Obrátila se na nás jedna z našich odborových organizací s prosbou, zda bychom neuměli radou pomoci jednomu z jejích členů. Šlo o případ, kdy zaměstnanec utrpěl pracovní úraz při manipulaci s pacientem, spočívající v poškození meziobratlové ploténky. Po zhruba roční pracovní neschopnosti bylo lékařským posudkem konstatováno, že zaměstnanec nemůže vykonávat dosavadní profesi sanitáře, která vyžaduje manipulaci s břemeny. Zaměstnavatel se zachoval slušně a nabídl postiženému jinou práci (také to, bohužel, nebývá vždy pravidlem), na které však dotyčný dosahuje nižšího výdělku.
Z hlediska zákoníku práce v tomto případě vzniká postiženému nárok na „náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti“, který spočívá v dorovnání rozdílu mezi průměrným výdělkem před vznikem škody a aktuálně dosahovaným výdělkem. Až potud nenastal na straně zaměstnavatele žádný problém, vznikl však rozpor, jak stanovit průměrný výdělek před vznikem škody.
Zaměstnavatel postupoval podle § 355, odst. 1. zákoníku práce, kde se praví, „jestliže zaměstnanec v rozhodném období neodpracoval alespoň 21 dnů, použije se pravděpodobný výdělek“, avšak opomněl existenci § 271m , kde se naopak praví, že při zjišťování průměrného výdělku pro účely náhrady škody při pracovních úrazech nebo nemocech z povolání, se průměrný výdělek stanoví z rozhodného období, které činí předchozí kalendářní rok, je-li to pro zaměstnance výhodnější. Jelikož při stanovení tzv. pravděpodobného výdělku se zřejmě nezapočítaly různé příplatky (noční, směny atd.), činil matematický rozdíl mezi oběma průměrnými výdělky přes 2000 Kč měsíčně, což není pro postiženého zanedbatelná částka, zejména víme-li, jak jsou tyto profese placeny.
K případu samému je ještě nutno poznamenat, že ze strany pojišťovny Kooperativa, která vede zaměstnavateli zákonné pojištění odpovědnosti za škody z pracovních úrazů a nemocí z povolání, následovaly, musíme říci, že již tradiční, obstrukce, kdy se pojišťovna snažila popřít, že vůbec jde o pracovní úraz. Tyto názory byly zcela vyvráceny znaleckým posudkem soudního znalce.
Pojišťovna se snaží dost často argumentovat, což byl i tento případ, zdravotní predispozicí zaměstnance, k tomu je dobré vědět, že již v dobách dávno minulých Nejvyšší soud zaujal stanovisko v rozsudku sp. zn. 4 Cz 86/61, kde uvedl: „Existence určitého chorobného stavu, třeba latentního, nemůže vyloučit závěr, že mezi úrazovým dějem a jím vyvolaným následným chorobným stavem je přímá příčinná souvislost a že tedy vyvolání tohoto chorobného stavu bylo způsobeno jako jednou z hlavních příčin , které jej vyvolaly, pracovním úkonem, při jehož provádění k němu došlo“. Celý rozsudek je samozřejmě obsáhlejší, ale ve své podstatě říká, že není jiný zákoník práce pro lidi zdravé a méně zdravé.
Lze jen poblahopřát postiženému zaměstnanci, že měl to štěstí, že je v odborech a má se kde poradit, a také ke slušnému zaměstnavateli, který se vypořádal s obstrukcemi pojišťovny, aniž se věc snažil „přehodit“ na zaměstnance, což také nebývá vždy pravidlem.