Dědické právo upravuje přechod majetkových poměrů zemřelého na jiné osoby. V tomto článku jsou uvedeny jen nejvýznamnější změny, které přinesla nová úprava dědictví provedená novým občanskoprávním kodexem s účinností od 1. ledna letošního roku.
Nová úprava dědického práva posiluje zůstavitelovu volnost při jeho rozhodování o majetku pro případ smrti, komu a jak odkáže svůj majetek. V novém občanském zákoníku (zákon č. 89/2012 Sb. – dále též „NOZ“) jsou rozšířeny dědické tituly o dědickou smlouvu. Nově bude možné vypořádat případné dědické spory již za zůstavitelova života, a to prostřednictvím institutu zřeknutí se dědického práva. Nový občanský zákoník dědici umožňuje, aby se svého dědického práva zřekl ve smlouvě se zůstavitelem. NOZ rozlišuje pozůstalost a dědictví. Pozůstalost je jmění zůstavitele k okamžiku zůstavitelovy smrti, respektive ta jeho část, která je způsobilá přejít na dědice jako na právního nástupce, zatímco dědictví je to, co z pozůstalosti skutečně připadá jako jmění osobě, která je dědicem. Dědic je proto zákonem definován jako osoba, jíž náleží dědické právo, právo na pozůstalost, nebo na podíl z ní.
Podle NOZ se dědí na základě dědické smlouvy, ze závěti nebo ze zákona. Dědit nemůže ten, kdo zemře před zůstavitelem nebo současně se zůstavitelem. Dědické právo vzniká smrtí zůstavitele, tak jako i za minulé právní úpravy, kdy dědic nabýval dědictví již smrtí zůstavitele a soud dědici nabytí dědictví jen potvrdil.
Pozůstalost tvoří veškeré jmění zůstavitele k okamžiku smrti, které je způsobilé přejít na právní nástupce. Do pozůstalosti nespadají práva a povinnosti vázaná výlučně na osobu zůstavitele, ledaže by byly jako dluh uznány nebo uplatněny u orgánu veřejné moci. Důsledkem toho přejdou do pozůstalosti např. i zůstavitelova práva na bolestné. Pozůstalost je širším pojmem než pojem dědictví.
Dědictvím se rozumí ta část pozůstalosti, která skutečně přejde na zůstavitelovy dědice. Dědicem může být nejen člověk, ale i osoba právnická, vznikla-li do jednoho roku od smrti zůstavitele. Za dědice je považována osoba, na níž mají po zůstavitelově smrti přejít pozůstalost jako celek nebo podíl na ní, a to bez ohledu na to, z jakého právního titulu se tak stane, zda z dědické smlouvy, ze závěti nebo ze zákona
Zůstavitelem může být pouze člověk, jehož majetek má být v okamžiku jeho smrti předmětem řízení o pozůstalosti.
Dědic je vyloučen z dědického práva:
a) v případě dědické nezpůsobilosti. Dědická nezpůsobilost vychází z minulé právní úpravy a vylučuje z dědického práva osobu, která se dopustila činu, v jehož důsledku se stala nehodnou dědictví nabýt, protože by její podílení se na výhodách plynoucích z právního nástupnictví po zůstaviteli odporovalo zásadám spravedlnosti a morálky. Důvody dědické nezpůsobilosti jsou v tom, že se určitá osoba dopustila tak těžkého deliktu vůči zůstaviteli, vůči některým osobám zůstaviteli zvláště blízkým, anebo vůči projevu jeho poslední vůle. Ten, kdo v okamžiku smrti zůstavitele není z těchto důvodů způsobilý dědit, je z dědictví vyloučen. Z dědického práva je tedy vyloučen
– ten, kdo se dopustil činu povahy úmyslného trestného činu proti zůstavitelovi, jeho předkovi, potomkovi nebo manželovi,
– ten, kdo se dopustil zavrženíhodného činu proti zůstavitelově poslední vůli,
– jako zákonný dědic manžel, který se dopustil vůči zůstavitelovi činu naplňujícího znaky domácího násilí,
– v případě dědění ze zákona rodič, který byl zbaven rodičovské odpovědnosti proto, že ji zneužíval nebo její výkon zanedbával.
b) zřeknutím se dědického práva. Úprava v občanském zákoníku do 31. 12. 2013 nepřipouštěla možnost zřeknutí se dědického práva. Dědic musel po zůstavitelově smrti dědictví buď přijmout, nebo odmítnout. NOZ dědici umožňuje, aby se svého dědického práva zřekl ve smlouvě se zůstavitelem. Pro smlouvu o zřeknutí se dědického práva se vyžaduje forma veřejné listiny.
c) vyděděním. Zůstavitel může v tzv. prohlášení o vydědění vydědit nepominutelného dědice, tj. své děti, a pokud ty nedědí, pak i jejich potomky, a tím jim odnímá jejich právo na povinný díl zcela nebo jen zčásti. Podle bývalé právní úpravy v listině o vydědění bylo třeba uvést alespoň jeden ze čtyř zákonem stanovených důvodů o vydědění. Nový občanský zákoník zákonné důvody vydědění přejímá a upravuje. Zůstavitel může vydědit nepominutelného dědice, který mu neposkytl potřebnou pomoc v nouzi, o zůstavitele neprojevuje opravdový zájem, jaký by projevovat měl, byl odsouzen pro trestný čin spáchaný za okolností svědčících o jeho zvrhlé povaze, nebo trvale vede nezřízený život.
