Titulek jsem si vypůjčil z webových stránek Zdravotnické záchranné služby hlavního města Prahy, lámat hlavu jsem si tedy nad nadpisem tohoto příspěvku nemusel. Hned vzápětí se ale ptám: je to vítězství? Soutěžíme o titul nebo medaile? Chceme vyhrát? Ze zdravotnického hlediska boj o život určitě vyhrát chceme, vždyť je to naše práce. Ale z hlediska zaměstnance a člověka s omezenými silami a neuropsychickou kapacitou? Lze vyhrát?
Množství a tempo práce se rok od roku zvyšuje, rok co rok odborová organizace požaduje od zaměstnavatele „tvrdá data“, rok co rok jsou čísla vyšší. Letos v Praze opět rekordní nárůst výjezdů až o 11 %. Vyhráli jsme? Profesní životnost záchranáře klesá, fluktuace stoupá. Syndrom vyhoření dohání zdravotníky rychleji a rychleji.
Sporadicky prolétne médii informace o „zneužívání záchranky“ či eufemisticky řečeno „nadužívání záchranky“ nebo chcete-li ostřeji „záchranka není taxík“. Objeví se zaručené návody, jak vše řešit, například zpoplatnit ZZS (jasně peníze!) apod. A jak rychle se články či reportáže tohoto typu objeví, tak rychle zase zmizí. Přesně v tempu doby. Pokud není člověk dostatečně pohotový, informace padá do nenávratných hlubin zapomnění a kde nic tu nic. Přesto bystrým uším dostatečně bdělých odborných autorit „výkřiky“ o nadužívání záchranek neujdou a hned je zdvižen varovný prst, že tohle může stát někoho život. Záchranka není taxík, záchranka se nezneužívá!
Ano může to stát někoho život.
Soudce se zeptá a souzen bude zaměstnanec jedinec – ne organizace. Tak to chodí. Že najezdil řidič ZZS za směnu přes 250 km na majáky, že nejedl, nepil, neměl přestávku? No to je pozdě teď pane XY… Jménem republiky…
Poptávka po urgentní péči je vysoká, zdá se, že téměř neomezená, nabídka služeb urgentní péče JE omezená. Lidé mají omezené kapacity. Současný ministr zdravotnictví hovoří o nadužívání urgentních příjmů, s tím souvisí i nadužívání ZZS. Ministerstvo zdravotnictví hledá způsob, jak omezit nadužívání pohotovostních služeb a urgentních příjmů. Diskuse se vede o výši plateb pro neakutní pacienty a způsobu, jak takové pacienty určit, změny dosud nejsou na stole.
Pochybuji upřímně, že tohle pan ministr zdravotnictví v dohledné době vyřeší.
Předseda Lékařského odborového klubu Martin Engel k tomuto tématu uvedl: „Již řadu let to v praxi chodí tak, že pacienti, pokud jde o vyhledání lékařské služby první pomoci, míří přímo do nemocnic, protože se tato pohotovostní služba během doby do nich plíživě přemístila. Mimochodem, často to chodí i tak, že pacienti se nechají na pohotovost převézt rychlou záchrannou službou, což je vlastně nejlevnější forma taxislužby. Jde o to, že většina posádek sanitek jezdí bez lékaře. Ten by totiž na místě mohl rozhodnout o tom, zda je nutný převoz do nemocnice, či nikoliv. Je to logické. Tím ovšem vzniká mnohem vyšší tlak na činnost nemocnic, než kdyby se mohly věnovat své hlavní činnosti, to je péči o pacienty, kteří potřebují zejména lůžkovou péči.“
Nutno podotknout, že snahy o stabilizaci dostupnosti přednemocniční péče má i zaměstnavatel. Zřízení zdravotní dopravní služby a pokračující spolupráce se soukromými poskytovateli zdravotních služeb znamenají až 12 000 výjezdů. Snaha je, poptávka je ale vyšší.
Téma rezonuje i na schůzkách sekce zdravotnických záchranných služeb, tedy mezi odboráři. A ti mají na věc svůj jasný a vymezený názor: Takhle to dál nepůjde a může to stát někoho zdraví či život. A jsme zase u života.
Nemám v úmyslu šířit poplašné zprávy, ani nechci toto podezření vyvolat, a tak se zde nebudu (ač mě to svádí) vyjadřovat ke skutečnostem jako jsou mimořádné události a podobně. Odpovědní jsou jiní.
My máme, nebo to tak alespoň vnímám, odpovědnost za konstruktivní sociální dialog se zaměstnavatelem. Abychom my, zaměstnanci, pracovali v únosných podmínkách. Ty nejsou vždy ideální, a to i vinou, často hlavně, rostoucího množství a tempa práce.
Jsme střípkem do zrcadla reflexe, jsme těmi, co se termín za termínem scházejí s odpovědnými nadřízenými, aby jim sdělili, co neslyší, anebo nechtějí slyšet. Platí i zde: „Kdo má uši, slyš!“
