Velmi dlouho jsem váhal, zda si můžu při svém věku 35 let dovolit napsat zamyšlení či úvahu, které se budu věnovat v tomto svém příspěvku. Od útlého věku jsem byl vychováván, že v životě není nic zadarmo a své místo na slunci si musím vybojovat. Možná se zdá, že je to jen otřepaná fráze, ale myslím, že nejsem jediný, kterému toto bylo vštěpováno. Mí rodiče či prarodiče a také kolegové a přátelé mi říkali: nezapomínej na ty, kteří ti v životě pomáhali jít nahoru, budeš je potřebovat při cestě dolů. A ještě si dovolím jednu moudrost: za svým názorem si stůj a zachovej si svoji hrdost.
Často si říkám, proč mi toto rodiče vštěpovali? Vždyť řídit se tímto, znamená komplikovat si život. V dnešním světě je přece daleko jednodušší počkat, až se o mě někdo postará, někoho využít pro dosažení svého cíle a pak ho odkopnout. Je jednodušší měnit názor podle toho, aby byl v daný okamžik ten správný, a díky tomu opět jednodušším způsobem dosáhnout svého úspěchu. Je také daleko jednodušší kritizovat a poukazovat na chyby toho druhého a chtít něco jinak bez vlastního přičinění.
Proč sem toto vše píšu? Důvod je úplně jednoduchý a velmi souvisí s prací odboráře.
V posledních volbách do krajské rady jsem dostal od kolegů v Ústeckém kraji a o několik let dříve pak od zástupců našich kolegů v lázeňství šanci podílet se na práci našeho odborového svazu přímo. Díky tomu jsem mohl účastnit mnoha diskuzí o krizi naší členské základny a také neustále schodkovém hospodářství svazu.
Ještě se vrátím na začátek a k momentu mého rozhodnutí vstoupit do odborů. Tím impulsem nebyl chtíč získat výhody, ale naopak to, že jsem pociťoval nespravedlnost, která se mě přímo dotýkala. Chtěl jsem této nespravedlnosti zabránit, a tak jsem se zapojil do práce naší základní odborové organizace. Když jsem dostal šanci pracovat přímo pro ústředí a pak pro svůj kraj, byl jsem poněkud zaskočen, že se za tuto práci pobírá také finanční odměna. Nechci zde vůbec tvrdit, že funkcionáři, kteří svou práci skutečně vykonávají a je za nimi vidět, si finanční podporu nezaslouží. Ale bohužel jsem setkal i s funkcionáři, kteří prostřednictvím funkcí v orgánech našeho svazu jen chtějí dosahovat svých velmi osobních cílů a udržují si tak respekt u svých zaměstnavatelů. Jsou také funkcionáři, kteří berou práci pro odbory jen jako přivýdělek ke své penzi a jako možnost jak si odnést domů pohoštění. Jsou mezi námi i tací, kteří si myslí, že pokud docílí zvolení do nějaké významné funkce, tak už budou jen druhým říkat, jak to mají dělat lépe, a sami budou jen pobírat ty výhody. Možná dlouhý výčet těch ne úplně správných odborových funkcionářů ale neznamená, že ti správní nejsou. Myslím, že jich je mnohem více než těch špatných (respektive tomu chci věřit), ale jsou mnohdy demotivováni tou minoritní skupinou, která je více slyšet a je vnímána řadovými členy a okolím.
Tento poměrně dlouhý úvod píši z důvodu vysvětlení svých pohnutek napsat toto zamyšlení. Cítím potřebu vyjádřit se k aktuální situaci uvnitř svazu.
Po jednoduchém schválení naší významné novinky, a to zřízení Zajišťovacího fondu, nastala velmi složitá diskuze o správnosti tohoto kroku a začala se projevovat nesolidarita nemalého počtu základních organizací, a to především z řad těch velkých. Přitom právě solidarita je hlavní zásadou odborů! Připomínám, že zřízení takovéhoto fondu stojí každého člena pouhých 120 Kč za rok, což se dá přepočítat na 1,5 krabičky cigaret, láhev vína či poměr jiné neřesti. Myslím, že za tak málo získá náš svaz mnohem více, a to jasné odlišení zaměstnance a zaměstnance odboráře.
