Sledování televize patří tak nějak k životu. Výjimkou nejsem ani já a víceméně pravidelně večer kouknu na zprávy, povětšinou na kanále televize, která si říká veřejnoprávní. Téměř každé zprávy však se mnou cloumají emoce. Částečně z toho, co na obrazovce vidím, ale zejména z toho, jak je nám v posledním čase všechno, někdy až obludně prezentováno!
V podstatě všechny civilizace od počátku dějin lidstva se potýkaly se stejným problémem. Vedení všech kultur se opakovaně ujímali a stále ujímají lidé, kteří pracovali a stále pracují s poměrně krátkou pamětí národa. To je, žel Bohu, jev přirozený, jinak by se historie nemohla stále dokola opakovat. Naše média však jednoznačně spoléhají na to, že národ má extrémně krátkou paměť a že u televizorů sedí banda tupě zírajících individuí, která stráví úplně všechno. Asi bychom si neměli pamatovat ani to, co bylo řečeno včera, a někdy se mi zdá, že bychom si ke konci zpráv neměli pamatovat ani to, co bylo řečeno na jejich začátku. A tak se potýkáme se schizofrenií doby a propracovanou kalkulací s naší až příliš krátkou pamětí.
Pro jistotu zde uvedu několik příkladů, které dokumentují má předchozí slova.
Příklad první. Politicky populární poplatky, tentokráte ty za hospitalizaci v nemocnici. Nadšená moderátorka nám oznámila záměr ministra zdravotnictví, který navrhl zrušit poplatky za hospitalizaci dětí. Kdyby nebylo toho, že tyto poplatky před časem zavedl, a velmi nekompromisně, tentýž ministr, mohl by si neinformovaný divák myslet, že náš ministr zdravotnictví je lidumil, který nemá na mysli nic jiného než blaho národa. Odhlédneme-li i od tohoto aspektu, pozorného diváka musí zarazit ještě jedna, a to dost zásadní informace. Moderátorka s hlasem již méně radostným ohlásila, že rodinám s dětmi se uleví, ale na úkor nemocnic, které přijdou o balík několika set milionů korun. Prosím všimněte si zejména dvou slovíček: na úkor! Ať hrabu v paměti jakkoli, nemůžu si vzpomenout na žádnou zprávu, která by stejným způsobem (protože naše veřejnoprávní televize je přece „objektivní“) informovala veřejnost v době, kdy byly poplatky zaváděny, že nemocnicím se uleví na úkor pacientů! Je to prosté rétorické cvičení, avšak s hlubokým dosahem na paměť národa.
Jakoby emocí ze zpráv v sedm nebylo dost, na jejich konci přepínám na zprávy jiného masmédia, které začínají v půl osmé. A hned další zarážející fakt. Moderátoři s výrazem nejubožejšího z ubohých informují veřejnost o ošklivém osudu chlapce, který s těžkým stupněm postižení a navíc moc nemocný musí ležet v nemocnici na JIP, protože jeho rodiče nemají 30 000 Kč na zakoupení inhalátoru, který by mu pomáhal doma se prát s těžkým osudem. Zdravotní pojišťovna inhalátor domů údajně zakoupit nemůže. Potud zpráva velmi pobuřující a pro rodiče vskutku zoufalá. Komerční televize spoléhá na to, že se najde dost dobrých lidí, kteří přispějí na inhalátor a chlapec se tak dostane domů. Krásná idea a dík za každou pomoc.
Ale v tom do mé hlavy nastupuje četa vynášející informace z paměti. Říkám si: kolik stojí denní pobyt chlapce na JIP? Asi je to rozdílné nemocnici od nemocnice, ale i v té nejlevnější nemocnici to matematicky vychází tak, že už za několik dnů pobytu by se dal koupit jeden inhalátor. V té nejlevnější nejdéle za týden. Co na to ona zainteresovaná pojišťovna? Úřední šiml je úřední šiml, a když je napsáno, že inhalátory se domů nekupují, tak se to musí dodržet, i kdyby nás to mělo stát třeba sto tisíc!
Zprávy naštěstí končí, protože ještě pět minut a už by se to nedalo vydržet. Těším se marně. Po schizofrenii ve zprávách nastupuje další, tentokrát v reklamním bloku a našem přístupu ke zdraví! Celou zimu se na nás hrnuly reklamy na všemožné kapky, rozprašovače, sirupy, tabletky a jinou chemii, kterou si máme podpořit zdraví. A tak v reklamách kašleme, kýcháme, jsme inkontinentní, máme bolesti, bloklá záda, nefungující klouby, ze zubů nám teče krev, máme taky krvavé oči, nadýmá nás, máme průjem nebo zácpu a když nic z toho, tak nám určitě chybí vitamíny či jiné stopové prvky! Vrcholem blaha je asi kupovat svým příbuzným extra velké balení těchto produktů pod stromeček…
Zamyslel jsem se nad tím, jak se vlastně ve skutečnosti chováme ke svému zdraví. Člověk tak nějak od přírody potřebuje alibi a snad proto letí druhý den do lékárny a nakoupí krabice plné krásně barevných pilulek, které jsou vkusně zabaleny do slušivých obalů, pokud možno vždy s obrázkem něčeho z přírody. Utrácíme na tyto nesmysly klidně i stokoruny měsíčně a máme pocit, že jsme pro sebe a své okolí něco udělali.
A potom to přijde! Dostaneme skutečnou chřipku. A co uděláme my? Klidně chřipku přechodíme a navíc, z čisté kolegiality, ji přineseme i kolegyním a kolegům do práce a denně ji budeme šířit v autobuse, tramvaji. Já vím, mnozí z vás si řeknou: ale já přece nemůžu marodit. Na to nemám, anebo by se beze mne zhroutila firma a Vltava by jistě tekla zpět na Šumavu! Inu, netekla.
Nepřipadá vám schizofrenií doby to, že v období relativního zdraví jsme na sebe přemrštěně citliví a cpeme se preventivně chemií a potom, když přijde choroba ohrožující nás na životě, my ji ignorujeme?
Na závěr bych rád popřál všem našim zákonodárcům i obyčejným lidem, aby měli možnost více používat zdravý selský rozum. Někdy je nejlepším řešením to nejjednodušší a není třeba vymýšlet to, co už vymyšleno jest. A pozor na slova a slovíčka. Už od starověku platí, že nejmocnější zbraní je slovo!