Zůstavitel může vydědit i nepominutelného dědice, který je tak zadlužen nebo si počíná tak marnotratně a je tu obava, že se pro jeho potomky nezachová povinný díl. Učinit to však může jen tak, že tento jeho povinný díl zůstaví dětem tohoto nepominutelného dědice, popřípadě není-li jich, jejich potomkům. Pokud zůstavitel neuvede v prohlášení o vydědění důvod, bude mít nepominutelný dědic právo na povinný díl.
Vyděděný, který s důvody vydědění nesouhlasí, má možnost se žalobou bránit v rámci soudního řízení. Musí však prokázat, proč dle jeho názoru zůstavitel pro vydědění neměl zákonný důvod. NOZ upravuje, že pokud zůstavitel neuvedl důvod vydědění, pak se odkáže k podání žaloby ten, kdo má dědit na jeho místě. Zůstavitel může v tzv. negativní závěti vyloučit i dědice jiného, než nepominutelného, musí mu však svědčit zákonná dědická posloupnost.
d) odmítnutí dědictví. Dědic může po smrti zůstavitele dědictví jak přijmout, tak odmítnout. Dědictví se odmítá výslovným prohlášením vůči soudu. Prohlášení o odmítnutí dědictví může dědic učinit jen do jednoho měsíce ode dne, kdy byl soudem o právu dědictví odmítnout a o následcích odmítnutí vyrozuměn. Dědici, který má jediné bydliště v zahraničí, se prodlužuje lhůta z jednoho měsíce na tři měsíce. Odmítne-li dědic dědictví, hledí se na něho, jako by dědictví nikdy nenabyl.
e) vzdáním se dědictví. NOZ zavádí institut vzdání se dědictví. Dědic, který dědictví neodmítl, se jej může před soudem v řízení o dědictví vzdát ve prospěch druhého dědice. Oproti tomu odmítnout dědictví nelze ve prospěch jiné osoby.
NOZ umožňuje dědit z následujících dědických titulů:
a) dědickou smlouvou. Dědickou smlouvou povolává zůstavitel druhou smluvní stranu nebo někoho jiného za dědice a druhá strana to přijímá. Kdo chce uzavřít dědickou smlouvu, musí mít nejen pořizovací způsobilost, ale i způsobilost smluvně se zavázat. Dědická smlouva musí být uzavřena ve formě veřejné listiny, jinak se na ni bude nahlížet jako na závěť.
Rozdíl dědické smlouvy od závěti je v tom, že základní vlastností závěti jako právního jednání jedné osoby je, že zůstavitel, pokud je naživu, může závěť kdykoli změnit, doplnit, odvolat. Naproti tomu dědická smlouva je dvoustranné právní jednání, kterým jedna strana (zůstavitel) povolává bezúplatně nebo za úplatu druhou stranu za dědice své pozůstalosti nebo její části a druhá strana své ustavení za dědice přijímá. Strany se za dědice též mohou ustavit navzájem, anebo povolat za dědice třetí osobu.
Jako každá jiná smlouva, tak i tato zakládá povinnost a oprávnění, a proto nemůže být jednostranně změněna nebo zrušena. To dává předpokládaným dědicům vyšší jistotu, že se skutečně jednou stanou vlastníky. Uzavřená dědická smlouva však neomezuje zůstavitele v nakládání s majetkem za jeho života.
Dědickou smlouvu nelze pořídit o celé pozůstalosti. Čtvrtina pozůstalosti musí zůstat volná, aby o ní zůstavitel mohl pořídit podle své zvlášť projevené vůle. Chce-li zůstavitel zanechat smluvnímu dědici i tuto čtvrtinu, může tak učinit závětí.
b) ze závěti. Závěť je odvolatelný projev vůle, který má přednost před děděním ze zákona. Jestliže zůstavitel sepíše platnou závěť a pořídí v ní o celé své pozůstalosti, nedojde k dědění ze zákona. V případě situace, kdy zůstavitel pořídí závětí pouze o části své pozůstalosti, pak dojde z části k dědění podle závěti a z části k dědění podle zákona. Závěť je třeba vykládat tak, aby se vůli zůstavitele co možná nejvíc vyhovělo.