Určitě vznik Zajišťovacího fondu bude provázet mnoho porodních komplikací, ale tyto komplikace musí jasně převážit fakt, že se OS vrací k základní hodnotě, a to solidaritě ve hmatatelné podobě. Velmi mě mrzí, když diskuze o podpoře či nepodpoře tohoto fondu připomíná snahu o dokázání, že je to špatný projekt. Pokud by šlo o důchodovou reformu, byl bych první, který by křičel. Ale tady jde o prokázání solidarity mezi námi odboráři, a tak mě tato diskuze velmi trápí a zajisté nejenom mě.
V diskuzi jsem také zaznamenal, že nám členy nepřinese, spíše ubere. Díky mé zkušenosti, kterou jsem získal v posledních několika týdnech, jsem přesvědčen o velkém potencionálu získání nových členů prostřednictvím tohoto benefitu jen pro naše členy. Stačí opravdu málo: zaujmout pozitivní přístup a vyzdvihnout to dobré, ne poukazovat na nedostatky. Já jsem se k tomu postavil pozitivně a přivedl na základě zdůrazňování výhod Zajišťovacího fondu za měsíc 20 nových členů. Počet členů naší organizace stoupl o 25 %. Je to jen o tom, chtít kolegům nabídnout více a třeba i slevit z toho, aby narůstal zůstatek na odborovém kontě.
Druhá záležitost, která mě nutí k zamyšlení, je diskuze o budoucím směřování a hospodaření našeho svazu, která mnohdy připomíná spíše jednání zaměstnavatele se zástupci zaměstnanců o kolektivní smlouvě. Strany této diskuze jsou ještě správné – vedení OS jako zaměstnanec a členská základna jako zaměstnavatel. Bohužel co není správně, je naprosto přízemní chování některých členů výkonné rady a také některých dalších funkcionářů z krajů. Návrhy typu seberme veškeré benefity zaměstnancům OS, snižme jim výplaty na úroveň nejslabších regionů atp. patří spíše do rétoriky pravicové vlády a špatného zaměstnavatele, půdy OS však jsou tyto výroky nehodné. Je nutné se zamyslet nad tím, co je úkolem OS, a určitě je nutné hledat efektivitu, ale námi velmi známými způsoby z kolektivního vyjednávání určitě ne.
Položme si tedy všichni otázky:
Co jsou to odbory?
Bankomat, zábava, rekreace, dobře znějící funkce?
Nebo solidarita, sociální jistoty, ochrana slušných pracujících?
Proč pracuji pro odbory?
Získám více, než sám přinesu, pojedu na levnější zájezd, dostanu kolekci, na jednáních se podávají dobré chlebíčky?
Nebo proto, že chci vytvářet dobré pracovní podmínky, zabránit nespravedlnosti, ovlivnit dění kolem sebe, poznat zajímavé kolegy, podělit se o starosti, ale i úspěchy?
Co pro mě znamená stát se viditelným představitelem OS?
Uspokojím své ego, budu si moci zahrát na arogantního zaměstnavatele, dostávat pravidelně finanční odměnu?
Nebo obětovat svůj volný čas a pracovat pro ostatní, moci utvářet moderní odbory, naslouchat kolegům, pomáhat jim?
Zamysleme se tedy všichni nad těmito otázkami a zkusme být k sobě všichni kritičtí a poučit se ze svých chyb, nezapomínejme na to, že bychom se měli všichni snažit, aby se dařilo i OS, bez něho to totiž půjde jen těžko. Najděme si všichni čas a přestaňme jen kritizovat, ale konat. Pokud všichni budeme přesvědčeni o důležitosti odborů a o tom, proč je nutné se zapojit do naší práce, musí se podařit přesvědčit i kolegy na svém pracovišti, aby nás podpořili svým vstupem mezi nás.
Snažme se o to, abychom již nebyli vnímáni jako ROH, ale jako odboráři ve vyspělých ekonomikách, tedy ti, kterým jde o prosperitu našeho zaměstnavatele, kraje, státu a hlavně o dobré sociální podmínky, důstojný život a solidaritu.
Pokud se i vám takovéto podobné myšlenky honí hlavou, tak budu velmi rád, když se se mnou o ně podělíte. Budu rád, pokud vyjádříte svůj nesouhlas a podělíte se o jiný pohled na odbory či odborový svaz.