávání seznamů účastníků stávky zaměstnavateli předem, poskytne zaměstnavateli prostor k nátlaku na jednotlivé zaměstnance, s cílem zamezit uskutečnění stávky anebo alespoň k co největšímu omezení okruhu jejích účastníků. Proto ji jako odbory odmítáme.
Navržená právní úprava neumožňuje chránit a prosazovat hospodářské a sociální zájmy jiným skupinám osob, než zaměstnancům zaměstnavatele, u kterého působí odborová organizace, tím, že stanoví v článku 5, že jediným oprávněným subjektem k vyhlášení stávky jsou odborové organizace. Stávky vyhlášené jiným subjektem, popřípadě jinak, než stanoví přepracovaný návrh věcného záměru zákona o stávce a výluce, budou podle navrhované úpravy nezákonné. V případě přijetí navrhované právní úpravy by nebylo možné realizovat a prosazovat hospodářské a sociální zájmy prostřednictvím těch stávek, které nejsou vyvrcholením snahy o řešení sporu mezi zaměstnavateli a zaměstnanci (např. stávky studentské) – i tyto stávky jsou však legální. Právě tyto stávky by měla nová právní úprava upravovat, pokud by měla existovat komplexní právní úprava stávky v České republice.
Tím navržená právní úprava neumožňuje chránit a prosazovat hospodářské a sociální zájmy prostřednictvím stávky, která nesměřuje proti zaměstnavateli. Odbory považují za zcela zásadní, aby právo na stávku bylo legálně dostupné i pro jiné subjekty než odborové organizace a že musí být umožněn výkon práva na stávku i v případě, že stávka směřuje vůči jinému subjektu než vůči zaměstnavateli. ČMKOS zdůrazňuje, že současný právní stav je sociálními partnery akceptován, soudní judikatura v těchto věcech (stávkové právo) je ustálená a v současné době není společenská objednávka veřejnosti ani ekonomické praxe na změnu stávající právní úpravy.
Podoba předkládané právní úpravy vede odbory ke stanovisku, že navrhovanou právní úpravu nepovažují za potřebnou, a proto požadují ponechat, tak jako dosud, problematiku všech druhů stávek mimo oblast kolektivního vyjednávání (jednání zaměstnavatelů a zaměstnanců či jejich zástupců) rozhodování soudů. I přepracovaný návrh je tak evidentně pouze reakcí na politickou objednávku vlády vyvolanou loňskou červnovou úspěšnou stávkou zaměstnanců v dopravě, která směřovala proti reformám zdravotnictví, daňového, důchodového a sociálního systému.
Zjevně účelovým je i tvrzení, že je potřeba upravit výluku jako právo na kolektivní akci zaměstnavatelů. Tento právní institut je předmětem úpravy zákona o kolektivním vyjednávání, v praxi však nebyl za 20 let nikdy realizován – ani v rámci zákona o kolektivním vyjednávání, ani mimo něj. Právní úprava výluky tedy existuje a je naprosto dostačující.
Ministerstvo práce a sociálních věcí původní záměr a důvod pro přijetí nové komplexní a obecné právní úpravy práva na stávku opustilo – opustilo myšlenku vyplnění právní mezery a zaměřuje se ve věcném záměru především „na restriktivní precizaci“ právní úpravy stávky v rámci kolektivního vyjednávání, která má být vytržena ze zákona o kolektivním vyjednávání. Místo jednoho zákona tak bude třeba ve sporech podle zákona o kolektivním vyjednávání aplikovat při realizaci práva na stávku dva zákony, aniž by tato samoúčelná legislativní změna cokoliv zlepšila. Z toho je zřejmé, že předložený návrh není dostatečným věcným záměrem směřujícím k vytvoření skutečné obecné právní úpravy stávky, popřípadě výluky.
Z předloženého návrhu je patrna snaha zpřísnit právní úpravu stávky pro oblast kolektivního vyjednávání, více ji formalizovat, a tak bránit její realizaci v praxi. Tento závěr lze dokumentovat na příkladu úpravy obsažené v závěru článku 7, kde je uvedeno, že organizátor je povinen předat zaměstnavateli jmenný seznam zaměstnanců, kteří se stávky zúčastní, a to nejpozději 24 hodin před zahájením stávky. ČMKOS a Odborový svaz zdravotnictví a sociální péče ČR požadují věcný záměr zákona o stávce a výluce, pokud by měl vůbec být i přes zásadně odmítavé stanovisko odborů vytvořen, přepracovat tak, aby obsahoval pouze úpravu stávky (výluky) realizované mimo oblast kolektivního vyjednávání.
Navrhovaná právní úprava však obecně omezuje právo na stávku, jak ve vztahu ke kolektivním vyjednávání, tak v rozsahu, ve kterém přesahuje oblast kolektivního vyjednávání, a přináší s sebou vážná rizika z pohledu ochrany a jistot zaměstnanců a jejich odborových práv, i vážná rizika politická, a proto je pro ČMKOS nepřijatelná. Stávka (výluka) představuje především poslední krok řešení sporu mezi zaměstnavatelem a zaměstnanci. Tak jak činí zákon o kolektivním vyjednávání, měla by i navrhovaná právní úprava stávky mimo kolektivní vyjednávání obsahovat na prvém místě proces řešení sporů mezi zaměstnavateli a zaměstnanci předcházející stávce či výluce. ČMKOS proto ze všech shora uvedených důvodů předložený návrh zákona o stávce a výluce jako celek odmítá.