Nový občanský zákoník upravuje tyto typy závěti:
– závěť holografickou, tj. napsanou vlastní rukou zůstavitele,
– závěť alografickou, tj. sepsanou jinak než vlastní rukou zůstavitele,
– závěť ve formě notářského zápisu, a
– závěť s úlevami, což je nový typ podle NOZ, která je určena osobám, které se kvůli nějaké události nacházejí v situaci, kdy jsou v ohrožení života. V těchto případech se může pořídit závěť i ústně.
V NOZ platí výjimka pro případ, kdy zůstavitel holduje nadměrnému množství alkoholu a byl kvůli tomu omezen ve svéprávnosti, že může pořídit závěť pouze o polovině pozůstalosti. Podle nového občanského zákoníku může být platná i závěť, v níž zůstavitel zapomene uvést datum, protože předepsanou zákonnou podmínkou závěti je nově pouze její sepsání vlastní rukou a podpis. Při úpravě zákonné posloupnosti dědiců NOZ řeší osudy dědických podílů pro případ, že některý z těchto dědiců nedědí, ustanoveními o nástupcích takového dědice.
Nová je v novém občanském zákoníku možnost uvedení vedlejší doložky nebo příkazu v závěti. Podle bývalé právní úpravy jsou veškeré podmínky připojené k závěti bez právních účinků. Nově si zůstavitel může klást podmínky a příkazy, například podmínit dědictví úspěšným ukončením studia. Pokud dědic podmínku nebo příkaz nesplní, ztrácí právo na dědictví. Podmínky ale nesmí zasahovat do záležitostí osobní povahy dědice či vést k jeho zřejmému obtěžování svévolí zůstavitele.
Pokud se jedná o zrušení závěti vychází právní úprava z právní úpravy bývalé. Stanoví se, že zůstavitel má právo závěť nebo její jednotlivá ustanovení kdykoli zrušit. Závěť lze zrušit buď pořízením nové závěti, anebo odvoláním závěti. Odvolat závěť lze mlčky například zničením listiny anebo výslovně – prohlášením o odvolání závěti. Zachováno je pravidlo, že pořízením novější závěti se starší závěť ruší, pokud starší závěť nemůže vedle závěti novější obstát.
Druhý způsob zrušení závěti je její odvolání. Odvolat závěť lze výslovně nebo mlčky, a to buď výslovným prohlášením učiněným v takové formě, jaká se vyžaduje pro pořízení závěti, anebo zničením listiny, na níž je závěť napsána. I toto pravidlo se přejímá z minulého občanského zákoníku s tím, že nově se stanoví podrobnější pravidla pro některé případy, které mohou vyvolat pochybnosti. Jako zvláštní případ odvolání závěti se upravuje případ vzetí závěti z notářské úschovy.
Nové je ustanovení o zachování platnosti starší závěti, v případě, že zůstavitel novější závěť zničí nebo jinak odvolá.
Za nepominutelného dědice jsou považováni jen potomci zůstavitele, přičemž se rozlišuje mezi potomky zletilými a nezletilými. Význam institutu nepominutelných dědiců se projevuje v případě dědění ze závěti, jelikož právo nepominutelných dědiců ve své podstatě omezuje zůstavitelovou vůli.
Nepominutelnými dědici jsou podle NOZ děti zůstavitele a nedědí-li, pak jsou jimi jejich potomci. Nová úprava přináší posílení pořizovací svobody zůstavitele, jelikož se snižuje rozsah práva nepominutelných dědiců na jejich zákonný dědický podíl. V případě nezletilého potomka jsou to ¾ jeho zákonného podílu a v případě zletilého potomka je to pak ¼ zákonného dědického podílu.
Pominutí nepominutelného dědice v závěti již nezpůsobuje, jako v dřívější právní úpravě, její neplatnost, ale pouze zakládá právo nepominutelného dědice na vyplacení jeho povinného dílu.
c) ze zákona. Nejčastěji v současné době dochází k dědění ze zákona. Podle bývalého občanského zákoníku byli dědicové ze zákona rozděleni do čtyř dědických skupin. Pokud se nenašel žádný dědic v těchto čtyřech skupinách, pozůstalost přešla na stát jako tzv. odúmrť.
Oproti dosavadnímu stavu nový občanský zákoník podstatně rozšiřuje okruh osob, které se mohou stát dědici ze zákona a zavádí šest dědických tříd. Nový občanský zákoník stanoví v §§ 1635 až 1640, že v první třídě dědiců dědí zůstavitelovi děti a jeho manžel, každý z nich stejným dílem. Nedědí-li některé dítě, nabývají jeho dědický podíl stejným dílem jeho děti. Nedědí-li zůstavitelovi potomci, dědí ve druhé třídě manžel, zůstavitelovi rodiče a dále ti, kteří žili se zůstavitelem nejméně po dobu jednoho roku před jeho smrtí ve společné domácnosti a kteří z tohoto důvodu pečovali o společnou domácnost nebo byli odkázáni výživou na zůstavitele. Dědici druhé třídy dědí stejným dílem, manžel však vždy nejméně polovinu pozůstalosti. Nedědí-li manžel ani žádný z rodičů, dědí ve třetí třídě stejným dílem zůstavitelovi sourozenci a ti, kteří žili se zůstavitelem nejméně po dobu jednoho roku před jeho smrtí ve společné domácnosti a kteří z tohoto důvodu pečovali o společnou domácnost nebo byli odkázáni výživou na zůstavitele. Nedědí-li některý ze sourozenců zůstavitele, nabývají jeho dědický podíl stejným dílem jeho děti. Nedědí-li žádný dědic ve třetí třídě, dědí ve čtvrté třídě stejným dílem prarodiče zůstavitele. Nedědí-li žádný z dědiců čtvrté třídy, dědí v páté třídě jen prarodiče rodičů zůstavitele a konečně nedědí-li žádný z dědiců páté třídy, dědí v šesté třídě děti dětí sourozenců zůstavitele a děti prarodičů zůstavitele, každý stejným dílem. Nedědí-li některé z dětí prarodičů zůstavitele, dědí jeho děti.
Nový občanský zákoník navrací do dědického práva institut odkazu. Nabytí dědictví potvrzuje dědici soud, zatímco právo na odkaz uplatňuje odkazovník vůči dědici přímo bez zapojení soudu. Odkazem se odkazovníku zřizuje pohledávka na vydání určité věci, popřípadě jedné či několika věcí určitého druhu, nebo na zřízení určitého práva.
Odkazem je zpravidla věc, která patří zůstaviteli, avšak zůstavitel může jako odkaz určit i věc, která je ve vlastnictví jiné osoby. Za odkazovníka lze povolat i právnickou osobu, která má teprve vzniknout. Vzhledem k tomu, že odkazovník není dědicem, není povinen k úhradě zůstavitelových dluhů. Aby nedošlo ke zřízení odkazů k poškození práv věřitelů, nový občanský zákoník stanoví, že každému z dědiců musí zůstat z hodnoty dědictví alespoň čtvrtina odkazy nezatížená. Zatíží-li zůstavitel dědice více, má dědic právo na poměrné zkrácení odkazu.
NOZ řeší rovněž odpovědnost dědiců za dluhy zůstavitele. Podle dědického práva se obecně uplatňuje, že dědic nastupuje nejen do zůstavitelových práv, ale i do jeho povinností. Podle dřívější právní úpravy v občanském zákoníku byl dědic povinen hradit zůstavitelovy dluhy pouze do výše nabytého dědictví. Předmětem dědictví se stávalo jen to, co dědicové museli nezbytně přihlásit do dědictví, jako například nemovitosti nebo vklady na účtech. Naopak většinu movitých věcí dědicové většinou nepřiznali a tím docházelo ke zkrácení práv věřitelů, jelikož dědicům za toto jednání nehrozila prakticky žádná sankce.
Nový občanský zákoník posiluje pozici věřitelů tím, že primárně dochází k přechodu povinností k úhradě dluhů v plném rozsahu. Dědic musí uhradit zůstavitelovy dluhy i nad rozsah nabytého dědictví, případně ze svého výlučného majetku. Dědic má proto zákonem zajištěnu ochranu spočívající v možnosti ohraničení rozsahu povinnosti k úhradě zůstavitelových dluhů prostřednictvím soupisu pozůstalosti. Soupis pozůstalosti vymezuje pozůstalostní jmění a čistou hodnotu majetku v době smrti zůstavitele.
Dědic má právo vyhradit si soupis pozůstalosti, pokud ho uplatní do jednoho měsíce ode dne, kdy ho soud o tomto právu vyrozuměl. Soupis pozůstalosti zpravidla vyhotoví notář. Může být nahrazen seznamem pozůstalostního majetku, který sepíše správce pozůstalosti a potvrdí jej všichni dědici. V jednoduchých případech může soud rozhodnout o nahrazení soupisu pozůstalosti společným prohlášením dědiců o pozůstalostním majetku. Pokud si dědic vyhradí soupis pozůstalosti, pak bude povinen k úhradě zůstavitelových dluhů jen do výše nabytého dědictví, nikoli v plné výši. Jestliže však dědic vědomě neuvede do soupisu pozůstalosti některé předměty a věřiteli se podaří jejich existenci prokázat, přestane pro dědice platit ochrana, kterou mu poskytoval soupis pozůstalosti a bude povinen uhradit dluhy v plné výši.